František Halas
Ladění
1937-1941
Památce Jindřicha Hořejšího
Slova
Taková těžká těžší vzletu vrány
taková mračná někdy jsou
počinek hořký darovaný
kterousi sudbou nedobrou
Lehká ba lehčí slzy na krajíčku
ale i z těch si vybrat smím
takový verš však na pentličku
přiráží dvířka tajemstvím
Plná plná plnější jsou ticha
křehčejší v tůni okřehku
ale ať báseň sama si je smíchá
poslední první i ta z prostředku
Jednou i nechtě musíš jíti
a vydat počet z útrap svých
pak za slavného čepobití
rázem se zbavíš nepravých
Do usínání
Ladění
Malou noční hudbu slov odzpívaných z ráje
do usínání dětí zazpívat bych chtěl
a oddychna si dozpíváno maje
bych do daleka s nimi odletěl
Do země lazurné kde vlezlé zimy není
a lidé nevědí co je to míti hlad
bóžinku jaké by to bylo posezení
na hoře z marcipánu jen si vzpomínat
Malá noční hudba podařit se nechce
do usínání dětí však pošeptat jsem šel
Dětičky malé kdo musí vzlétat těžce
ten věřte vždycky nejvýš vyletěl
A to je tatínek a to je vaše máma
a to jsou chudáci ba u nás skoto všem
vyrážejí křídla celá země s náma
se chystá letět nebi do oken
Poučení otcovské
To nejsou vlnky
to rusalek jsou jména
a to co slyšíš Brnky brnky
je harfa Vltavina
trošku rozladěná
Ty ruslaky když mají hlad
hned luna stroijí večeři
na stříbře po dvou kačenkách
Ať běží tam kdo nevěří
Tma tmoucí tmoucí tma
stříbro pak umývá
Poučení synovské
Když probudí se hlína je to myš
Je-li sklu zima zaroste větvičkama
Ryba je hastrmaní lžička Víš
A slza Slza je voda co je sama
Před usnutím
I
Ty nevíš tato to ti bylo k smíchu
já viděl kosa na trávníku
zavazovat si tkaničku
U botky se mu rozvázala
tahal ji až se přetrhala
a víš že ji ten hlupák sněd
Kdepak si koupí novou teď
Žížala Co ty víš
Počkej však ráno uvidíš
Před usnutím
II
Kam jen ty hodiny v lese pověsili
To je tam myslím Karkulka dakla
Nevěříš Když jsme tam s mámou byli
mockrát v nich kukačka zakukala
Čím se ten ušák čím se polekal
Jen na bobek si chudák sotva sed
pár bobků udělal a tak se hnal
že pod ocáskem mu zbyl papírek
Před usnutím
III
Umíš hrom Čímpak vítr hvízdá
Kdy budou zralá hnízda
Kam vrána na noc děti dává
To na nebi lulají když poprchává
Hádanka první
Moc a moc malých švadlenek
pospíchají po domečku
tancují tam šlapáka
po hebkém jehelníčku
pak seberou kdejkaký prášek
a letí rovně nerovně
až tam kde malý Kulihrášek
med mlsá paní královně
Hádanka druhá
Z čárky kolečko měsíc udělá
a tma to kde jen může hladí
Když pod krovy to potká anděla
tu ani o něj nezavadí
Z kolečka ráno čárka zase je
líže se vám to ve smetaně zlaté
co krajáč nebe naleje
pro všudybylské mourovaté
Hádanka třetí s rozřešením
Jedna má nožička
a druhá má nožička
to má strašně ráda
Teplé je to mlaská to
kdejakou věc chytá to
a když ji pustí co bys řek
Nechá si to na památku obrázek
Táto Táto
to jsou přece včeličky koťátko a bláto
Velikonoční
Josefu Zejdovi
Zakvokala kvočna
kvokna ukvokaná
zakdákaly slepice
zlobily se velice
na kohouta
Proč se zlobí já už vím
teď já tomu rozumím
Zlobí se ty slepice
že on snáší kraslice
kvočna jenom vejce bílá
Bodejť by se nezlobila
Zakvokala kvočna
kvočna ukvokaná
zakdákaly slepice
zklobily se velice
na kohouta
Stínohry
Pro úsměv uplakánků
všech deset dovádí
hrají si na přeháňku
a nic jim nevadí
pro úsměv ucupánků
všem věcem stíny brát
otvírat světlům branku
tím umřít kolikrát
Pro úsměv uvzdychánků
pět prstů maškaří
až děcku do moldánků
se bubák zatváří
Pro úsměv ufňukánků
spí když hra dohrána
a ohrndírka v spánku
jančí až do rána
Stínohry
Had s korunkou a Meluzina
v tom lese stříbrném
Sněhurku záblo ó ta zima
v tom lese stříbrném
Vzali jí míru na kožíšek
v tom lese stříbrném
a postavili domek z šišek
v tom lese stříbrném
Pan Měsíček se na to díval
v tom lese stříbrném
a větrům měchy pozašíval
v tom lese stříbrném
Ach Sněhurka jen štěstím vzdychá
v tom lese stříbrném
a hromská zima honí bycha
v tom lese stříbrném
Mlýnek
Tak šup a honem do peřinek
dívej se pěkně do stěny
uslyšíš hrčet zlatý mlýnek
co si tam zpívá zazděný
Mele on mele všechny řeči
cos kdekomu dnes pověděl
Mžikalka víla u něj klečí
tma už ji chytá od křídel
Až semele cos napovídal
nasype ti to pod čelo
a hleď aby sisi dobře hlídal
co se ti v spánku semlelo
Jak to kdo vidí
Tady je had a tady zase ryba
Čímpak se sluníčko češe
Poslouchej Kamínek si zpívá
Proč je to oko v řece
Nevím nic Kde jsi ó Muso má
neslyším nic a rád bych chtěl
Drž di to jak on vzhůru nohama
a možná že bys uviděl
Proč
Vidíš ten šípek Růženka pod ním spí
Kdo není hodný ji ale nevidí
A proč nebyl šípek hodný
No podívej se jistě si s nožem hrál
až do krve se nešika pořezal
Báchorka
Fičelo foukalo trávě zima byla
neměla co dát na hlavu
najednou si hlína čapku narazila
vymýšlel krtek zábavu
Popásala se tam kráva a když to viděla
čekla si Co krtek to kráva teprv udělá
a od těch časů krtek a kráva
čepici trávě do dneška dává
Povídačka
Jednou si les čet potichu
a veverky šly blíž
dívaly se mu přes knížku
Ty zdá se přitom spíš
Šimraly les až dostal vztek
hubačil větvemi
a foukl silou do stránek
Bác Veverky jsou na zemi
Pane Les pozor na zdraví
moudře mu datel prál
Ať nejste z toho stonavý
dovolte abych vás poklepal
Domeček
V domečku dětské hlavy
právě rozsvítili
Copak rozsvítili v domečku dětské hlavy
Rozsvítili tam svíčku
světýlko teče po očičku
rozsvítili tam svíčku
Z očička do očička
poskakuje ta svíčka
z očička do očička
V domečku dětské hlavy právě zhasínají
Pročpak zhasínají
v domečku dětské hlavy
To tam k nim skřítci pospíchají
a proto zhasínají
Panečku ti se mají
Jak přišla hrdlička k pásce
Maria Panna v samé práci
a Jěžíšek jí nechce spát
Poklízet vařit zašívat si
a ještě k tomu kolíbat
Hrdlička lítá samá legrace
a nechce se jí mršce do práce
Diurdí se Panna Co se máš co smát
Ježíška budeš kolíbat
Kolíbala hrdlička
kolíbala Ježíška
sotva zavřel očička
ulítla mu hrdlička
Kolíbka se zastavila Ježíšek ten pláče zas
mlíko z plotny utíkalo k obědu byl právě čas
Ty lajdačino hned pojď sem
počkej my tě přivážem
Vzala Panna sametku
Ty ty poběhlice
uvázala hrdličku
rovnou ke kolíbce
Oběd už je uvařený a Ježíšek spinká dál
neposeda nesměje se pásek se jí zařezal
Prosím prosím svatá Panno dej mi trošku zalítat
já už budu tuze hodná přijdu zase kolíbat
Ježíškovi do kašičky
cukrů cukrů cukrů dám
cukrů cukrů do hubičky
řekni Už se nehněvám
Panna v smíchu klopí řasy
Kš Kš Leť si pohane
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane
František
Ladičkou toho jména
dávné se vrátilo
co do tmy zatlačeno
Buď pochávleno jméno
I kdyby na sůl nebylo
zahálet báseň nemá
Ať uhladí se zmuchlaná
svá pírka rozčechrá
a nějak rozváže
Zpívat se musí No baže
I na varhánky hra je hra
sebehůř vrzaná
Nevídáno Nechť říká kdo říká
že časy těžké jsou
Já k dětem šel jsem pro rozumy
všelicos z nebe ještě umí
a nepotázal se s tak zlou
když ten čas tolik utíká
HOŘKÁ
HOŘKÁ...
NENÍ JMÉNA
Mimo tvé oči
a mimo tvé ruce
někde jen v lemu dechu tvého
když spíš jsem rozemnut
prach čehosi tak vzdáleného
Jenom jména
Kdotobyl a Kdotobyla
Cotosnil a Cotosnila
Žalomil a Žalomila
Mimo tvé lokty
a mimo tvé vlasy
někde jen v lemu tvého snění
minulost studu zastýská si
Smyslným smíchem nesmyslným
čaruje večer za dědinou
Smyslným smíchem nesmyslným
smějí se děvčata
A žádná nedá jména tvému žalu
Jen krev odlévá jeho podobu
až do hrobu až do hrobu
DÉŠŤ V DUBNU
J. Žantovskému
Poblázněn trochu jako Keats
když psával své Fanny
domlouvám jaru co lupe v lupení
Překousni nitě které stehovaly
zemi a vdoví šat jí šijí
Ty deště žalné jak by omývaly
v hlubině krásnou Ofelii
Vyhrň si rukávy a přilož polínko
Prohrábnout stačí popel spálenisk
rozklenout větry očistné
pomoci všemu co kámen stisk
vyplnit důlky milostné
Ztiš miserere v korunách
hleď jaro pospíšit si říci
že země vlčí hlad
zadáví lenošící
Ať zlatá ústa po listí bloudí zase
a v polích zrní zavrní
kdejaká žilka ve mně vyptává se
už jsem jak na trní
DÉŠŤ V LISTOPADU
Taková voda
zmučená voda voda žal
jako ta voda
co si v ní Pilát ruce umýval
Taková voda padá
A co bys chtěl
až k srdci zamračený
když taková voda padá
A já bych chtěl
až k srdci zamračený
když taková voda padá
A já bych chtěl
slzavý úsměv smutné ženy
co mě má ještě ráda
SVÍTÁNÍČKO
Ba ne to není Colombina
Na to má ústka tuze zpyšnělá
a má-li v očích příslib vína
Vinobraní Ne to by nechtěla
Klára Nelíbe její jméno je
to jméno básník v noci miluje
Ba ne ta není k hraní
na to má čelo hrdě záštitné
znám víček tichá pokárání
Líbat jen líbat ne
Aletone Aletone se v noci jmenuje
to jméno básník zas ve dne miluje
LOUTNA
Předzpívám neživé zhaslé věci
dobrotu hlasu jim dám
celý chór přání hlaholí ve mně
Haleluja Haleluja
Kam dám já ale zemřelých nářky
drásané tmou
Pod sraženou lunu mrtva
Pod sraženou lunu mrtva
za loutnu bezestrunnou
za loutnu bezestrunnou
STŘÍDÁNÍ
Noc troubí Ta má tma
Noc troubí Ta tma má
Rezem zlatým žrána
vrtí se ve spánku
pak modrým koňům rána
dá čabrak červánků
Den troubí Já to slunce sním
Den troubí Modří draci spí
Jsou žíly tvé zlatého kroužkování
má lásko čadící
přes hlínu ještě až přijde věčné spaní
tě stisknu v kostnici
Noc troubí Ta má tma
Noc troubí Ta tma má
HOŘKÁ
Noc křídel neměla
jako by z hanby křídla mohla růst
Trnutí hořká lačnost zardělá
na žvancích úst
A přece něha něha k posledku
to ze sna škubaly se ruce její
tak kolébají matky kolébku
aniž se probouzejí
NIC VÍC
Říkám si pořád Život
a je to jen útek osudnice
Přibude trochu horeček
rmutu žadonění
a nic víc
Říkám si pořád Sen
a je to jen uhlík vypadlý
Přibude troška hladu
nedočkavosti zklamání
ani zbla víc
Říkám si pořád Láska
a je to jen milodějný kyslík tmy
Přibude trocha studu
zlacení samoty
a nic víc
Říkám si pořád Smrt
a je to jen stará sklenářka
Přibude kventlík naděje
Sbohemdání
ani zbla víc
Říkám si pořád Poesie
a je to jen hrstka orlích per
Přibude kůrka štěstí
údivu zkroušenosti
a nic víc
LOUČENÍ
Vytrhnout slova i s kořínky
teď zrovna teď
kdy na nohou mám plno krajiny
plno plének plno rubášů
mé krajiny mé krajiny
krajiny mé a mých kamarádů
Jako by naráz pomřeli
jako když pustíš housle na zemi
právě tak listím větvemi
zní odcházení zní
Kuvíká sýček kuvíká
má javor duši vyraženou
Kam se ti chlapci kam se ženou
s javoru duší vyraženou
Kuvíká sýček kuvíká
Jako ta kapka slunce
v slupce hroznové
takový byl jsi domove
domove můj a kamarádů
Z vnitřností slov jsme osud hádali
a přísné poznání nám s čela stékalo
až na srdce na růže hovorů
Čest praporu
Čest praporu
PŘÁNÍ
Ne já bych nerad umíral
na lůžku při svíci
a aby u mne někdo stál
smutný a plačící
Já ležet bych chtěl v lopuchách
co velkým listem svým
by zakryly můj pyšný strach
budu-li zbabělým
JEŠTĚ TEĎ
Ještě teď se olizuji Ještě dnes
po tak dávném polaskání
přes srdce bych nepřenes
pomyšlení neshledání
Copak vám Vám je hej
vy když chcete smíte říci
Mami Mami pofoukej
Právě teď tu všecko voní
voní stín a mrtvé prach
mně se vám tak stýská po ní
už bych chtěl být na márách.
Copak vám Vám je hej
vy když chcete smíte říci
Mami Mami pofoukej
JEN TAK
V tvých kotnících se zhlíží kvítí
a ptáci krůčků tvých
jdou zobáčky si omočiti
do hudby v podpatcích
A sukně tvé to vyzvonily
že vespod v teplých tmách
máš dolíček tak tuze milý
jak děti na ručkách
Když noc tvé nohy rozvazuje
zahálí hříšně něha má
a žíly jitra podvazuje
sen zchromlýma pak prstama
PSÍ VÍNO
Psí víno na zdích chudobince
jenom psí víno
jsou verše útěchy
Houstnoucí stíny Kosti dne
toť vše co zbylo z poledne
z poledne věcí lide tvých
V močálu noci inkoustové
jen ticho rybí rosol plove
a dál vyblédá negativ
Ty marně hmatáš po akordu
toť jako bys chtěl špičkou kordu
vyčistit z bláta střevíce
Psí víno na zdích chudobince
jenom psí víno
jsou verše útěchy
BÁSNÍK
Nejedno noční z mžených jmen
i kopřivám dát se osmělil
ač víru měl co byla bez kolen
přec dušoval se v prsa bil
Odhrnuv řeč na nahé kosti
živ hryzavým byl steskem tím
mít tolik jemné citlivosti
a otočit se s leknutím
když na stín by mu někdo stoup
a trápil věcí nitra malá
ba řeřavěl je v takou hloub
až sama sebe zrazovala
Odvíjel z klubka hebkých patek
co Pošetilost má ta spanilá
nenadálost ba i sám zmatek
že báseň na to sotva stačila
Káčírky zkusmé vrhal po hladině
své mateřštiny punkvy záludné
mizely vírem v hlubné proláklině
kde tajemství zrá nemluvné
Též abeceda věčně trucovala
když větru chtěl z ní spíchnouti
a slova stranou zaraženě stála
jak bez halíře dítě na pouti
Nejraděj měl náměsíčná zpola
slovíčka slůvka spánkem zlacená
ne která když si veršík zvolá
jsou hlasitostí ztracena
Sun mrtvých lun mu udělal
a ticho v rose ztekutělé
V té očkovat se báseň jal
tím roubem žalu za zemřelé
Když maličká v něm duše byla
rád chlácholil se Nu řeknou si
V křovisku uschlém hnízda zbyla
a pták tam zpíval jakousi
SLÁVA SLOVA
Až řeky budou couvat k pramenům
do Josafatu k soudu nade všemi
den sirný urve křídla nebesům
ty tího slova vzlétni s nadějemi
a lehkost naši tam až vyzvedni
kde Mlčení střed bytí jímá celý
a slovům našim dej zvuk výsledný
jímž proroci tak buráceli
Slovo hedvábné i z pytloviny
ty kvásku slova jak zvedal jsi náš sen
V hučící včelín šli jsme mateřštiny
med jistot loupit z jejich mezistěn
Slovo tvé Hoří alarmuje znova
krev s níž jdem do hry i když ztracena
Sup krásy dnes nám oči nevyklová
vždyť místo jmen říkáme zájmena
Až řeky budou couvat k pramenům
a hřmíti pozoun bude chmurný
složíme k trůnu marný slova um
špetku popela co zbyla na dně urny
RADOSTI...
MUDr. Milanu Čížkovi
V přeháňkách krásy oči dávným cloně
za antickou tak hlavou dubna
zahodil jsem slova schlubná
v krápání žalů jdu si zase pro ně
Dny přišláplé s pochodní dolů k zemi
hledám rým k jedinému jménu
něco tak hebkého jak ze saténu
pochovanému včera s nadějemi
Nad zemi jar kukačka vykukuje
a bouře křídlatá se hlásí
sinokvět blesků utrhla si
ať shodí mrazné zlatohlavy
Silici pro mne Slova čekanková
Radosti co ze mne učiníš v ten čas
až rozdychtěný vběhne do sna
dštící slova medonosná
Radosti co ze mne učiníš a z nás
HLEDÁNÍ
Stanislavu Hanušovi
Už hotují se velká dění
a hotují se stranou slova
Jen rytmus veršů dál si klová
ohryzek stokrát ojeděný
Váhá a váhá co verš žene
tam až tam kde popadávals dech
sedí si sklesle na křídlech
básně až k Bohu rozpřažené
Vybrat si slovo ať má svátek
čerstvé hladké plné nevěry
topůrko kluzké ostré sekery
ať rozletí se kolovrátek
Čekala báseň na vnuknutí
zrá slupka trpkých bobulí
Proč zrovna mně se vyhnuly
Co ta má slova co kde kutí
Čas zpozabučku číhá Nemluva
Ty verše mrazící až v míše
Kde zpěv co orel křídlem píše
srocené věty slavná úmluva
Ale pták s hnízdem také nevzlétá
zapřená báseň i tak je básní
roste a v nesdělení krásní
veliká přísná z vůle ulitá
RÁNO
Tak daleko se zaběhly
ty jitřní dnové dětství mého
ještě že skryl jsem do truhly
podkůvku štěstí ztraceného
Když pomodlí se květiny a ptáci
jak za noci to bývá
jeden z těch dnů se z dálky vrací
a bláznivě si zpívá
A já mu smyčec podstrčím
housle jsou dávno rozlámány
i tak je vzácný víte čím
Je blesky kalafunovaný
POD ZVIČINOU
Do klína letů ptactva věštebného
horlící země oči upíná
a kotva archy kraje ztraceného
Zvičina řinčí Co chce Zvičina?
Krajino vidin mraky sochařící
a křivky boků strání hnětoucí
nakláníš obzor obzor věrně bdící
s ošatkou modra v zítřky horoucí
Dvanácte lun žalm truchlivý si zpívá
o čase tratícím se v žízeň dní
však ve studánkách crčí voda živá
a Labe hučí skrytou povodní
Do klína letů ptactva věštebného
horlící země oči upíná
a kotva archy kraje ztraceného
Zvičina řinčí Co chce Zvičina?
CHUDÁCI
Jarmile Urbánkové
Jak lucernička před knězem
je první hvězda ranní
lucernička před knězem
když k pomazání za šírání
jde
a na obzoru úsvit leze nesměle
z truhlice závoj zemřelé
Kolik jich leží bradou vzhůru
v krajině morem vytřené
tím zadkem moru vytřené
V červeni kardinálské
jde věčně rozesmátá
v červeni kardinálské
Člověk dnes a zítra černá země
i ve smrti však chudák smůlu má
Nemůže říci Chlapci zahrajte mně
Ba je i rakev špatně změřená
Ale v Josafatu první místo jeho
tam trampotný hřbet narovná
a vína světla nebeského
mu podá sama Královna
Pokrme ptáků
z blátivé Lethe rumu už se nenapiješ
Kde smrti je tvůj tvar
Had světa rozmáčknut je v prachu
Panno Maria már Panno Maria már
rač zbaviti nás strachu
VINICE
Ten zástěrkář už vtrh i do vinice
jako by jinde neměl toho dost
choulí se réva v závoj ruměnice
ten nestyda jí sahá na nahost
V odkrytém listí blýská lýtko ženy
a tepna října krvaví náručí
trhaný hrozen všecek rozdurděný
jak dětský ret svá zrnka napučí
Naposled slunce stráň chce pomazliti
hřbitovní něžnost je to bezmála
troufá si věrnost listím zašustiti
betlemská sláma stejně šeptala
Vinice zpustla bdí tam smělec bdělý
kostnatý čahoun strach jde z chlapíka
Bodlák Hodovník zkajícnělý
však furiantsky si připích stehlíka
STISKY
DNES ZROVNA TAK
Josefu Horovi
Z tolika nocí náš ukusoval hlad
jen vindra v klamu kapsách byla
však po útratách vždycky zbyla
zář co sny naše násobila
do součtu štěstí zrad
Z tolika veršů tvých se hlava motala
a dobře bylo když ti klesal hlas
z jednoho ještě na srdci mám mráz
TAM DOLE POMLOUVAJÍ NÁS
Má duše však se s tebou nebála
Z tolika kuželů jsi uměl nasoukat
slunečnou píseň i tu černající
rozryvnou srdnatě neslzící
obilí vtlučené a přece sypající
loudavý čas jde si je vyhrabat
Z kolika křiků bídy byla fanfára
co hřímávalo ztišeno je
a přísní vše co moje tvoje
Tvůj verš tiší mé nepokoje
dnes zrovna tak jak za stara
VYPRAVĚČ
Jaromíru Johnovi
Je zpytatel a slovo za slovo on umí vzít
citlivě hrouže do příze prsty bdělé
prsty s trním zdůvěrnělé
a s mistrností přadláckou
zachází s dějů osnovou netrhaje nit
Kde jenom naučil se člověka tak znát
neb míru víry v nás on nijak nezvětšuje
spíš škodolibě zahanbuje
až rdíce se v své jevištnosti
svlečeni k hanbě do nahosti
nevíme honem kam jen ruce dát
Má věty vzácné jako mléko ptačí
má statečné že ti co nocí kráčí
kdy po živáčku ani vidu slechu
v tmě mohou si je říkat pro potěchu
Má stránky jako za klekání psané
má jiné veselostí směle rozpásané
a čoudící pak marnou pýchu naši
on kratiknotem smíchu zháší
Obnovil slávu starých draček
želených časů vykladaček
Doderky žití rozlétlého
schytati umí láska jeho
Ale nakonec vždy dobré slovo ztratí
když příběh jme se umírati
Dnes rád bych sám o něco požádal
aby mě nějak do povídky dal
popustil jenom sámek věty
abych se mohl dozvěděti
v čem se já v sobě nevyznal
KARLU TOMANOVI
Ptactvo nebeské
bijící křídly
v červáncích poesie
dnes slétniž na ten strom
líbezně ojíněný
řečí naší
Stud i důstojenství její raší
a slovy slunečními
jen novou žízeň báseň nalévá si
Podzim tvůj bratr básníku
zlatník rozmarný
své zlato proměnil jen v prach
zatím co štíhlostí šperků tvých
otáčíme stále
v časech dobrých i zlých
se srdcem pohněvaným trochu
že mlčíš již
PRO ANTONÍNA PROCHÁZKU
Když vcházím po špičkách
do tvého malování
jasním se
a dávný stesk mi vhání
shledání něžný nach
když vcházím po špičkách
do tvého malování
Slova má zimolez zimostráz
jak často básni hlavu ztratilas
Jen hromničky bouřek malbou rozsvícené
zavedly v kraje zaslíbené
Když vcházím po špičkách
do tvého malování
bojím se
návratů do světa prašivého
s cimbuří zámku slunečného
do tvého malování
Z barev rozžatých dnem prvním po stvoření
na hoře měsíčné tkám prapor okouzlení
z těch které jitra přináší
i duhy ze tmy nejzazší
Když vcházím po špičkách
do tvého malování
bráním se
zvědavec skonávání
uviděných v snách
když vcházím po špičkách
do tvého malování
PŘES PALETU
Vilému Plockovi
Nad sebe sama vybrané věci vrší
z němoty vzrůstá do ticha
trhlinou smutku Sírnou barvu má
On město postavil si po druhé
aby lépe bydlelo se mu a netlačilo kamení
zmučené trváním
V zlatobokých zdech po střížích světla
tehda když luna stříbrně se vším počíná si
on štětce otírá o hřívu viděného
Dívejte se V zlatém pýření rána
Komu se to zdáme barvy ptají se
a s plachostí vcházejí do růžiště obrazů
Jak horní dětský ret tak něžně odchlípen
je povrch všeho a křídlatí mu uměním
co koktá udiveno ještě
A hle Zlatá ryba ve vodě achátové
s polklým prstenem zásnub
mu čeří hlatě krásných nejistot
Ten malíř zfantěný už vyjíždí
a po způsobu jak udidla barev
pevně drží ho poznáte A přejte mu
PETRU BEZRUČOVI
Dál běží země k fialkám zas běží
na srdci prapor přeslavné tesknice
kam jaro stoupne spící hlínu ježí
útočnou setbou Kdy vzkvete pšenice
Zteřely struny Rozbity jsou skřipky
na sedmdesát tisíc střípků rozbité
a hrají dál mrtvým i do kolíbky
hřmí z důlních plecí země plecité
Z vltavských břehů krejcárkovou písní
sýčků ač pozdě přec básník platí daň
Bezruči Petře Přísní jsme už přísní
Ten uhlík výčitky dál propaluje dlaň
KRYSAŘ
Marii Burešové
Ágnes Ágnes ze země Sedmihradů
kam jenom zavádíte nás
Hejkalko smrti kdy se můj Bože vkradu
do země zásvětné do země Sedmihradů
již objevil váš hlas
Ágnes Ágnes podsvětná řeka zpívá
pochodeň hlavy dýmá tragikou
ve tmě kde bytí se v slavný konec vlívá
vede Váš hlas a křídlí píseň tklivá
tu cestu smrti činíc velikou
ZA HROB
SMRT JIŘÍHO MAHENA
Na katafalku hrůzy leží mrtvý
Ne To není pravda srdce vzpírá se
a vynechává v stiscích zoufalství
Dnes po druhé za pláč se nestydím
a zuby nezatínám
Anarchistovo ráno pije tmu
tvé beznaděje básníku
ta slavná honba za Bohem je skončena
Křik smrti Tvé nás alarmuje
zmučený Janošíku
V samotách zlých v zlých samotách
houf věrných Tvých se potácí
a přízrak Nicoty je vtělen v konec Tvůj
Však bouře očistná se sbírá ve mracích
provazy blesků zítřek zauzluje
Horní chlapci budou mít dnes sněm
poslední z nich k nim přichází
a obrácen nazad hrozí valaškou
Mahene! Mahene!
ZA JIŘÍM ORTENEM
V měsíci sklizně
bled a natažený
ztracen pro utrpení
leží ten básník sotva olistěný
a Musa cuká křídlem trčícím
Tich leží natažený
už jen syn ženy
smrtelný syn ženy
a marně Poesie tiskne ucho své
už se neozve
Nesmírné oči vyčítavé
nesmírné oči ponížené
smutný smutný
o tolik smutnější
anděla poznavšího
klín ženy vezdejší
Ametystová spona jeho rtů
přidržuje sinavost
a krve třepení
Co čeká
Nehybnou úzkost soch
soch do nichž kámen rozvíjí se
a vítr očistný
co trávu marné slávy čeří
jasnice básní
do Styxu napadalé
Já chodím tmou
stranou dnů vřeštících
a stesk ta stará růže pršící
v kalužinku rozlévá se
Nákaza třesavky se plíží
podšívku tmy rozparují bubny
Už je po naději
vzduch nabit varhanami
a vata měsíční
ucpává žalu mokvání
Jen vzpomínka
Vždyť Bože to je on
ten na sklo věčnosti tak přitisknutý
co veršem cloně si
nahlížel do záhrobí
a nosík přitlačený
podoben kvítku byl
a mé strany kvítku
Spadlo do jámy
a tiché hřmění prošlo hlínou
On věděl
co tlačí básně ve střevíčku
teď nemá ani na hromničku
keřík zlatý odkad mrtvý hlas
beze slov těší nás
On věděl
v samotě slov si žil
pamětliv služby byl
dlužen pranikomu
vlažné vyplivoval
strašně ducha lačen
do žalmů rostl
Už tone v nicotě
Přes hrob
přeletí sníh
sníh umouněný
jako papír vyhozený
dopis s verši k nepřečtení
Hrany znějí
toť dupot kopyt
koně básníků
běží a běží do stáje stínů
hřívu zapálenu
frkaje zděšením
U trůnu popela
lalije voňavá
k orlům ukazuje
Až v katedrálách budou plouti ryby
tento básník
vyvolán bude jménem
NA HROB HANUŠE JELÍNKA
A zase černě jáma zívá
a hřbitov náš se rozšiřuje
kdo do hrobu se Tobě dívá
bolest si šeptem nadlehčuje
tím šeptem listů obracených
z nichž vanou básně milované
dvou lásek k slávě zkrvavených
Vzkříšený básník z mrtvých vstane
z té slávy s Tebou znivé česky
která smrt v život věčný mění
ze kterých srázné slétlé blesky
nám ztichlým hřmějí do mlčení
Umře-li básník hvězda zmírá
a hvězda básně v jase vstává
umře-li básník jeho víra
ranami živých prorůstává
a když i jámy hloubka zívá
a hřbitov dál se rozšiřuje
do hrobu Tobě kdo se dívá
svou bolest si jí nadlehčuje
IN MEMORIAM
Bezradný den po noci bezradnosti
kdy v řadě času třesklo osudí
Smrtholka ťala Co nalíčené kosti
slov Ty žal jen zostudí
Zpívám si píseň tu jeho mezi všemi
se mnou ji notí křídly havrani
Všichni budem v čiernej zemi
srovnáni srovnáni
A házím růži růži kamaráda
ať zavoní mu krví u hlavy
Spadalých listů kavalkáda
stráž kopí v pozor postaví
BEDŘICH SMETANA
Matečnou hudbu crkotů a vání
matečnou hudbu nocí úsvitů a vod
sám osluněný chorál jitřních díkůvzdání
stvoření chválu růstů doprovod
on odposlouchal zjímal zjímal k poslouchání
životů našich slavný doprovod
On vyhrává nám nejen hrává
i tehda když své pochovává
a smrt už civí za klavírem
akordy se mu nekaboní
a když pak žal jas přizacloní
přes zarmoucení píseň smavá
stahuje nás zryvným vírem
vláhou vroucí víry sytí
naše hřmivé čepobití
On jenž prázdno úst jen vidí
tam kde jiní slzet počnou
on který jen hráti vidí
hluchý hraje lidu skočnou
v důvěru vše kolem mění
i to strašné neslyšení
Snivá radost vemlouvavá
loubím písní bolest spíná
a jen z koutku vyhledává
socha žalu Niobina
České nebe k výším zvedá
k vesmírnému nebejasu
příští slávy nápověda
Hudbičkou hubiček hlaholem zvonoviny
veselím rozpásaným mračným tichem sudby
On provází nás tam až mezi stíny
Stůj při nás stůj
Ty všmohoucí hudby
VARIACE NA NERUDOVSKÉ THEMA
Kdyby tak v parku sedával jak sedal před lety
roztřesen celý do zad bych se vkrad
Mé modré oči pitomé Můj hlase hanbou bezhlasý
Pane Nerudo máte nás trošku rád
OTEC A SYN
Památce Jana Nerudy
Hubeným hláskem umíráčku
jedinkrát k otci něha zazněla
když umíral Syn nabral k áčku
a nade vším se hlína zavřela
Maminka Máma to je jiná
ta nikomu nic nepoví
když schová hlavu v důlku klína
hned maska spadne chlapovi
Hubeným hláskem umíráčku
jedinkrát k otci něha zazněla
když umíral Syn nabral k áčku
a nade vším se hlína zavřela
ZA BÁSNÍKEM
Ó bázni Tanečnice pavučin
tkaných osudem nevidomým
Básni v níž poztrácel jsem
téměř všechna slova
ty všudypřítomná básni
Pln pokušení sloučit sporá upamatování
v novou zářivou věrnost
brodím se listím podzimním
jako bych šlapal po roztříštěných
oknech katedrál
Žluté tváře fialová roucha
šarlatové rány hnědá zaschlá krev
Tiché ptactvo poprchává šerem
a všechny věci projevují mi milosrdenství
jak bývá v pohádkách
Rozkývala se větvička pod duší
která mě náhle opustila
Ty se máš Ty se máš
ale co počneš si ve světě převráceném
až vrátíš se zcuchána rukou kostlivčí
z brány pokolení
Ó bázni Tanečnice pavučin
tkaných osudem nevidomým
Stín básníka zabitého růží
v kamej západu zázračně jistě ryje
všechna poztrácená slova
v novou neskonalou věrnost
A má jak listí zamrzlé v kalužích
mlčí za elegie šustotu a mžení
OPUŠTĚNÁ PALETA
Nevím zda báseň právo má
do přesypek veršů svých
prach mrvtým přesypat
troufale tlouci křesadýlkem svým
o křemen mlčení
co vznešené dlí v obrazech
když ví že rámy jednou setřesou
a prohlásí Už vyrostly jsme z nich
a věci v zbroji barevné
znaveně se zády otočí
k plýtvání pochval našich
Tak má to spíše být
by obraz trval v nás
a nebyl viselcem jen v pokojích
o nějž se zavadí když dereme se dny
On vzbouzeti i v nocích má
k stíhání krásy také ke sporům
Sám trhal svět co plod
my hladily jsme stíny nejčastěj
Jsa vyňat z kroužení chtěl tam jen spočinout
kde milost sčesala strom poznání
a láska navála spadalé listí jeho
Bývala plátna matnicí
jíž malíř díval se v ráji na kraji
do příprav světelných
a zákal barevný mu mnohdy bráníval
až za ně uvidět A tu on hmatával
a vjížděl poslepu liniím do kšticí
Miloval vzduch ptactvem vypraný
lunu noc bělící
nahé údy ke snění tulíval
a oblakům ve spánku stočeným
ornici stromy města nabízel
Nesmutněte že zchromlo křídlo palety
Zná umění kdož jeho jsou
K ničemu mrtvým vavřín nehojivý
Nehezkne dílo časem běhutým
Postačí očí dík hluboké smeknutí
víček Zdivených víček vašich
PŘÍPRAVCE SOUDŮ
Tekuté štětce dešťů
malují nám jaro
tisíci kopýtky listů strom hrabe ve větru
Dej pozor slovo ať barvy nesetru
v tom čase který vzteká se a pění
jak ďábel do kropenky namočený
Vizte krajina je připravena pro malíře
Už jde a po paletě roztírá si
čistotu rosy smutek krásy
Už jde a nasazuje sklíčko
milence hlídá paraplíčko
Už jde a špičky štětců rozmarných
mokří si na rtech svých
Veliké malování právě začíná se
Úponkem něžným motýlokvětá
kresba se šplhá po té nahé paní
co zjihlá lůžkem tělo rozplétá
a malíři se dává bez zdráhání
Ten čarou milostnou si bere ji tak slastně
že nevíš kresba to či milování vlastně
Však malíř přece od ní odchází
Jde k jiné nahotě k nahému jde ránu
úsvity nocí chytá do svých rámů
s křídel všech ptáků barvy bera
v hlaholu světla hledá tichá šerá
ten malíř který v chládku očí schoval
včelí chléb květů a sen vymaloval
Zas nemá stání a k dětem pospíchá
Těm šatky naráz svezou se s jich tílek
když uzří paletu kde z každé barvy Mílek
ten šelma vyhlíží jsa samá rozvernost
už kupu dětí má a malíř nemá dost
jdou s ním až tam na schody žebráků
kdy v sobě ztracen šel do mourů soumraků
Jde Josef Mánes do noci černostříbré
Mazlivou tmou žen víc už sváděn není
zlou mrákotnou jde v strašném osamění
s lampičkou rozžatou Nač si Bože svítí
mam žluti mámí krve žilobití
mam žluté růže kalich melancholie
co v mokru podsvětí mu hrůza dolije
Už odešel Přípravce soudů
co sklenou se
nad protivenstvím dní
A cestou necestou jde za ním umění
Tekuté štětce dešťů
vymaluje nám léto
pel jeho tužky nechť má každý květ
a jeho smutkem dejte rozvonět
obrazy všechny krásné země této
F.X.Š.
Teď ve tmách Lethe prsty své mokří
v tom toku z praménků smrtelných potů
Kterak my živí tam najdeme brod
Nenajdem nenajdem Jen slova osiřelá
a verše v smuteční kápi tam kráčí
žalostně zmarnělé záhy se potácí zpět
HREJME DÁLE
HREJME DÁLE
To co k básni ladívalo
a po struníku smyslů hmatalo
dnes-li neladí
to co na vážkách se lehkým stalo
a milované v kletbu dalo
nic nevadí
Hrejme dále
Ty verši zbytečně se neohni
ať řeknou hudba v prázdném sále
ať řeknou mračno kouře po ohni
Hrejme dále
V nocích za dveřmi se cosi plouží stále
Pradávné verše jsou to jsou
a tmou se bludnou ozvěnou
Dílo sluneční je věčné ale
a cesta básně ta je bez konce
až ráno otočí si růže rozespalé
začněme znova zhurta i lehounce
Ozve se Dále
A zabloudíš-li v slyšení
osnovu rozpleť viděného
a uklouzneš-li v cítění
za křídlo chyť se tušeného
Nenadále
báseň sama tvrdě křísne
do troudu slova tam je ztajena
prastará moudrost jejíž čelo přísné
přilbicí blesků kryje Athena
Hrejme dále
PAMÁTCE K.H.M.
V šustotu tenkém prvních pršek máje
ke stínu básníka se zase obrátím
letící hřbitov loňska před očima maje
s rozkazem mobilisačním
A půjdu tam kde Sfinx si pracky hryže
nad otázkou co položil jí lid
domova mého jehož jasný kníže
zas zbronzověl když nemohl se bít
V šustotu tenkém prvních pršek máje
s lešení veršů spadne znovu sen
a ve hře slov snad po sté prohrávaje
na vlastní pěst se vzbouřím s básníkem
BŘEZEN 1939
To obludné to úskok samý
co drápy do nás zaseklo
co rozjizvilo lány v jámy
a do země nám nateklo
tak rozvzteklilo samo nebe
svou zvůli lupem žijící
že nebe hmátlo vedle sebe
po krupobitné palici
To obludné to úskok samý
zda rozumělo kletbě té
když z dlouhé chvíle nad kostkami
plivalo na šat Rozbité
PROSBA
Ne Pane nejsem hoden přízně Tvé
já po léta žil jak ta zvěř
a Tvoje rány ohnivé
mně nesvítily ale věř
že nacházím-li jméno Tvé
pak ne ze strachu před trestem
já prosím vroucně za jiné
Jen neopouštěj tuto zem
Ta země krev Tvou pila vždy
a mečem jiné nutila
pít z dlaní ztěžklých od vraždy
však také od díla
Od díla Pane slávy Tvé
snad lid ji po svém vykládal
na netresci ty nevinné
ta srdce prostná chtěla dál
Až k Boží říši mířila
ta měla ležet v klíně Čech
Ty nedej aby přesila
nám zakládala jinou v zdech
v zdech v ohradě Tvé zbrojnice
za niž se mřelo s úsměvem
pro příkaz Tvůj snad nejvíce
s milostí popatř na tu zem
Je bezčasý Tvůj vládčí čas
dej prozřít jí do sebe jít
A rci jí I když zklamalas
chci v milosrdenství tě vzít
To vše nám vnutni Pane
nám bloudícím dnes ve snu zlém
a srdce máš-li rozhněvané
ne hanbou trestej železem
Ne Pane nejsem hoden lásky Tvé
za zpokornělý prosím lid
Dej výzbroj zemi truchlivé
v posledním boji najít klid