U tohoto stolečku, s tímhle perem a s touhle hrozivě prázdnou knihou, jež se má 
naplnit, jejíž lístky (přepásány modrými čarami) povanou rozličných stolků, stolečků a 
stolů, u tabulí potřísněných mastnotami, znaky opilství a hrdinstvím ticha.
	U tohoto stolečku, v této chvíli, tváře se klidný, palec s ukazováčkem proti sobě 
a zatímco se tlumený hovor slévá v ticho.
	U tohoto stolečku, na řádkách přespříliš blízkých, aby mohly přeskakovat daleko 
a do dálky.
	U tohoto stolečku, aby se všechno opakovalo jako u tohoto kulatého stolečku.
	Vzal jsem na sebe klidné vzezření. Bylo zima, ležel sníh a jasné nebe. Když jsem vyšel
ráno z domova, ucítil jsem v hlavě prázdno uplynulých dní a cosi uklidňujícího. To klidné bylo
zajisté silnější, protože vášeň činiti tečky po dlouhých, vysilujících dnech a slovech dala mi
třikráte sebe celou, až jsem ji ucítil. Já jí děkuji. Cítě předtuchu a pramálo jistoty z tohoto rozhodnutí, z tohoto rozhodnutí psát, čekat a psát, až se něco stane u tohoto kulatého stolečku, dal jsem se tedy po pečlivém vycvičení svou opravdovou, již opravdovou cestou. A odhodlal jsem se: nesčítati vyplněné stránky, nevykřikovat úžasem a nadšením při prvním náznaku jakéhosi splňování a vyplňování, nevracet se na první
stránku a řádek, kde je u tohoto stolečku zapsán podnět,
praubohoučký podnět a součet hodin, které uplynuly od oné
chvíle, v níž jsem se rozhodl.
	A přece bych děkoval a blahořečil vyšeptávaje s památností ve hlase dobrá jména těch, jimiž takto proklouzávám
a kteří se takto stanou šťastnými herci.
	Nechť se již tedy rozsednou k svým partesům! Tato hlava, toto srdce, tento palec proti ukazováčku jim tiše, tichoučce hláskuje své jméno k dobrému počátku.
J, ten kacíř, ale ne příliš veliký, i, ta podoba, bože, kdepak jsme už viděli a slyšeli, odvažujíce se konečně vynechat
první čas, abychom se posléze přiklonili k něčemu od nás
vzdálenému, vyčkávanému, abychom hladili, ř, mřížka
v tváři, již nosí ubozí zlodějíčkové pro všechny své časy,
í, ten hvizd. A jiná písmena, jiné předznamenání pro všechno, co plyne, pro všechno, co probíhá jen hustým sítem, pro
všechno, co má svou ctižádost, aby dovedně skrývalo slzy,
hledajíc soucit, hledajíc tedy Boha, ubírajíc se - ale kam
vlastně? - k svému cíli, tam, kde již bylo všechno řečeno,
tohoto dne, který se rozpojil, tímto perem, jež nebylo k takovému účelu vybráno a vyčištěno, u tohoto tisíciramenného stolečku.
	Klíč, který bývá psán či kreslen u krásných skladeb,
není žel tím klíčem, jenž by rád odemykal a objevoval zámky, ty zámky na skalách, pro něž zrezivěl čas, ty zámky
k rtům, aby promluvily. Takový klíč je vržen z okna, za
nímž teče řeka, jejíž tok by chtěl být klidný a jasný do nedohledného dna. A nyní, ke dnu! Plá oheň, tam, kam se
hroužíme, či je v krutosti vyraženého dechu něco z ujařmené
vůně téch nejmilejších květinek?
	O, ta vrzavá branka s broučkem v kloboučku, r, ten
ohlušující hlupáček s nosíkem ve vzduchu, a jako by měl
opravdovské úmysly, ale nemá, t, ta pamět, služtička, hodná, vzdorovitá, propadlá jedům a tak polámaná, když
by měla poskakovat, ale ustavičně poskakovat kupředu,
e, když je špatně, nejhůře, k pláči a bez slz když to hrká,
lomcuje, zapomíná a nemůže lomozit, n, ach, modř tohoto
pera, téchto pásů přes bílé lístky, desky těchto papírů, jakoby ven ze světa, a přece tu, na veliké neštěstí, n, a ta
tečka za tím, která se naplní až, až se dojde, ale taková předlouhá doba, to bych raději zpíval a prozpěvoval celé dny.
	Vzpomněl jsem si, že se rád pokroutím jako ty desky,
jen abych zakryl nemohoucnost, která ráda pramení, jen
abych zakryl tu havěť, která se mi lepí na paty. To tedy ne.
Zbraň, sestávající z dvojího otočení kohoutkem, aby vnikal
jed, ten zcela jiný, sladký a rychle usmrcující, je připravena.
	S malounkým úsměškem bych řekl, co všechno je ještě
připraveno! Byl bych býval řekl. Změnilo se mnoho. Tolik se
převrátilo, vyměnilo srst, počalo se pitvořit, že bude nejlépe, prosypu-li v tomto počínajícím se plnění mé obtloustlé
knihy mezi prsty a řeknu-li si, co vlastně zbývá a co kdy
bylo. Nechtěl bych se přitom usmívat. Ne, je to opravdu
příliš vážné a jsou věci, které jsou vážné.
	Tedy nástroje, jež leží na tomto stolečku, jako by na
mne hleděly vyčítavě. Nikdy jsem nechtěl být operatérem,
oním slinkonošem s urputnými chapadly, a vždycky jsem
toužíval lehounce hladit, i když se několika nezasvěceným
zdálo, jako by to byly sliny záští, které mi šly od rtů. Mé
slovo, slovíčko, z neopatrnosti polámané a někdy, za krátkých chvilek, jemně a hezky se procházející, mé slovo, neschopné k modlitbě, a přece schopné se řadit, táž zkomolenina v cizích ústech, jež nemají drápku v hlase, čeká. Má
lampička, lampa s prachem v bříšku, složená z nitek světla
a ze skla, jako, ó slovíčka, všechno je složeno z nitek a ze
skla: ten prs, který mi vložila včera ve tmě kina (tedy v oné
druhé polovici mého rozpojeného života, tedy v oné první
polovici) tak pevně do dlaně a který jsem nestiskl obávaje
se výbuchu vší křehkosti a obávaje se výtrysku krve; ten
obrázek jednookého, jenž visí v mém pokoji přibit hřebíčkem, složený z nitek a skla; ta má ošklivá láska k vlastním
údům, ale raději bych mlčel. To jsou nástroje, s nimiž vyčkávám, protože i lampa čeká na své omytí aješté na otočení
vypínače, na vyspravení kontaktu.
	Kontakt! Vida, ptal jsem se, co kdy bylo. Byly hodiny
plné připraveného stesku a připravených slov. Byly hodiny
plné lásky z polibků, z pouhých polibků a krátkého doteku
těl. Byly hodiny plné vína, ty krásné hodiny. A byly hodiny
plné Boha, toho mého, jenž je, toho mého zpěváčka. A nebylo nic.
	Někdy tudy stoupá kouř. Vniká do lampy i do slov. Ale
to již umlknu a rozloučím se navždy se svým jménem, velikým rozmachem potichu počkám, až budu moci začít - ale
s čím vlastně? - se zpěvem. Prohnu se, pokroutím se, zašklebím se, ztichnu. A slyš, ta hrozící knížka nebyla nadarmo. Neboť ji takto zařazuji do svých nástrojů, vždy poprášených. Neboť ji již miluji jako mnohé jiné věci. Nebot ji
miluji s onou neposkvrňující první láskou (svého rozpojeného života), láskou, jež dovede pohybovat a kreslit mnou,
jako já nedovedu dosavad kreslit tahy svých prstů.
	Vezměte mne, věci, a vylisujte tenký povlak, jenž bude
jako ulice plná světel, na niž se rozpomínám.
	Jako plachá žena, již noc zbavuje šatu a dne.
	Jako ta ohnivá jenom v noci, aby vyčkávala ráno.
	Jako můj Bůh, ten Bůh slov, lamp a modré knihy, jehož,
jejichž jméno již nevyslovím, jako nevyslovím své jméno
u tohoto stolečku.

Druhé slovo	11. 1.

	- Myslím, že sama dost dobře nevíš, Terezo, - řekl
Gustav a díval se přitom pozorně z okna, - kolik práce
člověka stojí, než má takové vědomosti. Já sám, a nechci
se tím nijak vychloubat, jsem pracoval plných pět let. A teprve potom jsem mohl říci: ano, dnes vím, co potřebuji vědět,
abych mohl žít s otevřenýma očima. A to není jenom tak! 
	- Ano, - odvétila Tereza a hleděla usilovně směrem
Gustavova pohledu.
	Venku sněžilo a rovné nebe, jehož konce nebylo lze dohlédnouti ani nejbystřejším zrakem, podobalo se lásce tak
pevné, skutečné a krásné, jako byla Terezina a Gustavova.
Gustav vzal Tereziny ruce do svých a políbil ji krátce na
plné rty. Přitiskla se k němu celým tělem.
	Ztemnělý pokoj mohl zahlédnouti již jen jejich těla, spojená nejčistší vášní.

	- To je tedy počátek tvého románu, Jiří. Netušil jsem,
kolik fabulačního talentu v sobě skrýváš. Zajisté veliká
láska Gustava a Terezy je vhodný námět pro to, co chceš
vykonati. 
	A tak je třeba se stydět, prosit za prominutí a potrhat
popsanou stranu. Věř, že nevím kam s tím. -
	- Tereza a Gustav totiž jsou a nejsou lidé. Neznáme
je, ani ty, ani já. Proto snad nejsou. Ale jsou, uvážíš-li možnost existence všeho, o čem jen můžeš přemýšlet.-
 	- A což nerozeznávám-li špatnost? Což já vím... -
	V tu chvíli, právě v tuto chvíli tohoto hloupého a neplodného rozhovoru, jenž mohl počínat a končit kdykoli
a kdekoli, narodila se dívka. Snad se skutečně narodila. Malá
a nepatrná ležela v kolébce. Malá a nepatrná Terezka, tato
holčička, již ještě nezpozorovali básníci a jíž chtěli přisoudit
ošklivé slůvko - ano - a pak již jen oddané rty a pokojné
tělo milenky. Ale ona se vskutku narodila v kterési vesničce
blíž velkého města moravského. Toto město Přerov, jímž
protéká řeka a jež je krásné svým jediným sadem, z něhož
je složeno, zastihlo ji v jejím dětství, na něž se nikdy - vy
to víte - nikdy nezapomíná.
	Kdo všechno se narodil a nenarodil!
	Odjeli jsme tedy nejbližším vlakem do města Přerova.
Šli jsme jím křížem krážem. Kolem řeky, jež byla podobna
onomu vozidlu, jehož pohonné látky se nikdy nevyčerpá-
vají. Kolem domů a domečků, ulicemi a uličkami. Za jedním
takovým oknem odpočívala a čekala na nás malá Terezka.
Pátrali jsme. Stali jsme se broučky, kteří se protáhnou nejmenší klíčovou dírkou. Stali jsme se pak těmi, kteří aby
mohli hovořit o sobě a v sobě, všelicos nalézají. A nalezli
jsme. V pokoji, zcela podobném našemu čtverhrannému pokoji, jenž jen za noci se stává lodní kajutou, kulatou a holou,
v pokoji s obrázky a fotografiemi, ležela v kolébce malá,
opušténá Terezka. Nikdo nestřežil její spánek. Nahatá a zarmoucená plakala a čekala nás, nevidouc nás přicházeti.
A tu jsme tedy vklouzli v podobě broučků. Procházeli jsme
se od nožek až k drobným vláskům. Šli jsme křížem krážem
po té malé Terezce a ona nás nepoznávala. V době, kdy
venku padal sníh a bylo zima, vzali jsme na sebe opět lidskou
podobu. Uvařili jsme čaj, pozdravili jsme se s naší malou
hostitelkou, a protože byla tma, rozžali jsme lampu. Pak
jsme se sesedli kolem stolečku a tu Tereza řekla: - Budu
vám vyprávěti. - A my jsme hned zavolali: - Proto jsme
přece přišli, abys nám vyprávěla, abys nám nesmírné dlouho
hovořila mnoha slovíčky o sobě a také o nás, protože také
proto jsme přišli. Vyprávěj, Terezko, vyprávěj až do bílého
rána! - A byl večer. Pékně bylo v tom pokoji, tolik podobném našemu známému pokoji. Pěkně tam bylo, jako ještě
nikdy a v žádném jiném pokoji. Chvíli se mlčelo a pak zase
povídala Tereza: - Já jsem na vás čekala a myslila jsem si
to hned, že jistě přijdete, ale o tom budu ještě mluvit. - Pak
jsme jí zase hned my odpověděli: - Je samozřejmé, že nás
dobře, předobře znáš. Ale abys se seznámila s našimi drahými
jmény, podívej se nejprve na první řádky této tlusté
knihy.
	Tam se shledáš s jedním jménem. A druhé má takovouto
obrubu: Z, co se bojí, otálí a prodlévá, d, posvícení a slavnost
se střelnicemi a napodobeninou pušky a bambitky, e, když
je špatně, nejhůře, k pláči a bez slz, když to hrká, lomcuje,
napomíná a nemůže lomozit, n, ach, modř tohoto pera,
těchto pásů přes bílé lístky, desky těchto papírů jakoby ven
ze světa, a přece tu, ě, křížek mezi ňadry, mezi tvými ňadry,
Terezo, jejž nepolíbíme, neboť víme, co se patří, k, voják,
ale z cínu, choť, ale na papíře, slovo, ale v kapsičce. A jiná
písmena. Potom ještě: U, když fouká vítr sotva znatelný na
lístcích květin, na těch jediných opravdových lístcích, r, ten
ohlušující hlupáček s nosíkem ve vzduchu a jako by měl
opravdové úmysly, ale nemá, b, přítel, který o ničem neví,
a já jeho jména jenom zneužívám, abych vyplnil, co jsem
si předsevzal, á, když se přespříliš pláče a naříká a to potom
stékají slzy, n, ach, modř tohoto pera, těchto pásů přes bílé
lístky, desky těchto papírů jakoby ven ze světa, a přece tu,
e, když je špatně, nejhůře, k pláči a bez slz, když to hrká,
lomcuje, napomíná a nemůže lomozit, k, voják, ale z cínu,
choť, ale na papíře, slovo, ale v kapsičce.
	Už ses podívala?
	Tak, teď víš všecko a znáš potřebná jména. Ale prozradím ti ještě něco. Ten s tím druhým jménem, ten, o němž
jsme hovořili teď, právě teď, a možná že jsme o něm nehovořili, že jsme na něj jenom tak myslili, ten tu vůbec není.
To je třetí, mimo nás dva, Terezo, mimo tebe a mne, to je
třetí, pro kterého ty budeš vypravovat a já jenom poslouchat, aby se ti to hezky vypravovalo. Myslíme a doufáme,
že už teď rozumíš všemu a že ti nemusíme nic víc vysvětlovat. Děkujeme. -
	Tereza chvíli přemýšlela a pak řekla, ale docela tiše:
- Ne, už mi nemusíte nic vysvětlovat. Všemu rozumím a ve
všem se vyznám, to se rozumí. -
	A pak jsme ji vzali za ruce, zahleděli jsme se pevně do
jejích očí, ale tak, aby ji to nevyrušovalo, až bude vypravovat, prsty jsme si točili hezký mlýnek, když jsme byli unaveni, tak jsme se jenom protáhli a zaluskali prsty a už bylo
zase všechno dobře, pili jsme čaj a drobet vína, ale tak, abychom se neopili.
	Tereza se pak ještě zeptala: - Prosím vás, jak je to z té
knihy žalmů, žalm čtvrtý, (3.)? - My jsme hned odvětili,
protože jsme na tuto otázku byli již dlouho připraveni: - To
je tak: "Synové lidští, dokudž sláva má v potupé bude?
Dlouho-liž marnosti milovati a lži hledati budete? Sálah."
Ale když to myslíš na nás, Terezo, tak jsi to dobře vystihla. - A ona řekla: - Myslím to nejen na vás, to víte sami
nejlépe, jak se k vašemu kabátu ta slova hodí, ale jsou,
abyste tedy i to věděli, hlavním motem mého vyprávění.
Tak poslyšte! -
	A vyprávěla.
	- Bylo třeba hodně malé maminky, abych se z jejího
bříška mohla narodit, - řekla Tereza.

	Na takových trpkostech zvících holubího vajíčka nelze
vystavěti hrad. Leda jeho hroucení. Není to také hrad smrti.
Co je to? Slovo, které má pomáhat. Oddalovat. Co? Tam to.

	Řekni mi, má milá,
	proč jsi tak tenká?
	Jakpak bych nebyla!
	Vždyť jsem panenka.
				Píseň

	Buď se štítem!
				I. B. [Ivan Blatný]

	Trpělivost je, zapomene-li člověk, co chce.
				J. W. [J. Wassermann]

	Jsem největší hlupák, co jich jezdí v tramvaji.
	Nebo lenoch.

	Ó ne, příteli, tvé poupátko (zkus ostatně jednou říkat
si všechno pozpátku), tvé poupátko je především Klára
a Laura a Almaida, jež hledáš, hledě na ně ze strany a neodvažuje se postavit čelem. Ony odcházejí do kláštera a požívají jedu; ony chodí mezi květinami, u nichž nerozpoznávají pouhá jména; ony sedávají u náhrobků, mají své Rogery,
Jany a pastevce; mají je, mají je! Mít poupátko, nalezl bys
na něm teď, podoben Kláře v dětství, skvrnu, jež by se nedala odstranit ani tvými slinami, a pak bys hluboce litoval,
že ti nepřinesli některé jiné z poupátek, když jich mají tolik
ve svých krámcích a některé jistě nemá tu skvrnu.
	Ó ano, až si pak jednou budeš říkat, a nejenom říkat,
že TOTO poupátko je jediné ze všech, půjde to se vším, co
se hláskuje jako láska a má předznamenání mlčelivého nej-
většího citu v pokleknutí. Nerozhlížeti se budeš a tvůj zrak
bude upřen pouze jedním směrem. Oním směrem bude průsečík všech světových stran! Ale?
				15. března 38, při reteraci

	Poupátko	16.1.

	Slunce můj vzdálený bratranec
	to nyní se mnou ví
	je němé a zůstane až na konec
	samotné s mým drobným tajemstvím

	Drže v svých prstech hračku jež přicházela
	rozjetý vůz měl v očích silná skla
	ze samých krajin jež náhle odnesla
	má loutka bíle růžová a z krásy celá

	Ach míti v ústech věc jíž bych ji podaroval
	tváře se trochu upjatě
	abych si do tvých ňader vlasy schoval
	má loutko tiše volám tě

	nebot' máš na rtech stopy plátků
	jimiž se růže někdy přiodívá
	když jako já stoná po poupátku
	a aby nezemřela zpívá

	Máš nožičky a malý úsměv jejž nosíš stále
	jako kytici Marie té krásky rozvité
	a když se nedívám říkáš si pastorále
	slova růžence a klid jímž zdobí tě

	i všichni ostatní básníci z tohoto kraje
	a všichni všichni k tobě jdou
	Má loutko slyš můj hlas jímž přemítaje
	bloudím a motám se neznámou krajinou
	Máš z ňader obloučky máš místo prsů ptáčky
	z višňových stromečků jež spí
	a jimiž se daří vše když drží za zobáčky
	panenské cukroví

	Vůz se zastavil a každý hledí k dveřím
	jež pootvírají se tak abys jen proklouzla
	ach když jsi odešla zůstal mi na kadeři
	věneček ze skla - všechno je sklo - šeptala jsi:
						- jsem zlá -

	či chtělas jenom plaše odejíti
	říkajíc pro sebe tak aby kdosi slyšel:
	- Mám pro vás klobouček a ten se třpytí
	jak moje panenka či jako dítě spíše -

	Má loutko nejsi zlá když ukazuješ zoubky
	a slunce - jež to ví - půjde s tebou až k nám
	do mého pokoje na nějž se hledí z hloubky
	a kde tě jako květ za pláče roztrhám

	Což znáte pouze tuto jedinou povídku? ptaly se krysy. Zajisté,
odpověděl strom, slyšel jsem ji v nejštastnější svůj večer, ale tenkrát
jsem ani nevěděl, jak jsem byl štasten.
	To je praubohá povídka, neznáte žádnou o slanině a lojových
svíčkách?
	Ne! odpověděl strom.
							H. Ch. Andersen

	Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako
dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem muž, opustil jsem dětinské věci. Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale
tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám,
tak jakž i známostí obdařen budu.
						Sv. Pavel 1K 13,11-12
	Co chce být	13.1.

	Ubíral jsem se směrem svého hlasu
	jako nánosem křehkých zrnek

	nikdo neví a snad přece někdo
	kdy se ubírá a kdy jen poskakuje

	Šel jsem tím směrem už to nebyl písek
	myslil jsem že když zvednu hlavu
	objeví se za oknem jiná hlava

	leč střepinka se rozpůlila
	a druhá polovina obrazu
	jež jsouc nehudební dobře ví
	ale o všem zevrubně

	zavolala

	poskočil jsem samou úzkostí
	jak někdo břinknul sklenicí
	na způsob mého usmívání
	
	Objevily se poslední mráčky
	a jako pianistky rozhrnuly nebe
	dlouhými prstíky

	to bylo velikolepé

	Nějaký dobrák nám kape do hlavy moudrost
	a mysli si že roztříští
	sám o sobě
	co chtělo být nejvíce stmeleno
	co chtělo být a to stačí

	Ubíral jsem se směrem svého hlasu
	ale řekli mi že je tam dutina a málo zpěvu

	nikdo neví a snad přece někdo
	jak veliká skulinka
	brání a tarasí
	prostému oku
	Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž
hřešili. Zapomíná se na něj život matky, sládne červům, nebývá
více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.
						Jób 24,19-20

	Přirovnal jsem ptáka k zemi a lucernu k slunci. Po-
praskalo to. Kdy už koneéně se zapojí dráty do sebe bez
ochranného zabalení do žvástu? Až přijde den, kdy neroz-
poznám nic, co učiním.

	Mladá dívka bývá tak nevinně krutá! Jsouc nezkušená, jest
jako dítě, které vypíchalo oói vrabci aténským šídlem.
					J. Barbey d'Aurevilly

	Haha, my básníci všichni plšeme o lásce; ale nikdo z nás snad
nepochopí plného významu toho slova, dokud neuváží, že je to vá-
šeň dosti mocná, aby svedla ženu, aby vzala za vděk jím.
							J. B. Cabel

	...vážky, kterým v onom kraji říkají "slečinky"...
							J. B. d'A.

	Noc s přestávkami	19. 1.

	Zůstává stát můj čas
	zůstává dlouho stát
	můj koníček

	Rozezvučel se zpěv
	na zemi a v mé hlavě
	zněl jenom chvíli tak
	abych už nemohl otočit
	Ale teď Bože co teď
	jdu mírnými šlépějemi
	a nalézaje už známé
	a poprášené stopy
	stojím s uzdičkou
	jež je ještě v mých prstech
	ale tak že vyklouzne
	jistě vyklouzne můj Bože!

	Byla učiněna opatření
	abych zemřel mlád ale moudrost dej mi
	ó Pane již ted' neboY nejsem celý

	Koníčku
	poranili tě v boku
	mučili ti srdce
	a tvým nozdrám odňali vzduch
	když jsi byl pak celý poblácený
	převrátili tě naznak
	aby mé tělo jež vídám v nočním zrcadle
	bylo pod tebou jehož miluji
	poranili tě do hloubi srdce
	celého tě poničili ti
	mladí a s krásnými ústy
	ti o překrásných nohách
	ti o hrdlech jako bič
	ti kteří odejdou

	Bože noci vrať dlouhý krok
	tomu jenž chvátal a pospíchal
	aby zachytil cípek tvého božství!
	
	Neboť se skončily hodiny zpěvu
	a zazněl skřípot podobný počátku
	leč stařec jenž se měl naroditi
	vyšel již polomrtvý z tvých úst ó noci
	a nyní ztráceje dech belhá se
	belhá se

	Není tedy Boha vždyť připustil
	aby se vyskytly květiny
	jejichž barvy byly bílé ale chladné
	jež byly z cárů a bez vůně
	i vůni usmrtil
	a mne zanechává na jediném místě
	se slovy jako zámky

	Zadupej kopýtky koníčku
	a pusť se v cval třebas jinam
	do jiné krajiny!
	jsi snad již skutečně mrtev?
	který rým je lékem pro tvé rány?

	ten jehož písmenkem je smrt
	ten jehož písmenkem je rychlost
	ten jehož písmenkem je zastavení

	Tolik se mi zachtělo rozprávěti
	že jsem ani nestačil vyleštit otěže
	aby se leskly až poletíme s větrem v čele
	
	A byl to jen zlý sen o mnoha slokách
	bez klavírního doprovodu
	a přerušovaný údery do lampy
	jež zní až k mdlobám

	Po kolena v blátě
	s mučeným srdcem jež bije
	s poraněným bokem
	a hlavičkou napřímenou
	zůstává stát můj čas
	zůstává dlouho stát
	můj koníček

	Když strom se zřekl očí za noci víc než temné
	A rukou, marných světa pomocnic,
	Srdce a úst, krvavé rány krásy,
	Slov, jež jsou bez kouzla a bez věčnosti,
	Aby se zachránil, nechává listí opadávat.
						P. J. Jouve

	Mudřec, mladý mudřec, jenž hovoří o chorobách končících smrtí. Je blankytný. Má křídla. Jeho vášeň voní po
přítomnosti při cizí lásce. Laská se, mudřec, sedl si mi na
prsa a říjí. Stařecké vrásky, jež mívám v určitých známých
chvílích, nebyly ještě asi světem blíž prozkoumány. Ale takhle a tohleto mě mučí.

							24. 1.
	Mám na okraji úst smrt, ale zcela libeznou a slávychtivou. V noci jsem chtěl po způsobu všech, již se dají rádi
zachránit, volat: mám oheň v prsou. Rozmyslil jsem si to
při podivném tlukotu srdce, jemuž se chtělo zvracet. Ludvík
van Beethoven se mi asi ze záhrobí směje. Ať? Stálo to za

to? V noci jsem si ještě umiňoval, že napíši báseň na smrt
jako Wolker a Maršíček, ale jinou.

	Pak přišly chvíle mužů. Nad těmi nakynutými úsměvy
a okem prubířským, couvajícím -! Docela jistě si jednou
rozmyslím všechno, co dělám, a zapláči nad promarněnými
příležitostmi. Těch klínů, done Juane, bylo 1003?Ó,!

	Jednou ti napíšu o jednom pitomci, který pokoušel ron-
dely, když je kdesi našel, ale bál se pokoušet děvčata z bázně
před jednoduchým návalem krve. To ti pak vysvětlím. Až
mě jednou (také jednou) najdou zčernalého s pohlavím (to
bývá) v hrsti, nechť zazní fanfáry. Vždyť to vám navždy uletěl pták s bílou čepičkou z pěny, jenž má teď záchvat upřímnosti, a proto už půjde raději spát, kašlaje.

	Tenkrát, a je to už dávno, tak dávno, že se nevidím,
jsem byl človék jako jiní a byl jsem šťasten a nevěděl jsem
o tom. Dnes, po čase, skoro dva roky starém, se mi zdá, že
jsem velmi podoben onomu broku, vstřelenému do jablka,
jenž (jablkem zatřeseme-li), s jádry přece zahrká, ač velmi
cizí jim. Modrá kniha se od této malé nemoci hodně proměnila. Do jejího úplného konce chybí sedmdesát stránek. Jak
je to podivné, že o onom broku se mluví v Holanově Triumfu
smrti.
					[asi říjen 1939]

	Poezie	24. 1.

	Zde končí smrt a stará víla
	jež spala uprostřed těch nocí
	své vlasy z hadů dlouze rozpustila
	hovoříc do tmy s vílí čaromocí

	- Ach pod oknem a za oknem
	kam jdou a kam už nikdy nedojdem
	kde se všechno má jak v bavlnce
	kudy se ocitneme z lesa na louce -
	Tam jenom tam ó smrti chci putovat
	s černým pláštíkem kolem boků
	a s těmi fialkami jež necítím
	a s tím raněným úsměškem jako děťátko

	V parku otisky kramflíčků
	mluví o slávě přešlých žen.
	List jasanu zased mou lavičku.
	Hned přestal jsem být zarmoucen.
					Jan Alda

	Jen tak pro zasmání. Asi zmizí verše a budou se psát
poznatky. Intimní, samozřejmě!

	Poezie		(asi říjen 37)

	Větrné kadeře zatarasily vchod
	podobny předzpěvům
	roztáčím větrník
	roztáčím větrník pro dlouhý doprovod
	pro tu jež má můj dík
	pro barvu něžným rtům

	Ach neznám jed který mi do úst vtékal
	jak svícen vašich rtů
	a jsem tu zbaven slov
	a jsem tu zbaven slov na něž jsem chvíli čekal
	jak svícen na příkrov
	jak svícen ve větru

	Mé hrozny zůstaňte a pijte pro můj vděk
	a pijte z úzkosti
	tak jako já jsem pil
	tak jako já jsem pil zarmucující lék
	když měsíc skvrny skryl
	na prstech z křehkosti
	[Rondel]	24. 1.

	Otevřte mi tu bílou mříž
	at nejsem více uzamykán
	má Lásko které těžce zvykám
	pod sedmi zámky nikdy již
	
	Nad mými ústy trčí kříž
	a zdává se mi že jdu nikam
	Otevřte mi tu bílou mříž
	ať nejsem více uzamykán

	A snad to jednou pochopíš
	až opustí tě navždy pýcha
	mé srdce? Andílek! si zvyká
	jak ptáček na néjž nemíříš
	
	Otevřte mi tu bílou mříž
	at nejsem více uzamykán

	Co je jiného lidská hloupost než malé umění vyjadřovati
se? A jak bych se mohl odvážit nazvat chlapce, který směšně a neuměle vyjadřuje své nešťastné city, méně nešťast-
ným, než ubohého Werthera? Jde o řeč, jíž se nemluví, jde
o opravdovost.

	Dopsala jsem list svému příteli (říkám mu tak z nedostatku jiných jmen) a přistihla jsem se pak s prázdnýma rukama. Hleděla jsem na stůl. Bylo ticho. Jak jsem tak seděla a přemýšlela jako vždy v takových chvílích o myšlen-
kách, ozval se zvoneček. A tu jsem se zastyděla.
	Jinak tohleto je typická ukázka mých nud. To se vezme
pero a napíše se cokoli, třeba román nebo drama. Jenže od
pěti řádek do jedné stránky. To zastyděla jsem podtrhl pro
sebe.

	Neboť život dospělých lidí je jako čistota, která usnula,
spí a někdy se jí zdají sny, krásné nebo hrozné, ale ze snu
se nikdy neprobouzí. NeboY život dětí je jako čistota, která
bdí, bdí s očima široce rozevřenýma, nikdy neusíná, jen jednou, ale to je pak již pozdě naříkati nad čímsi ztraceným.
					(školní kompozice)
	Řeknu vám: kdybych já byl stvořil muže a ženu, byl bych je
vytvořil v útvar docela jiný nežli útvar, který zvítězil, útvar vyšších
savců. Byl bych vytvořil muže a ženy nikoli k podobě velikých
opic, jak tomu je vskutku, nýbrž k podobě hmyzů, které, proživše
jako housenky, proměňují se v motýly a na konci svého života nemají jiné starosti, leda se milovat a býti krásnými. Byl bych vložil
mladost na konec lidského života. Jisté druhy hmyzu mají za svojí
poslední proměny křídla, ale nemají žaludku. Obrozují se v tomto
očištěném tvaru, jen aby chvíli milovaly a umřely.
							Anatole France

	Ze slunečnice nebude nikdy slunce.
						V. F. [Věra Fingerová]

	Jednou jen se zmýliv, nejsem. Nechť tedy nejsem!
							Richard Weiner

	"Nepečujte o zítřek! Není-li život více než jídlo a tělo více než
oděv?"
							Kristus [Matouš]

	"Co jsem to řekl pitomého?" otázal se Fokion, když aténský
lid tleskal jeho řeči.
							[Oscar Wilde]

	- Quid scire cupis? - Deum et animam scire cupio. -
	- Nihilne plus? - Nihil omnino. -
	- Noli foras ire; in te ipsum reddi! 
							Sv. Augustin

	Ty, který mne tolik miluješ, ó Ježíši, Bože, zde opravdu ukrytý,
slyš mne, vzývám Tě!... Učiň mi hořkou každou radost, kterou nejsi
Ty, nemožnou každou práci, kterou bych konala bez Tebe, nesnesitelným každý odpočinek, který není v Tobě!... Nejvyšší dobroto,
Ježíši, dej mi srdce plné lásky k Tobě, aby žádná podívaná, žádný
hluk nemohl je vytrhnouti, srdce věrné a hrdé, které nekolisá, které
nikdy neklesá; srdce nezkrotné, vždy hotové bojovati proti každé
bouři; srdce svobodné, nikdy nesvedené, nikdy zotročené; srdce přímé, jež nemožno nikdy nalézti na cestách křivých. Ať při pokání
cítím trny Tvé koruny! Ať milost Tvá naleje mi Tvých darů na cestě
do vyhnanství! Ať sláva mne opojí Tvými radostmi ve Tvé vlasti!
Amen.
	Klára d'Ellébense se modlí modlitbu Tomáše Aquinského.
							[F. Jammes]

	Býti milován, znamená vznítit se. Milovati, toť svítit nevyčerpatelným olejem. Býti milován, toť zanikat, milovati, toť trvat.
								Rilke

	Postav se tam, kde je střed světa; a postav se na ten bod s takovou vahou a závažností své osoby, až se tam přenese skutečné
těžiště světa. Tedy, jen věrnost sobě, svému nejlepšímu já, ničeho
jiného není třeba. Stát se tím, kým jsi.
								Šalda

	Zvučící klavír pěnu se rtů slíže.
	Strhne tě, skosí sen, jenž bláboli.
	Ty řekneš: milý! - A já nikoli!
	Při hudbě? - ale možno-li být bliže,

	než v polotmě, kdy akordy jak deník
	v krb hází plnou hrstí ruka tvá?
	0 chápání ty podivné, jen kývni,
	kývni a užasneš! Jsi svobodna.

	Já nedržím tě přece. Můžeš jíti.
	A pospěš k druhým. Werther napsán již.
	Dnes smrtí páchne nám i vzduch - vždyť víš.
	Otevřít okno - žíly otevříti.
								Pasternak

	Piscatoribus creditur, non dialecticis.
							Petrus Lombardus

	Nikoli, hlupáci, nikoli, pitomci a kreténi, kniha není polévkou,
román není párem bot, sonet není stříkačkou, drama není železnicí
- z metonymie se nedá udělat bavlněná čepice.
							Théophile Gautier

	Proč jste vzala za tak nejistého počasí jen slunečník? To je
slunečník i deštník zároveň, řekla mi.
								A. Gide
	Běda! Tomu, kdo poznal Boha, jak trudná a zoufalá jsou ona
vysílená období, kdy již nepřivoluje zjeviti se!
							A. Gide 

	Sluší-li se mluvit o porážce, když je čelo vztyčeno?
							G. [A. Gide]

	Nebe		20. 1.

	Lokýtkem zašpičatila
	hrad celý z písku jímž se vchází
	až v bránu malých snů
	snů kterými se zaslíbila

	Nebe a skvělá brána nebeská
	kde je dno smutku v kapsách
	tam všichni stojí a pláčí že láska
	jejich veliká láska zůstala pozemská

	Ale jednou sestoupí milost do úst jak moře vín
	ach v hrdlech krásně zachrastí
	až v ruce ratolest a na podzim
	ve vašich očích zůstane můj nepřítomný stín

	Malá ranní modlitba		28. 1.

	Růžence jež nejsou již z růží
	dávají tomuto světu barvu lva
	jenž vychýlen z okna hvězdy spatřiti touží

	Tam jsi tam krátce odpočíváš
	čekaje na pecen ale zbývá jenom skýva
	Roztržitá ňadra jako hříva

	a v očích pláč že není vůbec krásná
	
	a na rtech stopu po malém políbení
	jímž jsem ji připoutal k sobě oknu a zemi
	odkud jsme kamsi tajemně vychýleni
	

	Toužil jsem již dlouho po té skývě dali mi pecen
	ze zlata takže jsem mlčel a teď jsem ztracen
	protože znám tajemství otočí-li se prsten

	< Ten prsten to je růženec z růží
	z opravdových růží jež poznávám a vadnou
	pro tolik hříchů >

	Ó bláta ó deště
	ó hospodárná slova z posýpátka
	vaše ústa smrti jsou velice sladká
	váš prs smrti se hodí do mé dlaně
	jsi tam ach zcela tam a odevzdaně
	v duchu si ještě verše přeříkáváš
	
	Chudák vyklouzl z lásky a zpívá
	ztracen v té radosti jež vzdouvá se a vlaje
							jako hříva

	Podívej se, tam nahoře je věčnost. Nezapomeneme na to, jako
zapomínají všichni ostatní lidé. Nezapomeneme na nic. Ach, zapomínati, v tom vězí všechna zlomyslnost světa!
					Kašpar Hauser [J. Wassermann]

	Mrtví		31. 1. Kralupy

	Zpozdile jsem se bránil lásce lásko
	můj mečík býval prchlivý
	a nikdy jsem doopravdy nestrádal

	Zpozdile jsem se bránil smrti smrti
	má krev ach má dychtivá krev
	tolik málo podobná kotlíku vřela

	Zpozdile jsem se bránil noci noci
	můj šat a růže zůstala nespatřena
	neboť je tma i ve mně
	Ale nyní stoje na kterési hoře
	a vida pás plný jmen
	která dosud zní v pokročilém rozkladu
	
	Ale ted překvapuje se stále novou láskou
	třímaje praporec vidy jiné smrti
	hrouže se v klín věčně čerstvé noci

	Ale právě teď buším zoufale
	na bránu své chytré zamlklosti
	vždyt mrtví křižují tuto zemi

	a jejich znamení je také jenom kříž

								1. 2.
	Zarmoucen v klidu a rozradostněn zimou
	sám v prstech knížky dvě z nich jednu roztrženou
	rozkročen jako den který si časně vstane
	a tichý jako všecko co je nadýchané
	můj přítel Velký Čin jde ve svém potácení
	a odmlčuje se jakby ui patřil zemi

	Je mrtev Velký Čin a verše psané po něm
	už nejsou chráněny už nejsou pod zákonem
	jen blázen hovoří tu ještě ale přec
	já dovolíte-li setrvám na konec

	Kdo nechce naslouchat odchází za oponu
	kdo nechce utonout přihlásí se: já tonu!

	A tak se všecko vydaří právě až na ty konce

	Tohleto je také jeden příklad. Snad se tomu má říkat
rozepisování nebo jak. Fak je, že ani to Třetí slovo potom
není nijak slavné. Prostě neštastný den, kdy se "musilo"
něco napsat z nějaké potřeby toho známého uspokojení či
také kvůli organizaci.

	Pojď, má mladá lásko, na hory. Vrať se! Stíne ztracený a vichřicí
oplakávaný, vrať se zase takový, jak jsem tě poznal v onom údolí
bez času; octneme se tam zase, na kouzelném loži, v měsíci červnu.
Bylo tam místo, kde se ti ve vlasech třpytilo celé slunce, a z kopce
jsme mohli dosáhnout prstem na hvězdu. Kde je onen den, který
se roztavil v kovové znění! Kde je hudba tvého těla, rytmus tvých
zubů, zdráhavá touha tvých nohou, tvé drobné pevné paže, tvé útlé
prsty, do kterých by se kousalo jako do jablka, a třešňové bradavky
tvých bílých prsů? A kde jsou všechny ty tenounké drátky jemné
příze z dívčích vlasů? Hbitá jsou ústa země a hbité jsou zuby, které
se zakusují do něčeho tak milostného. Ty, která jsi byla stvořena
pro hudbu, hudbu již neuslyšíš, vítr v tvém temném domě mlčí.
Stíne, stíne, vrať se z onoho manželství, které jsme nepředvídali,
a vrať se nikoliv do života, nýbrž do onoho kouzelného světa, kde
jsme ani nikdy nezemřeli, do onoho očarovaného lesa, kde se stále
ještě válíme v trávě. Pojd na hory, má mladá lásko; vrať se. Stíne
ztracený a vichřicí oplakávaný, vrať se zase.
							Thomas Wolfe

	Tereza by vážně stála za to a naplnit takovouhle prázdnou stránku by taky stálo za to, jen mít víc dechu - a jak
bych se (s časem) měl dovědět až o mnoho později - víc
polibků. Teď vstanu a půjdu si zase k zrcadlu slavnostně
přísahat: to kvůli těm hubičkám aby nemlaskaly a netřísnily, ale byly hodné a čekaly pěkně, až přijde jejich čas. Jak
je to v tom Hessovi? Mysliti, čekati a postit se. Postit se!
Mému pohodlí je tedy vyhlášena bitva. Slibuji (a před zrcadlem slavnostně přísahám), že bude krvelačná, krutá a neústupná. Prohraju-li, jako že nesmím prohrát, udělám k své
hanbě pod tyto řádky hvězdičku. V případě vítězství zůstane
to místo čisté jako nejlepší oslava.
	(Po třech dnech) *

	V noci sedí tma na lampě a řve.
					Kašpar Hauser [J. Wassermann]

	Třetí slovo	1. 2.
	Pršelo a fučel velký vítr, který ohýbal stromy. Počal
jsem svůj příběh o Tereze a usilovně jsem myslil na dívku,
již obléknu do Terezina šatu a vložím jí do úst nějaká slova
jako oblázky. Myslil jsem a vymýšlel si dívku, až jsem usnul.
Zdálo se mi o jedné, na kterou jsem právě nejvíc vzpomínal
v souvislosti s Terezou a která měla hodně veliké oči a hodně
zlaté vlasy, ale přece to nebyla ta pravá. Když jsem pak
dostal svou zlatou chvilku (to říkám chvilkám, kdy jsem
chytrý jako mudřec), nebyl jsem vlastně ani překvapen.
A zlatá chvilka mi řekla:
	- Zapomeň na všecky modlitby, které si vymýšlíš z nedostatku jiného zaměstnání, zapomeň na ten hloupý klokočový růženec, co ti dala ta, na kterou teď nejvíc myslíš právě
proto, že má tak hodně velké oči a tak hodně zlaté vlasy,
zapomeň i na verše, na špatné verše, však víš a neurazíš se,
ty věčně zamilovaný a navždy doufající, seber se a oblékni
svou Terezu, která stojí za to - to jsem slyšel hlasitěji než
ostatní a byl jsem rád - která, povídám ti, stojí za to, a navlékni jí všechny hadry, sukně, košilky, botky, zapinadla
a co já vím, prostě všechno, cojsi kdy v životě viděl. A totéž
udělej i se slovy. Když mě poslechneš a nebudeš neustále
a od rána do večera a od večera do rána tak líný, tak mi
(téhle zlaté chvilce) ještě jednou budeš nadosmrti děkovat. - Pokusil jsem se namítat: - A co prostředí? Kde mám
vzít prostředí, ty nadutá? - Rozzlobila se a křičela: - Tohle
je tvůj vděk? Zasloužím já si takové zacházení od pitomého
kluka? Myslíš, že nemám jiné starosti? Vlez si s ní do nějaké
zahrady, dej jí k ruce chůvu a zůstaň tam až do smrti. Ty
ošívko, ty lumpe, ty jeden spisovateli, ty hadrníku, ty rozumbrado bez rozumu, - a opustila mě.
	Byl jsem už zase hloupý jako vždycky bez zlaté chvilky,
seděl jsem na zemi, venku pršelo a fučel silný vítr, který
zpíval. Říkal jsem si, mna svou teď otupělou hlavu: - To
není tak špatný nápad s tou zahradou a chůvou. Vyberu si
prostě nějakou zahradu, - a tak jsem seděl, až jsem zase
usnul. Zdálo se mi - ach cožpak se pokaždé musí néco zdát?
Zdála se mi veliká noc. A v té noci jsem šel podpaží s krásnou
zahradou a pod nohama jsme měli kupy měkkých papírů,
které se bořily. Když jsme se probořili až ke dnu, stál jsem
před Terezou - dojat k slzám, stál jsem před svou Terezou
- Terezou mé zlaté chvilky a mého snu.
	Neumím se probírati slovy, jako to dovedou tak mnozí
jiní, ale snad umím trošku zachycovat okamžiky. V takovém
jednom okamžiku jsem stál před Terezou, připraven na nejhorší, a loučil jsem se se svými uplynulými lenivými hodinami. - Tak a teď do práce, - říkal jsem si, - teď už bez
odpočinku až do konce. - Ale Tereza, před kterou jsem
stál a jejíž tvář jsem nespatřil, protože byla noc a něco se
mi jenom zdálo, má zlatá Tereza mě objala a hladila mi vlasy,
jako by chtěla říci, že hned na začátku bych nemusel zas
lhát. Zastyděl jsem se, vzpomněl jsem si na všechno, na co
se tak obyčejně vzpomíná, to jest na ty kupy nařezaného
papíru a na tu knihu s modrými linkami, o nichž jsem tu
již mluvil a ještě budu mluvit, a na ten praskající krb, honem
jsem zas na všechno zapomněl a probudil jsem se.
	Pak jsem si zapsal do svého malého červeného kalendáříčku toto:
	Přirovnal jsem ptáka k zemi a lucernu k slunci. Popraskalo to, samozřejmě. Kdy už konečně se zapojí dráty do sebe
bez ochranného zabalení do žvástu? Až přijde den, kdy nerozpoznám nic, co učiním. Učiním toto:

	Ještě zním, když si vzpomenu,
	ještě jsem hudbou rozechvělá,
	kolik jsem chtěla pramenů
	najíti proutkem tvého těla.
					L. M. [Lída Matoušková]

	Pergamen	3. 2.

	Někdy však přijde Bůh a podává mi
	levici s pravicí
	a jsme-li sami jsme-li zcela sami
	hovoří podivně s mou rychlou nemocí

	Já vím já strašně dobře vím
	a v srdci mém je klid
	když v malém kalíšku veršíčky rozpouštím
	chtěje je procítit

	Veršíčky! Růžek okna jež se zavíralo
	zakřičel hlasitě
	jako by jenom okno za to stálo:
	- Který z nich nyní barví tě? -

	To jsem jen já a moje malá víra
	modlilka k překlenutí
	jež místo Krásy krásu rozdrobila
	a místo smrti se rmoutí
	- A tepe přec! - jak jednou za siesty
	prořekl tentýž v čiré tmě:
	- Mám pro vás navoněné palimpsesty
	v hrnečku za oknem -

Výpis z malého červeného kalendáříčku:
	Křižuji se, krásné dámy, také jenom pro vás a hledaje
dýchavičně nějakou, nějakou cestičku, vidím korzety,
z kostic a plné vás, které dýchám, pln údů a všelijakých
křivek. Poděkoval bych, kdyby dal Bůh, několika verši,
s prsy pevnými i s těmi o puklicích z plátna, volal bych vás
těmi verši a vy byste pak nepřicházely a já bych byl pln
štěstí, že nepřicházíte, konečně jednou sám bych nesnil,
a proč křičím, nevím nikdy, protože jsem chtěl všechno počínat křikem a nyní, nyní teprve - vůbec nic. Děkuji vám
za ty tóny, které jste pro mne nevyloudily nevidíce mne
a tu opravdovou a velikou hrůzu, krásky, za to strašně malé
a k pláči, čím dnes v noci se již odvažuji žít, opilý jen vámi
a těmi sklenkami, jež jsou jako trčící noc tam vepředu, bez
korouhve.
						Zlín 12. února

	Křivka		4. 2.

	Soucitní diváci hluboko skrytá
	je všechna bolest která z očí kane
	pod růží z rzi
	jako má potřebná a drobná intimita
	má pravdivá jež odchází

	však slzy které skanuly jsou blátem potřísněné

	půjčte si hněv
	pro zbrocení dětí

	nad svým bohatstvím všechnu bídu proklečeti

	někde daleko je asi zpěv
	někde k pláči daleko
	Niť	5. 2.

	Na konci jednoho potoka zapomnění
	kudy proudí slzy mých krásných přátel
	nalezl jsem bludiště ze slov a cest

	Podmračený večer všechny stařenky už spí
	jenom ta jedna bělovlasá naslouchá
	je to ubohý stromeček zmrzlý a bez větví
	
	Ráno lenivé a jako svatí čistotné
	dlažba mlčí když tu se krátce zachvěje
	drobnými krůpěji oblohy blankytné
	
	A poledne všechna oslátka jdou do chléva
	mají spojené nohy a pletou jimi ospale
	jako by šla svou poslední cestu na níž se také hýkává

	Svatá prostoto noci schoulená do klubíčka
	rytíři se podobáš jenž chodil od hradu ke hradu
	a u toho posledního radostně vznesl se do nebíčka

	Princezna Ariadne mne čeká se stříbrnou nití
	je tu její vůně z karafiátu která říkává
	že nemohu nikdy strašlivě zablouditi

	Ach dobré bludiště mlčelivé a chladné
	milenče hlupáčků prostých až k zešílení
	u tvého vchodu vyčkává překrásná Ariadne

	z proudících slz mých přátel po nichž stopy není


	- vidím ji při hře na pohřeb, kdy
	představovala mrtvolu, ležela
	v trávě s ručkama zkříženýma,
	na hlavě věnec z blatouchů,
	kopretin a pomněnek, který
	jsme jí uvili -
	Ne Straussův valčík - Beethovena!
	Protivny jsou mi tóny ty!
	Sál prázdný, okna otevřena,
	na stolech číše dopity.
						J. S. Machar

	Smrt	9. 2. Praha

	Bludištěm učinili kraj
	kde zpíval kdysi umíráček
	jenž stále jenom dozníval

	Tam kde se končí něco lásek
	z nichž každá půjde kousek dál
	krajinou srdce podél značek

	růžová zlatá střibrná
	všechny jsou stejné všechny děsí
	strýcova skvělá koruna

	A tak když přece rozplete si
	jediný uzlík který zná
	celý svůj zpěv jen na něj věsí

	Než dopadne dochází k pitce
	a sladký pláč jejž roní zdi
	natéká zvolna do sklenice

	jež ční jak mrtvý z podsklepí
	kde kdosi spí kde navždy spí


	Tak lehce	10. 2.
	
	Tolik rád na kříži hladiny
	hladíval bílé vlny
	na kříži zad kde píší dny
	svůj počet jako staré stromy
	A v ústech neklid dozrání
	prostupovalo světlo zlaté
	ach až jej jednou nepotkáte
	ta ústa jsou již loutkami

	Ze samé lásky spatřil rty
	jen jako cestování zlatem
	a tam kde spolu zůstáváte
	zesnul jat krásou samoty

	U zemé kam jde jako kdysi
	svým známým vyčítáním tma
	je nyní zpěv jejž rozpustil si
	dřív než jej mohl rozeznat


	Hřímání		11. 2.

	A rozbíjejte slzné džbány
	v zakrytých váčcích ústraní!

	Mé kaštanové zítřky slavné
	jsou v srdci mém jak závaží
	a zítřejší jenž rozdupá mne
	a jako smrt se obráží

	na hladině k níž hledím zdola
	leč takřka dutým sklem
	(víra že nikdo neodolá
	přisát se chladným jazýčkem)

	Jen znaky skelným písmem psané
	po mracích v něžném poznání
	V tu chvíli	14. 2.

	Spící město zapomnělo svou šerpu
	na známém místě kde se štká

	A potom hoch jda mezi stromy
	tohoto háje v temnotách
	je jenom sám ač hlavu kloní
	je jenom sám a malá tma

	nad bílým listím s čapkou sněhu
	praví mu v koutě hřbitova
	že háj to jsou již kraje břehů
	a město v spánku jako já

	Pak něžná ruka světlo zhasí
	o něčem známém se mu zdá
	a ví že břeh kam dojde asi
	je dobrý jako temnota

	a dlouho velmi dlouho štká
	tiskna tu vůni na ústa


	Zpívej		17. 2.
	
	Svůj kabát dal jsem vám
	a třesete se zimou
	od pat až ku vláskům
	svou věčnost dal jsem vám
	ať slova nepominou
	až zítra potom zhynou
	oddaně za lásku

	Mé srdce leží tu
	a není neboť bije
	tak tiše na poplach
	krajinu rozbitou
	z níž velmi často pije
	ten který statečný je
	pro malý pláč a strach
	Ach kolik zbylo ještě listů		18. 2.

	Ach kolik zbylo ještě listů	
	na těchto stromech podťatých
	mám doma lásku také čistou
	jak naše plaché povětří

	K ní sedám zvečera a zrána
	když opouštěje spánek vím
	že celý den zůstane sama
	a zalykám se tajemstvím

	Zůstati živý v mrtvém těle
	tak zcela sám když zvoní noc
	jak jezdec který zůstal v sedle
	ač se kůň pod ním rozstonal


	Štětci		18. [2.] - ve vlaku

	Mramore ty jenž mraky chytáš
	mramore kolem nás
	hleď celý čas již tiše svítá
	banička nebe blouznivá

	A tak pojď s námi mezi střepy
	zkrvav si ruce na těch rtech
	pro něž jsme s tebou navždy slepí
	v svých zimomřivých večerech

	Mramore písní pojď ať skanou
	ty hořké vody na tvůj šat
	šat velmi starý jehož branou
	chci ještě trochu zazpívat


	Dnes zpíval Přítel o nebeském víně	20. 2.

	Cesta kde se noc vždycky počíná
	noc tisíc radostí zlá a rozmarná
	jež přiková tě ke skále a ujídá z tebe slova
	v níž usínáš tváří k zemi
	ta ze všech našich nocí prvá
	je kdesi uprostřed se svými vinicemi

	Pak když tě naponejprv světlo zaplaví
	a řve a bubnuje
	jsi otevřená zem v níž navždy víno je
	den tisíc bolestí ti stéká do hlavy
	chce se ti tmy té milosrdné paní
	jež smrti zosnuje a bláznivě se brání

	utéci tam kde ukrýváš se ty
	se svými sbohem buď a s ohníčkem své msty!


	Nejvyšším evangeliem na tomto světě jest: poznej své dílo
a skoncuj je!
						Tomáš Carlyle

	Moje zvětralá problematika: cítím to, ale vážně, prázdná
dopoledne (poledne, odpoledne, večery, noci); tzv. "přestřelky", viz malý červený kalendáříček. Je jich málo,
a přece se jim směji, jako se směji, jen abych nemusil neustále naříkat.

	Nevinnost dítěte, květu života, bývá vykoupením
	nejnečistějších tělesných požitků jeho rodičů.
						Miguel de Unamuno

	Na velkou vzdálenost se nám lidé zjeví takoví, jací jsou,
	nesmyslně tančíce a zmítajíce se, pohopsávajíce po naší nebohé
	zemi. A hned se smějeme tomu, kdo pohopsává a zmítá sebou,
	aniž by někdo vedle něho pískal na píštalu. Což víme,
	jaké hudbě naslouchá v mlčení svého srdce?
						Miguel de Unamuno


	Čtvrté slovo		22. 2.

	Tereza šla pomalými krůčky nahoru po náměstí. Broukala si nějakou pěknou písničku a dívala se do známých
výkladních skříní, do známého nebe a na známé tváře lidí,
které se na ni usmívaly. Nebylo to vlastně náměstí, po čem
šla. Jenom takové kulaté místo, kde také rostla tráva, procházely
se husy a kvečeru zde sedávali na lavičkách dědouš-
ci. Ještě nebylo poledne.
	Čekám ji až nahoře, u lípy, které se říká lípa Svobody,
jako se někdy na kočku volá Anežko. Čekám na Terezu
a vidím ji konečně přicházet. Je malinká a trošku směšná,
jak se tak důležitě kolébá směrem ke mně. Volá na mne už
z dálky: - Strýčku! - Volá jen tak, aby bylo něco slyšet,
a usmíváme se na sebe. Běžím k ní, zvedám ji do výšky
a líbám na vlasy. (Zlaté vlasy.) Vymyslil jsem si pro ni jména:
pugétku, skříňko s medem, potůčku, Terezo! Tahá mne za
vlasy. Jdeme spolu na procházku, pěkně za ruce, skáčeme
a zpíváme na celé kolo. Zpívat jen o trochu míň, nebylo by
to tak hezké.
	Ptám se jí: - Čí jsi, Terezo? - Říká: - Tatínkova, maminčina a tvoje. - Jsem rád, že mi patří jedna třetina Terezy. Vybírám si od oka tu pravou část. (Prosím, přenechte
mi vlasy a oči!) - A čí ty jsi, strýčku? -- Vzal jsem na sebe
vážné vzezření. - Ničí. Tak! - Všecko je něčeho a někoho!
Všecko někam patří! - Ano Terezo. -- Položil jsem si rty
do jejích vlasů a ucítil jsem heřmánek. Mlčeli jsme chvíli.
- Vidíš lesy? - řekla mi. - To jsou mé lesy a já jsem lesy.
Vidíš nebe? To je mé nebe a já jsem nebe. - Smál jsem se
jí. - Ale Terezo, já jsem přece ničí. - Tu si vzpomněla, že
je teprve dítě, a vyslovila své proč s nesmírnou vážností, až polekala několik velmi hodných mušek, jež nám naslouchaly. - Mluvme o tobě, - řekl jsem a ona to přijala, jako by
zvítězila v nějakých závodech. - Jsi děvčátko, Terezo! - Říkají mi má beruško. - Počkej, nepřerušuj mne. Jsi děvčátko
a ani se nenaděješ, vyrosteš o kousek a bude z tebe dívka
a pak ještě o kousek a je z tebe, víš co?, žena z tebe bude.
- A co budu potom dělat? - Potom budeš milovat, - řekl
jsem tiše a pokusil jsem se nepozorovaně utéci. - Co je to
milovat? - volala za mnou. Musil jsem se vrátit. - To je
mít někoho rád. - Miluji tě, strýčku, - řekla mi velmi prostě. Lehl jsem si naznak do trávy a tráva si počala plést
mřížku kolem mého obličeje. Nechtěl jsem vůbec nic,
a přece jsem hleděl rovnýma očima do nebe. Nebe bylo žluté,
protože těsně nad očima jsem měl pampelišku. Na stromech
zpívali nějací ptáci. Něco mi říkalo, že zpívají falešně. Mám
přece úžasný sluch, všichni to říkají. Ptáci zpívali falešně
a nebe si vybralo žlutou barvu, jen aby mne pozlobilo. Tereza se ke mně naklonila. Viděl jsem jenom její oči, nic jiného
jsem nemohl spatřit, neboť chtěla celý můj pohled jen pro
své oči. V té chvíli jsem byl velmi pošetilý. - Od kterého
okamžiku jsi poznala, Terezo, že mne miluješ? - Docela
neslušně má ukazováček v ústech. Přemýšlí tedy. Ještě nikdy nic nečtla, považte! - Miluji tě, takhle! - (Ano, maminčina škola.) Dává mi ruce kolem hrdla a je barevná, tak
barevná, že být malířem, hned bych jí užil jako palety. - Vymyslil jsem si pro tebe jméno, Terezo. Jsi má paleta. - Dává
se náhle do pláče, je teď konvalinkou, hlavičku dolů, slzí
a slzí. Políbil jsem ji. Utíká pryč, dolů od lípy Svobody, kde
mívají komunisté na prvního máje tábor, běží dolů a dupe
bosýma nožkama do země. Neustále se usmívám. Nechci
poznat ani Terezina tatínka, ani maminku, ba ani děti a hračky, s nimiž si hraje. Jsem sám. Obrovský trávník mne přijímá. Ve vsi zvoní poledne a maminka přináší polévku. Tereza sedá na židli, nohy jí nedostačují až k zemi, sklání tvář
k polévce a je jí teplo. Zapomněla už na svůj pláč. Přijde
tatínek a bude se s ní točit po světnici. Maminka, ta se ale
umí mračit! Má ji tak ráda! A přítel Terezin? Terezin přítel
je to, co ještě neví, co ještě nemůže vědět, co proboha ani
nikdy nebude vědět, Terezin přítel je její zapomínání, její
veliká láska, miluji tě, strýčku. Teď sedí tatínkovi na klíně,
tahá ho za husté vousy a směje se velmi neslušně do očí.
Řekni mi něco, tatínku. Naše kravička má nové telátko. Na
co teď myslíš, tatínku? Myslím, že možná přece nebude ještě
dlouho válka, že zůstanu navždycky tady u tebe a u maminky. Miluji tě, tatínku. Och moje kůzlátko, kdo tě naučil
tohle říkat? Strýček, tatínku. Kdo je strýček? Podívej se,
prší! A skutečně. Dalo se do deště. Dnes všechny věci se
příliš dlouho nerozmýšlejí. Dalo se prostě do deště a nikdo,
ani sám Pán Bůh na tom nemohl ničeho změnit. Mráčku!
Mráčku! dej nám svou vodu! pohlaď nám hlavy, my se tě
nebojíme! Stojím stále ještě u lípy Svobody a hledím na ni
jako do okna. Kdo ví? Za chvíli zahřmí a blesk mne protne
od hlavy až k patě. Jsem velice šťasten, protože po bouřce
přijde Tereza a já jí udělám z vlasů copánky. Řeknu jí: Terezo, ty a já se k sobě hodíme a počkám si na tebe, než
vyrosteš, potom se spolu třeba oženíme nebo raději ne, jenom si budem spolu hledět do očí a ty mi budeš říkat miluji
tě, abych neměl smutné oči. Terezo, Terezo, počkám si na
tebe a pak odjedeme letadlem, které budu řídit, a uvidíš, co
všechno ještě umím. Umím toho tolik, že je mnoho věcí, na
něž pozapomínám, a přece jsem si jednou řekl, že až na
něco zapomenu, hned zemřu a nikdo mi nepomůže.
	Moje dětátko! Vím příliš dobře, že bouřka nikdy neustane!
	Kopec naproti, jen k svému hrdlu zalesněný, se leskl
proti slunci, jež se chýlilo k jedné straně jako dnes v poledne
Terezina hlava, když plakala; déšť mne rozmělnil jako
kostku cukru, leč nikdo nemohl zachycovat sladkost, jež ze
mne pomalu ucházela; ulehl jsem znovu do trávy a složil
jsem ruce pod hlavu. Jeden z těch mráčků nade mnou měl
právě ty šatičky, co nosí Tereza v neděli do kostela; přemýšlel jsem o tom; okamžitě jsem usnul a ze sna jsem kýchal,
až jsem vzbudil několik hodných broučků, kteří mne uspávali. Procitl jsem v čiré tmě. Zapálil jsem si cigaretu, aby
bylo nějaké světlo, když luna i hvězdy mají ty své neproniknutelné nedělní šaty, vtahoval jsem do sebe kouř a rychle, abych na nic nezapomněl (a nemusil tedy zemříti), jsem
si zapsal do svého malého červeného kalendáříčku:
	Miluji Terezu! (Viz pod heslem t.)
	Měla dnes špatnou náladu. Nikdy
	se jí nevzdám! Jsem mluvka! Je
	mi zima a právě jsem se rozhodl,
	že budu cestovat. Půjdu tudy, abych
	mohl splnit, co jsem si předsevzal.
	Předsevzal jsem si toto:

	Jest možno, že milióny sluncí zároveň s miliardami sluncí, jež
nevidíme, tvoří všecka pospolu pouhou krvinku nebo krůpěj mízy
v těle živočicha, nepostižného hmyzu, vylíhlého ve světě, jehož velikost nemůžeme pojmouti, a který přec vůči nějakému jinému
světu by byl jen pouhým hráškem.

	Kdyby vesmír rázem se smrskl na rozměr lískového ořechu,
zachovávaje ve všem své poměry, nemohli bychom nijak postřehnouti této změny. Polární hvězda, uzavřená s námi v ořechu, potřebovala by jako dřív padesáti let, aby k nám dospělo její světlo.
A země, smrsklá na menší tvar než atom, byla by smáčena touž
spoustou slz a krve, jaká ji zarosuje dnes.
						Anatole France
	Páté slovo	23. 2.

	Ve velikém pokoji, kam jsme právě nepozorovaně
vstoupili, je ticho. Je to hezký pokoj. Celý ze stříbra jednoho
lustru, který se rozsvěcí natřikrát. Pan Kříž se vždycky
usmívá, když dělá lusk, a stůl je bílý, pak zase lusk, a koberce jsou bílé a potom, po třetím otočení, je v pokoji skoro
jako při slavnosti. Na stěnách jsou hezké obrázky. Jeden
malíř se tam sám vymaloval a řekli byste, že není hezký,
ale to bychom neměli stejné mínění, protože nám se líbí.
V čele pokoje, proti dveřím, visí dvě fotografie. Praděd a prabába se tam právě žení a jsou přitom tak šťastni, až si slečna
Křížová při každém obědu a večeři myslí, že je hostem na
krásné svatbě. Teď už snad víte, že tento pokoj je jídelna.
Ach, není pranic hezké choditi po kobercích. Stanete se
hned tichošlápky a šeptálky. Máme raději tvrdou chůzi, kdy
nelze sledovati potají. Je večer. Lžíce cinkají o talíře, ale
v pokoji je klid. Paní Křížová bývala jistě krásná. Sedí tu
a podobá se dámám z minulého století, těm nikdy nevydávajícím svá tajemství. Zdá se vám, jako by byla jenom na
návštěvě u pana Kříže, kterého nemáme rádi, protože tak
hloupě civí za svými brýlemi, a u své dcery, která je jistě
odjinud než z tohoto domu, z tohoto pokoje, z tohoto zamřížovaného města. Ve svém srdci víme dobře, odkud je slečna
Křížová. Je z našeho lůžka, kam nás přichází navštěvovat
za nocí, ale ne navštěvovat, sídlí tu, skutečně je vždycky
tu, když říkáme: - Pal a miř dobře, - když říkáme: - Nikdy jsme se nebáli draka a stít nepřátelské hlavy je pro nás
maličkost, když vysvobodíme vás, Terezo! - Jsme ted přesvědčeni, že jsme cosi zatajili. Ano, dnes se jde tančit na
veliký bál, v kostýmech, v nichž nás nepoznáte, ale v nichž
nepoznáte ani slečnu Křížovou, nedáte-li si dobrý pozor.
Slečna Křížová se svléká a pomalu umíráme, neboť nedovedeme tajit dech a náš dech nás zrazuje. Je bílá a snědá.
Jak drží ruce nad hlavou, aby si navlékla kostým, vidíme
vlaštovky, jež se jí usadily na prsou a stojí tam v šťastném
pozoru, chvějící se a jistě studené; pan Kříž mhouří oči; vidíme nožičky, ale ne, jsou to větve kočiček; vidíme vlasy,
ty, jež už známe a které by jistě uletěly nebo se rozdrolily
při dotyku. Ach paní Křížová, nedotýkejte se těch vlasů!
Odcházíme ven, se srdcem napůl zlomeným nad nedokonalostí své masky, jdeme napřed, aby tajemství převleků bylo
zachováno. Leč na našich tvářích nelpí ještě škraboška a nepronášíme
ještě známá úsloví při taneční hudbě. Jdeme ulicí, vítr v čele a oči na dláždění. Tam nahoře je osvětlené okno. Jsme sami na ulici; všechny hodné děti šly už
spat; maminky čtou ležíce na lůžkách; či snad se milují naslouchajíce něžnému oddechování dítek?; při stolech, které osvětluje malá lampa, sedí ti ostatní, jež známe; knihy
s modrými čarami leží před nimi. Je již tma. Za malou chvíli
se ocitneme tváří v tvář svým maskám. Nasadili jsme škrabošku. Nyní jsme tu a naše noc nechť započne! Když vstoupila Tereza s paní Křížovou do taneční síně, nikdo si toho
nepovšiml. Kdosi se po pás uklonil, jako by chtěl drknout
bradou o zem, ale vzápětí si to rozmyslil. Vždycky když
se někam přichází, je dobře rozhlédnout se kolem dokola
a všechno naráz spatřit a schovat si to v očích. Také Tereza
byla kdysi velice šťastna, když poznala, že princezna, jedoucí v kočáře kolem, pohlédla také na ni. Tereza nás uviděla. - Smíme prosit, krásná masko? - Vmetli jsme jí tuto
urážku v tvář bez uzardění. Netušili jsme ještě přítomnost Terezy, neboť jsme neznali její převlečení. Tančíme.
Pitvoříme se. Tu, jak náhle nachýlila hlavu, poznáváme Terezu. - Terezo! - Vy mě znáte? - Bože, co jste dělala celý
ten čas, co jsme se neviděli? - A jak jste se dozvěděl mé
jméno? 

	Pravému žárlivci všecko vnuká podezření, všeckoje předmě-
tem nepokoje. Žena ho zrazuje už pouze tím, že žije a dýchá. Koneckonců, nevyčítá jí nic, leda že jest. To právě neumí klidné snést.
Ona jest, žije, je krásná, myslí. Jaký to podnět k smrtelnému nepokoji! On chce celé to tělo. Chce je více a lépe, nežli to připustila
příroda, chce je zúplna.
							A. France

	Pan Addington a pan dékan carlisleský spolu s panem
Quinceyem mi prozradili, "že měli pocit, jako by jim krysy
ohlodávaly stěny žaludeční". Tento citát nechávám tu bez
poznámky.
							6. března

	Kdyby sníh padal nahoru
	kdyby slunce k nám vycházelo v noci aby nás zahřálo
	a stromy kdyby visely korunami dolů - jedinečný pláč -
	kdyby ptáci byli mezi námi
	a shlíželi se v klidném jezeře nad našimi hlavami
	Bylo by Ize pochopit
	Smrt by byla krásným dlouhým výletem
	bez konce dovolenou masa kostry a kostí
						Tristan Tzara

	Komu běda, komu ouve, komu svady, komu křik, komu rány
darmo, komu červenost očí?
	Těm, kteří se zdržují na víně; těm, kteří chodí, aby vyhledali
strojené víno.
	Nehleď na víno, že se rdí, že vydává v koflíku záři svou a přímo
vyskakuje.
	Naposledy jak had uštípne a jako bazališek uštkne.
	Oči tvé hleděti budou na cizí ženy, a srdce tvé mluviti bude
převrácené věci.
	A budešjako ten, kterýž spí uprostřed moře, a jako ten, kterýž
spí na vrchu sloupu bárky.
	Díš: Zbili mne, a nestonaljsem; tloukli mne, a nečil jsem, když
procítím, dám se zase v to, a ještě.
						Přísloví 23, 29-35

								25. 2.
	Taková nálada, kdy se vzdychá a stýská. Řekl jsem:
- Máme to život! - Jen tak, na nic jsem vlastně nemyslil.
A přišlo, co musilo: - Co ty můžeš říkat. - Vidíš, matko,
právě pro tohle - co ty - si my dva nemůžeme nikdy rozumět! - A jaké ty máš starosti? - Jak co napsat, nu, také
starosti. - Ach maminko! Vypiji jednou svou krev z tebe
a potom už nikdy se neshledáme v našem pokoji, kde mohu
být slepý a hluchý, a přece vidím vše a slyším vše.

	Láska mrtvých věcí, láska zvířat a láska dětí, toť naděje země!
	Odejděte ode mne vy, i vy, a vy též! Potřebujete nejprve desatero svědectví, nežli se odhodláte přijati jedno slovo: dětí, zvonu,
skřivana a slovo mé!

	Jisté věci zdají se nám proto studenými, že jsme mrtvi, a tmavými, že jsme temnotou.

	Cím bliže noci, tím méně lze rozeznat nástroj a zpívajícího.
							Jakub Deml
	To ty, mé oko		23. 2.

	S nachem v pačesech
	kráčel jsem kráčel jsem
	to krev mi spala v pačesech
	již včera uzřel jsem

	na lokti nebe malířova
	však dálkou smrti jat
	já vytesal jsem stará slova
	abych jak pokaždé je mohl rozšlapat

	Ty strašná barvo - moje nebe je
	a já jsem nebe - volalas
	vtekla jsi do mne? pozdě je!
	již nejsi jejich teď jsi má!

	A křičím ti že můj je Bůh
	a já jsem Bůh! v mých pačesech
	jsou krásné kapky rudých much:
	smrt všecka naděje


	Slovo		27. 2. doma

	Kolem nás bude pak jen černý závoj noci
	poznáš je i v té tmě po vrávoravých krocích
	až rozbolí se zas co dávno přebolelo

	Můj šťastný druhu pojď a zpívej v starých notách
	až z dálky zamávám až pláč mne rozdrkotá
	Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo

	Až unavený smích v mých očích políbíš mi
	zalomím se jak kříž a v moudrosti své hříšný
	přehraješ v srdci mém co velmi jasně znělo

	Řekli jsme slovu jdi a ono odcházelo
	tam kde se končí vše jak v starodávných hrách
	poznáš je i v té tmě hleď krásně vrávorá
	Tam u vás	1. 3. Praha

	Příliš vody v ústech ó já vím
	drcen světlem v šatě neprůhledném
	potloukám se za svým tajemstvím
	hluchý slyšením a slepý ve dne

	Mír když krutá kulka v srdci rachotí
	Domov klamný součet páté stěny
	Smrt jak krásné slovo ale po smrti
	Klín ten přijatý a nikdy nespatřený

	Pokrevenstvím zajat samoten
	všecko co ti zbývá v procitnutí
	ach a čekat až se vrátí dnešní den
	přetrvati čas anebo umlknouti


	Ulita		3. 3.

	S novou odvahou jako déšť
	nenavrátil jsem se více

	< Proč jsem se nevrátil v pláči
	v ulitě pláče a změněný deštěm? >

	Ach sněženky a já říkal konvalinky
	to přece také nebyl váš čas

	A nová odvaha je ta stará slečna
	jež mi hladila vlasy a včera byla pohřbívána


	Nic		6. 3.

	Pro tvého zlého anděla
	zůstanu ukryt na náměstí
	víš kdybys jednou nechtěla
	vzít si mé oči pro své štěstí
	ó ano skryl jsem barvičky
	a celý jsem se upsal Bohu
	vzlétám teď za ním do výšky
	a hledím jenom na oblohu
však víš cosi mne zradilo
byl to můj přísný vybílený
prst jenž odkryl každé zlo
a každou noc se hrozil ženy

Beránky		7. 3.

Pak je už klid a slova se mi hrnou
v hrnečku zůstal dým a i ten vyprchává
stoupá až do nebe andělé drnčí strunou
a dobrý otec Bůh mu požehnání dává

Komu? ach dýmu ne to volá na beránky
všechny jsou bělostné a něžně nadýchané
i já jsem jeden z nich mám rozložené stánky
a na nich cukroví a písně písně samé

Jsme sami? sami ne zpívá se jednou notou
a všichni tancují jen já tu stojím stranou
je mi jak na zemi píseň mám zadrhnutou
pod šatem bělostným jsem vyložený slamou

Ó bludná ovce jdi a pověz černým mrakům
že ještě není soud - ne to jen vyprchává
z hrnečku bílý dým - že už je po zázraku
a jenom jemu Bůh své požehnání dává

Jméno 		9.3.
Kolo z krve zlatých konipásků kolem mne se svírá
ptáci květiny jste jména jako lásku vídám jenom v letu netopýra
V kruhu cizích postav uzamčený hledám marně jméno
hle muj pravý tón jenž v loktech ženy naříkává plaše: odzvoněno!
To je dík jejž vzdali neznámému
to je moudrý stařec který hledá Boha
to je šat jejž usměvavě sejmu
to je šereda má múza krátkonohá

Netopýr tu není ale síňka voní nekonečnem papírovým
a kdo tady plakal sladce spinká
ve svém spánku nový strašně nový

Pohled		12. 3.
A mráčky dotýkají se již země
okny se nachylují kde prázdné náruče vší své sladkosti daly ucházeti
mezi holými stěnami
Pohroužen měkce do sebe
kdykoli se neusmívám je mi do smíchu pod tuto křehotinku dál nenahlédnu je to víko a pod víkem já
Všem hvězdám pro smích nebeský kočí křižuje mléčnou dráhu uvízl v blátě více hrdosti!
hlavy tahounů skláněly se na prsa
Víc polibků Bože
prostoupen krví šednoucí nenávratně potom je pohled rovný očím
těm předem vzdávajícím své
Báseň na smrt		13. 3.
O. Fischerovi
V bílé krajině s myrtovím kde slova chodí spat říkati noci den
smrtí se upínat
A klid a pohledy a klid
to je již konec
Tehdy jsem vás také navštívil
nebylo všechno na svých místech kdosi chyběl vy jste byl mrtev
ach ano vy tiše jsem se usmíval
V oné krajině víc pod hladinou
kam chodím rozlévat své slzy kde bude smrt ó díky modřiny v tváři
to od té veliké a krásné modři

Těch dní	14. 3.
Těch dní kdy konec bubnuje a já se rozpakuji
jako bych sebou byl ó ne to jenom on
a noc je potom krásný cíl když vše je ze záclon
vše jako ruce rozpřažené záclonou probleskuje
a kolem dokola nás žene a přliš blízko prozpěvuje
v nás rozkročená bolest spí úsměvem podstrčená smrt
strom zmrzlý ještě ne však bez větví
a řeka jež plyne a schrána s květinami průzračný dík jímž uspávat
se chodí milenec bezejmenný a známý jenž již již okříval a nyní spí svůj chlad

Miluji 		16. 3.
Pro kterou vlast teď stékáš moje krvi
ach sám se ptáš a nevracíš se pro mne pro který spánek rým si v sobě loví
Po krásných mapách od měst k rtům se klenu jako krev stékám ve tmě klopýtaje
zajatec lásky vzhlížíš zpod čeřenu
Mé země blízké tajemné
s krajinou ňader očím utonulým
jdu plačky s korouhví ó braňte braňte mne
Až po pás pohřbený na klínech které pláčí a cestou necestou se napůl vychyluji
když tmu svou sevřel jsem a déšť mne něžně smáčí

Sladkost lži	17. 3.
Na antickém štětci zbarveném lží lhala slova noci o růžích
Povzdechlo srdce mé za rytmu písmene ó nebe podzimy a jitry zbarvené
na zemi zůstal jsem němý a mnohomluvný naslouchám rozpakům a čarování luny
když barvy pro náš křik už hledět zapomněly Je smrt v mém údolí a smrt nás slovem zcelí

O malých dětech 	19.3.
O malých dětech které rosa chladí o malých dětech kterým ptáci pějí jak chytají je jak se smějí rády zpívali bychom ve své beznaději
A malé děti spí a všechny oči skryté jsou jako andělé z kterých se staly slzy ó přítelkyně smutku kterak odpovíte
až půjdou kolem vás svou roztančenou chůzí
ty moudré dcerušky a moudří synáčkové Na lůžkách plných snů se započala hra a malé děti spí a po tvářích jim plove měsíční paprsek co srdcem vyvěrá

Stará melodie		22. 3.
Odevšad odejdeš i ze života ke všemu nalezneš klíč
ale co láska Bože co ta?
Tu starou melodii prozpěvuješ si je to píseň tvého dětství
kus štěstí a kus neštěstí
A pro ten dětsky zaoblený prs
ze sebe vycházíš a tvář svou odhazuješ jen popatř již jak v pavučině slz
se úsměv zachytil a jak jej stále vězní aby nikdy nemohl ti nastaviti rty však píseň tu již nezní
to ty tu zníš můj Bože jenom ty

Jde krajem tma		22. 3.
Jde krajem tma a srdce v očích dvou k domovu kráčím po špičkách
jsou to ty oči zahlédnuté v snách je to mé srdce vzňaté modlitbou
Modlitbo noci nevěřím a vím
- ó těžké ruce k prosbám nesepjaté - v který střed duše jednou zamířím
na které čelo chladný obklad dáte
Dívka		23. 3.
Dívka jež jde tak lehce kolem nás je má milenka
já ale nejsem její milenec Vzpomínám na tu noc prší jediná hvězda padá je to váš šat chřadneme mezi lunou a polibky Posmívá se mi neboť mne nevidí můj klín je prý moře polštářek tolikrát již utonula vše marno Bude již zítra je dnes hleďte
ó smutná že se nikdo nenavrátil že nikdo neodchází že nemiluji
Věřte rybářům! 	25. - 26. 3. doma (Petrus Lombardus)
Je bílá moře nemající lodní záď. Tu stává ten, jejž milovali byste, mít trochu slov.
Zavřel jsem oči, které dosavad viděly. Zavřel jsem oči. Kriste, nechť započne již lov!
Pro krásu vod, jichž nedotknem se rtoma, jak spánek lehká bolest naše
rybářům podobá se.
Hledal jsem dlouho, příliš dlouho snad. Smím pro vás pláče chvíli zanechat?
O plačte, plačte jen!
Kristus jsem já a já jsem nikdo, nic, jen moře nemající plachta plachetnic, můj zpěv, má lež, můj sen.

Zemi		28. 3. Praha
Jak odchází jak přichází
krev prolitou již sotva zachycujíc jak odchází jak věčně přichází má zem má čistá zem
Ó prozpěvujte!
Jediný tón se zachycuje
na ústech polibkem pootevřených teď zní teď pohasíná
A všechny věrné oči jí jak víno lehce podáváme když je když pomíjí
a život náš má za náhrobek
Tiše již tiše
je všech - sirá - je má
jak odchází jak véčně přichází krev prolitou již sotva zachycujíc
má zem má čistá zem

Jarní píseň	3. 4.
Na všechny slzy které kanou pro lásku z očí dívenek
mám klenotnici přichystanou ze samých oblých písmenek
Krásná písni mého dětství kde jsi kde jsi?
Ach to už nejsem já mé jaro
kdo hledí na vítr jenž v zahradách zpívá svou melodii starou
a povídá si v sukničkách
Krásná písni mého dětství kde jsi kde jsi?
Za těchto dob má tvrdá domovina roznáší mnoho jarních snů
a když už spím těžko se rozpomínám pod kterou láskou neklesnu

Co dělá mé srdce	4. 4.
V hlubokých pohledech až utonou má slova má křehká slovíčka
kruh krásných přítelkyň až si mě v srdci schová nebudu nikdy štkát
Mé víno pluj ach pluj ať všichni chlapci hodní a všechna děvčátka
se ve mně naleznou ať s nimi jsem den po dni a nejsem ten kdo štká
Tolik jsem miloval co pro vás smutné žije slzy a jejich šat
až plný lásky té jsem jenom melodie již neznám zazpívat

Mlčící nebe	7. 4.
Mlčící nebe které mříží zříme mříží svých slz pro lásku prolitých dej dlouhé noci noci trpících
a kéž je s jitrem všechno jiné
Laskavé mráčky jako moře vzduté a tíha bílých poztrácených hvězd bude nás škvírou černi mést
pro zmrtvýchvstání tolik kruté

< Ó drťte krásnou bolest naši
pod tímto světlem svěc pod touto oblohou Jen tiše! usměvavé plačky jdou
a velcí milenci jež můry plaší >
Utište zpěv a ztlumte svoji chůzi jak všechno skončí se i sladká trýzeň ta a pokoj prázdný je jak náruč rozpjatá jež svírá vzdušný prs a polibkem se úží

Mlčící nebe které mříží zříme mříží svých slz pro lásku prolitých dej dlouhé noci noci trpících
a kéž je s jitrem všechno jiné
I rozechvělý hlas a hrdlo které pije sobecké víno červené
i křehká hruď a štíhlé nohy tvé
a píseň již tak znáš - vrzavé melodie
Polibek na tvé rty jímž zažehnávám bdění cíp šatu který vždy vidím jen mizeti 
ó nebe dej již noc mírnou jak pro děti
a kéž je konec snu jenž trvá i když není

Jitro		8. 4.
Když andělé se usmívají
nad naším krotkým klopýtáním říkávám jitru: nepoznají
co je to rána strašnou zbraní
že neteče již krev a rty
ty blízké rty jsou někde v dálce Ó jitro jitro kdo jsi ty?
jsi bílé jádro ve skořápce?
jsi čistý pohled který smyje neviditelné jízvy po důtkách? 
Víš já jsem ten kdo vždycky poslední je a raněn láskou z lásky mívá strach
Toník a Mařenka 13., 14., 15., 16., 17., 18. dubna
Výpis z malého červeného kalendáříčku o dnech předcházejících Toníka a Mařenku:
5. 4.: U Zdenka, Jana, Deník, Dopis, Sen.
6. 4.: Záznam snu. Jsem opuchlý láskou.
7. 4.: Čekám, pak dopis, lámu se hladem, rozmluva. Konec.
8. 4.: Ještě vidím na své oči. Setkání - Filemon a Baucis. (mužně!)
9. 4.: Zdenkovi si stěžuji. Pohádka o neznámém z Vltavy. Bavím se! Vím o všem. Není konec.
10. 4.: Samé příkoří, o němž se neví. Víš?
11. 4.: A to ostatní se píská. Půlnoční Kamilův dopis.
12. 4.: Štěstí, štěstí. Domů.
13. 4.: První kapitola opravdového románu.
14. 4.: Jde, jde to!
15. 4.: Do třetice. Piji, čekám, věřím, miluji.
16. 4.: Čtvrtá. Cítím, že tvořím, něco mi uniká pod prsty.
17. 4.: Pět. Pomalu, strašně pomalu. Ale dobře. (Arbes, na pouti)
18. 4.: Šest. Jen po stránkách a jako báseň. U tatínka.
19. 4.: Zpět.
V plném světle byli jste, jsouce sami. A říkali jste: nevidíme světla.
Věci praví:
Jak nahé, narozené v smrti mrákotách si matka tiskne k hrudi děti své,
tak přijmi nás a hloubka rány tvé
jak otvor rajské jeskyné se ukáže ti v snách.
A toho dne byl prý jsem velice zamlklý.
Jakub Deml
Pierre Louys: Neřekl jsem to proto, abys rozuměla. Vyprávěl jsem ti příběh, abych tě poněkud potěšil. Nyní je pozdě a je čas k spánku.


Toník a Mařenka		25. 4.
Přítel mi řekl dobré ráno a pousmál se k tomu, jako by pozdrav, první ranní pozdrav a čistá radost ze dvou jasných slov patřily k sobě neodlučitelně dohromady.
Přítel, který mi dává novou naději pokaždé, když rozlámu některou ze svých hraček, kterou jsem miloval celým srdcem, a přece ji oželím při prvním jeho slovu, při prvním stisku ruky, jímž si vyznáváme přátelství. Přítel, který má mnohá jména a mnohdy se ani nejmenuje, protože toho nepotřebuje. Když bych řekl vítr, když bych řekl úsměv, když bych řekl jitro, když bych řekl klid, ta slova by neznamenala nic, skoro nic. A přece jsou, kvetou osaměle a se mnou, pomáhají mi a ukolébávají mne.
Přestávka mezi něčím, co minulo, a něčím, co teprve přijde, neznamená také skoro nic. Probíhá, svou krásnou cestou probíhá, je teprve na začátku, nyní uprostřed, ještě jedna zatáčka a již přijde zakončování, ale tam nevidím, za ten záhyb, který tvoří zelený kopec, nemohu nahlédnouti.
Někdo o tom ví, někdo to vidí. Usmívá se na mne, kývá, tváří se tajemně takže se chvěji, praví mi: - Dobré ráno, dobrý večer, dobrou noc, dobrý den milý Toníku. - Je to Bůh, opravdový neviditelný Bůh, který vede mou ruku, když se učím kreslit a psát, který vede mé srdce, když se učím míti rád, zapomínat, míti rád.
Nékdy ovšem i ráno prší, jako dnes. Kapky ťukají na okno, stékají do okapu, z okapu dlouhou cestou do řeky a potom ještě dál, tam, kde je moře, kde jsou mraky, kde je nebe. Po celém městě prší, prší i na kousek otevřené země, kde bude pohřbena Mařenka. Ano, prší i tam, ale vyhlédnu-li náhodou z okna, spatřím ve velké dálce, až u obzoru, slunečný kraj, kde nejsou mraky, není déšť, není nepohoda.
Když jsem zavřel dveře domu, kde ležela mrtvá Mařenka, skončilo se něco a neviděl jsem ji už. Proto jsem mohl plakat. Stojím-li zády k Mařence a lidé na mne pokřikují, zda ji vidím, odpovídám: - Nemohu ji přece vidět, protože mám jenom jedny oči! - A raduji se, že jsem je obelhal. Dnes se raduji ještě pro něco jiného. Než půjdu dál, než se přivrou hřbitovní vrátka toho hřbitova, kde za rok, až se sesuje země, bude vztýčen mramorový náhrobek, než se přivrou hřbitovní vrátka, mohu říci Mařence pohádku. Nestala se ješté totiž andělem a porozumí snadno slovům. Může se na mne Mařenka zlobit, když je mrtvá, nemůže se jí nic přihodit a ten ranní déšť neustává? Mařenko, jsem ti nevěrný. Opakuji si to slovo ještě jednou. Není mi ničeho líto. Mařenko, jsi věc, mrtvá věc, která může ještě chvilku žít, dám-li jí k tomu pokyn. Poslouchej tedy, milá Mařenko, poslouchej ještě jednou a naposled. Příběh, který ti hodlám vypravovat, nezní jako pohádka, ale jako skutečnost, ošklivá skutečnost, proto se ho děsím, mne zneklidňuje a zakaluje všechno, co vidím. Špinavé kapky plné prachu mřižují můj pohled, hlína země, kam ulehneš, je jimi obestřena a její chuť je ne sladká, ale nasládlá jako pokoj, kam nemůže vítr zabedněnými okenicemi. Vypravqji ti pohádku, Mařenko!
Byla jedna místnost, kam vstupoval Toník jen málokdy. Veliké zelené obrazy krajin visely na jejích stěnách a v jednom rohu stál klavír, na nějž neuměl nikdo hrát. Na zemi byly tlusté koberce. Ach, Toníkovi se pranic nelíbilo choditi po kobercích! Snad se to někdy hodí k taškařicím, protože může po špičkách dojít až k tatínkovi, dát mu rychle ruce na oči a změněným hlasem se ptát, kdože to asi je. Ale když se jindy zlobí, přechází po pokoji,jeho kroky nezní a vypadá, jako by se radoval z ticha, když chce někdy udělat velký rámus a ono to prostě nejde, tu by nejraději vylil černý inkoust právě doprostřed toho měkkého, hlubokého koberce, ať se třeba maminka zlobí, ale je tu příliš veliké ticho, jsme tu příliš sami a tahle samota nezní, jak má znít. Je to kobercová samota. Jednou odpoledne, není to tak příliš dávno, jak by si asi mohl někdo myslit, snad včera, snad předevčírem, šel se Toník projít po kobercích a zabrnkat na klavír, protože mu bylo smutno od té doby, co zemřela Mařenka, jeho veliká láska. Šel pomalu po tmavé chodbě s narovnanými balíčky, až došel k bílým dveřím. Zastavil se před nimi. Byly velice bílé se zlatou klikou uprostřed a vyhlížely jako brána k něčemu neznámému a tajemnému. Zastavil se na okamžik před těmi dveřmi. Za nimi - je pokoj, nevlidný a smutný, za nimi není nic, co Toník nezná, či snad přece? Bože, dej, aby nezahlédl, co jeho oči nemají spatřiti! Potichu otvíral. Zlatá klika chladila ho do ruky a Toník k ní na chvíli přiblížil čelo. Potom byly již dveře otevřeny a pomalu se zase dovíraly. Nezpůsobily žádný šramot a Toník se klidně obrátil čelem k pokoji. U okna kdosi stál. Byli dva, ale zpočátku se Toníkovi zdálo, že jsou jeden, tak byli k sobě těsně přiblíženi. V pokoji bylo už přítmí a zakrývala je zpola průsvitná záclona. Toník udělal dva kroky. Nezpozorovali ho dosud, ale ani on ještě nepoznal, kdo to vlastně je. A tu uviděl. Rty těch dvou, byl to chlapec a děvče, byly na sebe položeny. Ruka chlapcova byla tam, kde mají ženy ňadra, ano, právě na tom místě ležela, na místě, pod nímž Toník tušíval jablka, zlá a nebezpečná jablka. Dívka je, bože, - Pavlína a Ota, co ten tu pohledává? Co to tu dělají? Líbají se? Líbají se přece milenci, a Ota, Mařenka, která včera zemřela...
Za záclonou, kam nemohl Toník proniknouti,již nemohl strhnouti, aby cosi odhalil, aby odhalil slovo sladké a všudypřítomné, jež zní nevěra, skončil Toníkův pláč nad zemřelou Mařenkou. Poznal, že Mařenka byla pouhé jméno, jež se dá lehce nahradit jiným, třeba méně krásným, jež se dá nahradit, jako se vyměňuje křehký koflík, který jsme z neopatrnosti rozbili. Byl potom pryč, venku z pokoje, v němž se hýbal Ota s Pavlínou, za bílými dveřmi se zlatou klikou uprostřed. Stál na chodbě, bylo šero a skoro již tma, v sousedství se tiše rozehrál klavír a Toník ztratil svou Mařenku, jež mu nikdy nenáležela ani na jediný okamžik. Věděl, že ji za dva dny pohřbí a že jeho kroky nebudou již více souběžné s jejími.
Poslouchala jsi mou pohádku, Mařenko? Poslouchala jsi ji pozorně? Neuměl jsem ji vypravovat. Byla příliš těžká a příliš lehko viditelná, víš, takové pohádky se nehodí k vyprávění, nad nimi se má udělat kříž.
Přestává pršet. Nebe je zpola modré a zpola ještě šedivé, jak se pomalu rozjasňuje. Jdu na návštěvu ke svému věžníkovi. Kostel svatého Jakuba, tam se slouží mše za všechny zemřelé. V den, kdy jsme se vraceli s Karlem z Prahy, byl slyšeti po celém kraji hlas umíráčku. Vystupuji po schodech, dotýkám se vlhkých zdí, zahýbám kolem zvonu Vavřince a ostatních zvonů, klepám tiše na dveře komůrky, kde mne očekává osamělý věžník. - Dobrý den, pane věžníku. - Dobrý den, chlapče. - Pane věžníku, dostal jste můj dopis? - Ano, hochu. Tak co stále děláš? Vidíš, vrátil ses. - Já jsem se vrátil a slyšel jste už... - To víš, že slyšel. Celé město o tom hovoří. - Ale o čem, věžníku? - Poslouchej. Před dvaceti lety, a ještě dřív, jsem si nesmírně rád hrával na slepou bábu. Znáš tu hru, není-li pravda? Někomu se zavážou oči, aby nic neviděl, poví se průpovídka a slepá bába hledá. Tápe kolem sebe nataženýma rukama, klopýtá o předměty ve světnici a o stromy, hraje-li se v lese, až někoho chytí a ten se stává novou slepou bábou. Chtěl jsem
ti to vypravovat hned, když jsem se dozvěděl o Mařenčině smrti. Ze je to hezká hra? - Pane věžníku, odpoledne je pohřeb. Půjdete tam se mnou? - To víš, že půjdu. Jen aby se vydařilo počasí. - Já jsem na vás vzpomínal, když mi bylo smutno, a myslil jsem si, že bychom se mohli stát dobrými přáteli. - Platí? - Platí. A ještě něco. - Co ještě, Toníku? - Nad Vavřincem mají hnízdo vlaštovky. Viděl jste je? Věžníku, víte, co se stalo s Otou, že Ota a Pavlína... - Já vím. To nic není. Jen buď hezky hodný a nezlob maminku. - Ale Ota měl Mařenku rád. - Řekni mi, Toníku, kdo ji neměl rád. - Vy jste ji znal? - A jakpak bych ji neznal. Chodila sem ke mně skoro každý den. - A proč jste mi o tom nikdy neřekl? - Tak běž, Toníku, abychom odpoledne nepřišli pozdě. - Věžníku, měla mě Mařenka ráda? - Tak na shledanou, Toníku. - Věžníku, věděla Mařenka, že já...
To už ale zvoní poledne, věžník tu dávno není a já stojím, chytám se rukama stěn a klopýtám o předměty jako při hře na slepou bábu a zdá se mi, že nikdy nikoho nechytím a šátek na mých očích zůstane až do skonání světa, amen.
3. května dopsán román "Toník a Mařenka".

Pod kloboukem	 27. 4.
Po prvním zavlání
jímž se nám kráso ukláníš
jdem pod tvůj klobouk schováni Ať je jak v peci
plné srdcí
ať je jak v otevřené noci Tvůj pohled který hledí nejenom tmou
a nejen světlem z mědi vším prolíná se v nás
a hraje flétnou andělskou na velmi dobrý čas
Píseň ze sna		2. 5.
Hluboká tma je venku déšť zpívá do oken hluboká tma je venku krev stéká po kolénku děvčátko přede sen
O malý střípek ze skla když jsi se zranila
a krev jak sníh je lesklá
- Mařenko vždyť jsi zhezkla proč by ses rmoutila? 
A k tomu jistě spinká když oči přivírá!
Z mých slz je světlá linka hraji si na tatínka
a vidím motýla
pod zavřenými víčky kde počíná můj svět pod zavřenými víčky již rozsvítili svíčky zhasnou co nevidět
Ó malé světlo ve mně vším co je krásného ať zní má dobrá země ať jistě pošle ke mně anděla strážného

Výpisy z malého červeného kalendáříčku
Dne 3. května jsem dopsal Toníka a Mařenku a i když nevím, je-li to pěkné, myslím si, že mám velikou radost z celé kupy papíru, kterou chovám na kolenou, a nepotřebuji pro tuto chvíli nic jiného. Tam, kde jsem si vyvzpomněl ševce, který ztratil své kopyto, se již nikdy svým srdcem nenavrátím. A dýchaje Toníkovi zezadu na vlasy, pokouším se
sestoupit až docela k němu. Přijímá mne, je to už potřetí, a jsem to zase já, ale už méně s nosem vzhůru.
4. května

XXXIII z Pana; vzpomeň si každou chvíli svého smutku: Eva a Edvarda; uprostřed ty. Eva v žaláři šťastna a děkující láskou k tobě. Pod střevíčkem Edvardiným přišlápnut, děkuji za všechno, nechápu: ptám se záhadného Boha života.
9. 5.

Dvě jiné sloky
V kraji mém kde spíš
na lůžku krve rozprostřena zda jednou hlavu položíš
ó krásná třikrát vymyšlená
A nikdo neslyší
ten hlásek příliš jasně znící jen hvězdy si jej zapíší
jen hvězdy snící při měsíci
Aby někdo stál o cit
aby někdo stál o podepření a lék nemusí sám pomáhat
nikdo ho nevolá ať zasténá
chci ho uposlechnout zaměnit svůj výraz
ale aby si toho povšiml ať nepřichází
hledě mým směrem ať nenaslouchá dívaje se na mé oči ať k čertu nemiluje věda dobře o mé lásce
12. 5. po es dur harfovém
Příliš jste žili!	7. 5. doma
leč přísnosti je málo v srdci mém pro změnu jednou k smíchu zasmušilý tuším již příští mlčení jímž mluvíme Nad prázdnou hlavou tiše přemítaje mám nedaleko k vám S očima mrtvýma však vím že hraje kapela bolesti jíž vděčně naslouchám Zarmucující tmo jež rosteš nad námi v nás a kolem dokola jak je to všechno krásně prosté nad námi v nás a kolem dokola
Uprostřed	8. 5.
Slyšel jsem hlas sladký hlas za zdí z promarněného dětství a červených cihel Otevřel jsem potom kovaná vrata noční a mé oči se dívaly: Pohrávala si prstencí vlasů na rameni můj províněný dech a protože měla na krásných nohách šat usedavě jsem plakal proč tolik hlubokých nocí když tma je hrobeček pro bílé ruce? ty ruce si hrají hleď prohrávají páté přes deváté To se však musím dlouze ptát nevyčkávat odpovědi protože řekl jsem: jsme velice stateční a co to vlastně znamená
Na ústech a především v srdci cítíš tlak provinění
a na rameni na krásném rameni tvůj dech je províněný
Ó ano pilo se a když jsi hrdlem prolil
vše s hlasem ku konci podivně zlomeným
jsem jenom jsem
a není tu matčina ruka abych prý také zpíval
A malé děti nemají čísti knihy.
Je možno vidět tolik krásných věcí, které neviděly: jezera, hory, řeky, města a pole, nebe a hvězdy!
Starci lpí přespříliš na svých názorech. Proto domorodci ostrovů Fidžiských zabíjejí své rodiče, když zestárnou.
Usnadňují tak vývoj, kdežto my brzdíme jeho postup, zakládajíce akademie.
A. France

Píseň 		9. 5.
Jak vzhlíží bolest? Nevíme
Chci se jí trochu podobat Milovala mne?
Já ji ne
Má ji můj hodný kamarád Tam na náměstí
víme kde
hraje si chlapec na chodníčku
Ó pošetilé dětství odejde
a jenom v očích zanechává smyčku
Pro koho zpívat? Nevíme
Pro koho krásné pravdy lháti?
Milovala mne? Já ji ne
to jsem si jenom spánek krátil
Mnoho něhy	 12. 5. Praha
Přijďte mi říct až se vám vaše oči zármutkem zamlží
přijďte mi říct až se zem pootočí až budou hvězdy lží
Ach probírat se tmou jak vlasy být hebcí po slovech
a stát se jitřenkou která dnes přivstala si po čarokrásných snech
Či víte to snad líp? Proč tedy nezpíváte? Jsem oddán mladé bolesti
která vždy v dětství spí a v dvacíti nás mate tak lehce dá se unésti
Přijďte mi hrát na rozladěné loutny a jako po spánku vám okřeji
něžný jak beránek a jako kočka smutný znám míti rád svou klec - jedinou naději

S procitáním		15. 5.
V svém ponurém hradu zamknutý dívám se jak je hezky venku
mám oči plné světla krátké kalhoty a nažehlenou rozhalenku
Pak jsi tu ovšem také ty
z těch věcí nejkrásnější asi
máš smích všech dívek jejich rty větrem poblázněné vlasy
Ty moje dobračko ňadérky znamenaná když tě tak vidím nejsi ošklivá
z tohoto lože kde spím sám a zrána sem celé město zaznívá
Pod skrovnou tíhou let a lásky která přijde ztrácím svůj pohled vždycky když propouštím princeznu jež jistě jednou vyjde jako to slunce ale pozdě již
Hračka		19. 5.
< Zachytím-li vás jemně na rty jak se mi zabarvíte
zachytím-li vás jemně na rty budete hořce syté? >
Oči všech rychlonohých koček tak mnoho neplakaly
čepičky ze všech lehkých vloček tak malou bolest nesnímaly
Maminko v oku! v srdci strýčku! zavolal jsem a nikdo nepřichází
Jen matka pláče V jejím kapesníčku z hedvábných řas dvě slzy schází
A kam je spolu půjdem lovit? Do dětských koutů jako dřív? Zeptám se - nikdo neodpoví a mlčím - všechno jako dřív

Hned nato		20. 5.
Daleko odtud vyzvánějí na zvonky ze zlata
něčí duše je rozbitá
ta má a pro ni zvony znějí
A přece jsem znal jednu dceru a měl ji trochu rád
už je to hodně dávno snad
tu nejkrásnéjší nevím kterou
Čistý v očích i na duchu mohl jsem ještě začínat... Ó rty slepené od vína
tam na židovském hřbitůvku!
Ryby		24. 5.
Odbily hodiny odbila láska odbil klid nikomu není do tance
Kéž mohu ještě jedenkrát v ústech rozpustit sváteční mazance
Kéž mohu ještě jedenkrát být jako ryby němý
tam kam jsem kdysi čelo klad o malé odpuštění
Ať se mi vrátí matčin klín a slova dítěte
odejdou k němu do hlubin od všeho zlého na světě
Slyšíte nápěv bolesti která je jako jiné
a nocí okoralé rty
- nocí jež nepomine - 
pod sladkým bahnem tiše tát polibkem mělké zemi?
Kéž mohu ještě jedenkrát být jako ryby němý
Jsem Quijote pozdní... Rocinantu šedou mi prodavači slepou kamsi vedou
i Sancho zesnul, udusiv se v tuku a jeho paměť blaží hejno kluků.
S mou Dulcineou - snové přeubozí! - má mnoho dětí sedlák od Tobosy
a všecky děti zdravé a jak hloupé!
(V mém kyrysu se nejmenší ted koupe.) A na mém zámku iluzorních věží
trus holubí a shnilé došky leží
a je to všecko k smíchu zakrsalé: jsouť z bastionů kuří domky malé,
v néž dřevcem mým, teď puklým ve dva kusy tu denně skoták tučné vhání husy...
Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný, jen netknuty ční povětrné mlýny.
Jan Opolský: Klekání

Z nějaké krásné hospůdky 	28.5.
Z nějaké krásné hospůdky vykláním se po pás
ach už jsem asi zapomněl
co jsem to měl a co jsem chtěl a co jsem všechno propás
Jak je to dávno? Předvčírem! Vypil jsem džbánek vína
bez dechu hrdlem protékal jak pospíchal a jak se bál jak rychle zapomínal!
Z hospůdky kde jsi zajata
v drobounkém chvění hrudi spadl jsem po pás do bláta a vím že přijde odplata: nikdo mne neprobudí
To jste vy		29. 5.
Má slova to jste vy maličcí oškliví
a v tichém bezvědomí tak k závidění chromí
tančit a býti živ tančit a nevědět a o poznání dřív opustit svět
Před sebou valím tmu Bůh přijde sám shrbený v neznámu jej rozeznám
A potom - to jste vy němí a oškliví
jak On jenž v srdci dřímá jsa ztracen mezi svýma

Malá nemoc	3. 6.
Za vysokým oknem prší za vysokým oknem
přehrádka ze skla ti velice sluší otevřu-li okno oba zmoknem
Byla jsi malá ještě včera byla jsi malá
když čekávalas na anděla a ten déšť jsi předvídala
A dnes jsi jak nebe v strašné výšce dnes jsi jak nebe plné modrých sazí Do mého srdce kapka po kapičce uzounký deštík vchází
Každý chce rozumět umění. Proč se kdo nesnaží, aby porozuměl ptačímu zpěvu? Proč milujeme noc, květinu, všechno, co člověka obklopuje, aniž se snažíme jim rozumět? Umění však chce každý rozumět. Nechť lidé pochopí hlavně to, že umělec tvoří z nutnosti, že i on je nepatrnou složkou světa, jíž netřeba přikládati větší důležitosti, než tolika jiným věcem přírodním, které nás okouzlují, ale jichž nevysvětlujeme.
Picasso		

Později		5. 6. doma
Jak tiká skrovná radost ve mně kladu své prsty sem na papír písní tvářící se přetajemně Ať na mne hledí úkosem
zítra by bylo lépe a dnes míň kdy už to budeš vědět jistě?
Podivná písni krásně se porozviň ale až na jiném místě a velmi čistě
Jak je to komické; země chce, abych šla rychle, a nohy chtějí, abych šla pomalu.
Co platno človéku [J. Wassermann]

Mikuláš		6. 6.
Pokaždé jiná bázeň naše pokaždé jiný vchod čeká svatého Mikuláše u rozevřených not
A když mu hraje celé noci on dary přináší
Pak teprv dítě jako po nemoci světýlka pozháší
jde spat schoulené do klubíčka s punčochou plnou uhlí
a s modlitbami rána vyčká až do rána se modlí
k tomu hodnému svatému jenž oči rozplakává
a vhání do nich jinou tmu po níž se zvolna chýlí hlava

Nešlo o mou nafoukanost, panebože ani dost málo ne. Ale na ulici křičely opravdové děti, ne ty ze slov, a pila řezala ostře, zatímco kladivo tlouklo. Neříkal bych to ještě. Jsem slabý a oči se mi klíží. Ztratil jsem krev. Pil jsem. Zasypali mne drobnými příkořími. A ten velice špatný chlap a velký básník mne zase učil žárlit. Měl jsem být lékařem. Měl jsem být třeba harmonikářem, jen nemít tyto přivírající se oči a tyto těžké ruce, jež neunesou nic, co je lehkého na světě.
8. 6.
Drahý, jednou Ti musím vypravovati o umírajících. Vím toho o nich velice mnoho: ale dovolíš a nebudeš se bát? Umírající a básníci bývají zlí! Počkej, řeknu Ti proč! Jistým a snad velice dobrým lidem už na ničem nezáleží! Počkej, řeknu Ti proč! Počkej! -
Jakub Deml

Dobrou půlnoc 		9. 6. Praha, půlnoc
Žít tam kde tančí víly vznášet se v oblacích... ach kdysi jsme tam žili to se však nevrací
Na nejkrásnějším stromě přebývá malá veverka
nezná mě víc než vy a skromně loupá svá hloupá jadérka Kdopak se umí radovati
o něco málo líp
vždyť víme přece něco se v nás krátí je to ten první slib
pro nějž jsme nespávali pro který zmlkáme
když i ten nářek cosi kalí cosi předobře neznámé Co je jen na nebesích malinká modř a krátký pláč
noc co noc spím a ráno na vše vzpomenu si třímaje nesměle básnický karabáč

Ostatně, kdyby byla ve všem dokonalá, jak bych mohl ještě déle žíti, když bych neměl po čem toužiti?
James Branche Cabel

svěřiti svůj život bařinám není to totéž jako vydati se s rukama a nohama spoutanýma bludičkám
Michel Leiris
Jsou pravdy, které mudrc všemu lidu mluví; jsou takové, jež šeptá svému národu;
jsou takové, jež svěří přítelovi; jsou takové, jež nelze říci nikomu.
Mickiewicz

Každá věc má dvojí tvář -- obvyklou: zaprášenou, a hrůznou: poetickou. Z každé puklice vytvoří sen strašidlo.
L. Klíma

Ošklivý štít		12. 6.
Jak rychle běží voděnka princezno a jak šumí tráva vidím váš šátek že mi mává a vaše něžná kolénka
která se věčně rosou smáčí ó zazpívejte na chvíli chlapečkům kterým okna stačí kteří vás dlouho lovili
když chtěli klidně čekat stáří u zlatých hradních vrat
a v mizejícím kalendáři nemohou se vás dočekat
protože sen se stále vrací a ani tma jej nezmění Neumí zpívat jako ptáci v tom láskyplném brnění
< Skřípá vůz jímž se vezeme ach daleko je ještě k nám
a jenom opratě jsou celé stříbrné
Kolébající kolébání nás sladce pohoupává
Kdepak je klavír chtěl bych hrát ach nastokrát ach nastokrát mě bolí ta má mírná hlava
Pult mlčí smyčec odpočívá a jenom jedna kalafuna
mi říká abych hrál
však struna d je prasklá ta nejklidnější struna
Kdepak jsem včera dozpíval? >

Kde jsou housle? 	12. 6.
Kde jsou mé housle chtěl bych hrát pouzdro je prázdné smyčec odpočívá koho se mohu ještě ptát?
vždyť tak to asi vždycky bývá
Pult mlčí pultík ze dřeva a jenom stará kalafuna mě prosí abych přece hrál
Poloha spánku dlouhá prodleva a jedna přetržená struna
Kampak jsem včera dofidlal?

Noční řeč		17. 6.
Hlava je těžká po víně hlava je těžká po víně po jediné tvé otčině
a zvoní jako zvon
Tvůj bratříček si doma spí tvůj bratříček si doma spí chtěje si loknout tajemství Říkáš si: ó pardon
promiňte mi že klopýtám promiňte mi je velká tma tma jako po smrti
jež jistě přijde po chvilce
Jsi opět doma v noční košilce a v krásném zhasnutí

Přetvářka	19. 6.
Usne mi spánek jistě usne
už nejsou vidět ani paty stínu komu dáš své srdce ty nejkrásnější komu je dáš?
tomu krásnějšímu
Ale vždyť kolem mne je vysoká zeď
až jednou ji v svých bílých vlasech sejmu komu dáš své srdce ty kterou miluji
chci slyšet odpověd?
tomu zazděnému

Co si myslí andělíček 		24. 6. doma
Jsi doma zvonek zacinká a radosti je plný stůl
jsi doma čadící kamínka už dávno vítr odvanul
i radost leží rozpůlena
na starém pultě s knížkami Tehdy jsi četl Andersena... - můj Bože je to za námi?
Tvé šatičky v té černé skříni která se těžko odmyká
- můj Bože jsme to my ti jiní? Bůh mlčí ani nedýchá
a přísně schovává ten klíček který ti jednou v spánku vzal -- co si jen myslí andělíček? Už nemyslí už dohlídal

Hrajte mi do moll	 25. 6.
Hrajte mi do moll ať se seznámíme
budu vás doprovázet tak a jinak ne
Přátelé není mrtva moje láska jenom dříme hle klidné štéstí! jak je úchvatné
Když jsem ji ústy ochutnával bolela trochu míň
teď mlčí nezná mě ó já ji znával
z ohromných komínů stoupá titěrný dým stojíme tu vítr nám ranky pofoukává
a moje krásná bolístka
na několika růžových lístcích zbarvená do krvava na několika málo do moll nahraných lístcích
na několika tak velice smutně záhrobních lístcích mě v agónii nepoznává

Kratochvíle		26. 6.
Pod nebem stáli a už nestojí chvíli se usmívali chvíli se rozplakali dnes atť si leží v pokoji
ti podnebešťané
do pekel vstoupivší Někdo tu vždycky zůstane a slovo v půli zlámané
se pro ně nezjitří

Ono se zaněcuje
jen když se živým chce a potom rychle pluje něžně se zastavuje
a tiše ťuká na srdce

Chci odjet pryč, možná že se zítra vrátím, ale možná později, proto chci říci, že nejsem spokojen. Kdopak ví, co se stane! Stane-li se něco, vrátím se, a rád. Jinak se pokusím zůstat vězet v samé sladkosti. Pak by někomu napadlo otevřít modrou knihu a ničemu by se nepodivil. Napsáno zcela náhodně inkoustem jisté barvy, zcela náhodně volenými a trochu již unavenými slovy, provázeno ústy podivně vnitřně rudými, prsty mnohem víc žlutými, pohlavím bezpečně ukojeným a tváří hladkou, provázeno srdcem, které spoléhá a váže si šátky přes oči, aby mohlo pravdivě říkat: děkuji, že jste dali housle slepému, děkuji, že mne nevedete za ruku a já nemohu překročit zeď na nesluneční straně, děkuji za všechny náhodnosti s jedinou jistotou vzrůstajícího zbabělství, s trochu menší jistotou krátkodeché katastrofy, s žádnou jistotou lásky.
Jsem ostatně přesvědčen, že opustit všechno, jisté všechno, kromě nejistého vědomí poezie, je nejsnadnější věcí. Jde prostě o to, dostavit se včas k patřičnému úřadu. Úřední hodiny naskytají se zcela neočekávaně v tento horký měsíc. Jde prostě o to, postavit se tváří v tmu, která nastane, jakmile skončí ruch noci. Hraje mi hudba, abych se prý styděl a abych byl prostší. Chci! Sbohem!
A vrátím-li se na příští stránku, vynasnažím se i tehdy očekávat se s úsměvem a odříci se trapností.
30. 6.
Domníval jsem se, že pták nemůže létat, když má mokrá křídla.
H. M. [H. Miller]

Chci odjet pryč, už zase, knížečko. Každá stanice, do které přijíždím, je jako turecký med, tak bílá a také s mandlemi. Viděl jsem něco, ještě ti jednou povím co, néjaká hra, pohádková a veselá, odpusť mi, prosím, chápeš, že tě nikdy neberu s sebou, já se chci mít ke komu vracet. Neumím plavat, utopím se. A co jiného neumím? Ten svět ti mě tak má, že už chodí kolem nevšímavě. Nic si z toho nedělám.
S kratšími vlasy, v zádech mi to loupá, s ústy vnitřně již pobledlýmí a s několika pusinkami postaru k tomu, tak jedu. A možná, že ne, ale to bych ti ještě řekl. Svěřím se teď: chtěl bych jednou napsat jednu hezkou básničku, abych ohrnoval nos, aby ohrnovali nos, já vím. Hudbičko. Prute. Lískovko: zde jsou má ochotná záda!
4. července

Vodník		8. 7. Paříž
Z mých kroků je už celá kniha která se těžce vzhůru zdvíhá a plaší jenom rybám sen Ach moci konečně již zůstat! jsi ještě dál? kde jsou tvá ústa? z tvých úst jsem tolik nemocen Kde je ta šupinatá ryba která se s nimi stále líbá podobna zlaté píšťale? Je na souši a tiše leká pramének slz jí z očí stéká a tvoří krásné korále
Pohádka		10. 7.
Letěla bělounká holubička a už neletí neboť má od pláče zavřená víčka Pro koho letěla? Letěla pro děti

a když se ukázala v dáli mávajíc dlouze křidélky viděla náhle že se z nich staly malinké spící dívenky

Molo		 20. 7. Le Havre
Dívenko hladký kameni
vybělený zlým příbojem
a na rtech to pěnové znamení za kterým stále jdem
jak je tě vidět z této zdi parníčkem zatemněné! Co nejdřív se už připozdí a dobrý vítr zvedne
tvá malá ňadra do výše hlava se zamotá
a bude konec nejspíše lásky a života

Návrat		21. 7.
Rychlejší odlivu slovíčko vrací se
a klesá k nohám té která je nejblíž k nám namísto hrdelnic miluje retnice
a líbá líbá je až z toho umírám
I ty se navracíš s hlavičkou k rameni opilý bůhvíčím snad jenom stínem rtů komu dáš pohárek? čistému prameni? máčíš jej ve větru
ať zcela zesiná a povlékne se tmou ta ropucha ten pták který již neletí
ten kornout úsměvu s šavličkou tasenou křehkou jak dívenka po dlouhém objetí
Červená Karkulka 	23. 7. Lucemburská zahrada
Zas půjde Karkulka po mechu velice hluboko do lesa
a náhle při malém oddechu uvidí v studánce nebesa vítr jí rozvane vlasy zlaté
- Ó strašní vlci kde se ukrýváte?
My jsme tě Karkulko hledali po celém lese a ještě dál
a jak jsme hleděli do dáli každý z nás do země zarůstal až potom bylo po tanci
- Ó vlci jste mírní jak beránci!
A přejde les a bude doma
Já jsem to véděl Karkulko má! Tančíš si cestou a tiše pěješ
pro všechny vlky píseň beznaděje

Poezie		27. 7.
Je dům a železné zábradlí jež vstoupit brání
slunce je bělí slunce je zrcadlí stálými ozvěnami
vždyť já tě slyším že zbraňuješ a nevtírám se ani
pod plátno tvého závoje z bídy a odříkání
Ale jen rozkaž a chci se bít zemdlenou opilou ploutví strašlivé srdce prosvětlit až tam kde v smrti kotví
Husím pochodem 		28. 7.
Kdy asi všechno skončí Až nic už nebude dvojí Smažte ty slzy zbytečně pláčí tak jako verše které krvácejí
Sem s těmi mastmi které hojí Jsou vymazány na tvůj pot jedna ti duši vymazala
máš místo ní jen čistý bod
Poslední bitva dávno vzplála dejme se na pochod

Bába Kordula		30. 7.
Jak malý zahradník pískající si k práci
ó Sacré Coeur ó babky vousaté i vaše srdéčko
rádo se zpátky vrací
k těm sladkým časům které nemáte
Vždyť stejná matička nás jednou houpávala už je to dávno toť se ví na zádech ranec let tančily byste - trala!
v noci vám chodím za rakví
Hopsáme lehounce a trilkujeme zticha
do něžných vlásků na šíji že vše je jedno snad
i když se těžko dýchá a staré srdce dobíjí
Tříska		6. 8. Kunštát
Kdo mívá v noze třísku tak jako nožičko ty
se vším má kříž a škrabe do notýsku ošklivé znamení tesknoty
a přece když našlapuje (nebo se to jen zdá?)
v uších jí sladce duje nějaká velká únava
Chvíli si odpočine
a smutně líbá na ústa tu jinou třísku tu jinou která je nejhloub vbodnutá

Nevěra		8. 8.
Ty jedna sladká nevěro dívám se z okna a místo lesů místo trav místo všeho
jenom ten zlatý vlas který jsem česával
Jmenuje se Bibiána
Bibiána rozčeše také vlasy paní obloze která je smědá
a půjdu spat zapomínaje zavřít ústa vletí mi tam poselství a moucha poselství usmrcuje moucha si bzučí své
Každý má nějakou velikou lásku
jenomže někdo zapomene kde ji zapomněl a to je potom smutné
Kam jste se poděly	 8. 8.
Kam jste se holčičky poděly běžíte cesta je tmavá
cestaje prázdná čelo se nachýlí a něco minulého oplakává
Spánek mě prosí abych už nebyl spánek mě prosí a já jsem neposlušný pod keřem angreštu pod starou hrušní a usmívám se že mi všechno chybí
Ach já to znám já jsem to znal a líto je mi hrušně je tak stará sadař ji od koruny k zemi ohmatal a přece jí v prsou ohýnek hárá
Háráte háráte srpen vás chutná do úst vás jako cukroví vloží
pod jeho prsty každá jste smutná na bílém dalekém loži

Čítanka Ráno		10. 8.
Znám jednu malinkou už dlouho polehává má hrb a křivé lopatky a jenom někdy přec
se cítí zcela zdráva
když čítá krásné pohádky
Směje se hlasitě slyšela o vodníku že malé děti potápí a myslí na žáby
jež s písní na jazyku kuňkají na čápy
A potom teskní zas neboť ty malé děti
jsou zavírány pod zámek a jen když vodník spí
jak ptáci vzhůru letí dle ušpiněných čítanek

Co si říkám	12. 8.
O co smí prosit kdo se trápí? raději ne život se sklápí život se sklápí vlasy máš rosou smáčené O co smí prosit kdo se směje? raději ne dnes není rosa kde je kde je v nějakých očích zůstane

V kočárku	14. 8. doma
Můj vláčku vez mě vez a třeba do veliké dálky až tam kde v noci hafal pes a jahody se červenají na rusálky až do vysoké trávy kam jezdím vždycky strašně rád kůzlátka spojí své hlavy a přijdou mě trochu potrkat odejdu s nimi domů pěšky přes černý les budu si hvízdat k tomu vez mě k nim vláčku vez slyšel jsem že v těch krajích se procházejí pasačky že ptáci tam odlétají a mají růžové zobáčky

Krásno jest nedělní účes dívenky, která bude za chvili znásilněna.
Dobro - leopard trávící po sytém obědě.
Opravdu, svět je šírý, svět je tak šírý, že nejmoudřejším je zde ten, kdo se přiznal, že se v něm ztrácí, a vztyčiv hlavu, jen naslouchá, přimhouřiv oči.
Lazebník [R. Weiner]

Když se o něčem ví, že je to krásné, pak kýváte a můžete se utlouci. Vědění krásy, neznám nic horšího. Cítění krásy...
V L. domě

Nechte, bych na vás patřil, neboť jste zakázána.

Proč vás potkávám nyní? Ach, jsem stvořen, jsem stvořen pro radost jak včela, opilá jako špinavá koule v kalichu oplodněné květiny! Trudné je si podržeti celé své srdce. Trudné je nebýti milovánu. Trudné je býti sám. Trudné je čekati a trpět a čekat a čekati stále a zase, a teď jsem v oné poslední hodině, kdy se vidí tak ostře to, co je blízko, že nic jiného se nevidí. A zde jste vy! Ach, a jak blízká se zdá přítomnost a co je bezprostřední na dlani, připadá jako věc, jež má sílu nutnosti. Nemám již sil, můj Bože! Nemohu, nemohu čekati déle! Ale je dobře, mine i to. Buďte šťastna! Zůstanu sám. Nepoznáte takovou věc, jako je má bolest. Aspoň to je mé. Aspoň to je mé!
Mesa

Vy při měsíci nahá líbání za nádech lící stydící se ústy a hořem roušku pokání sejměte z lůna vášně kajícnice
zbrocenou horka rudým zasyknutím až tkáně její zbarví smyslů noc
Pak vysílená dechu zajiknutím se echem hnusu v pláči roztavte
Klement [Bochořák]

Buď hoden ohně, jenž tě spaluje.
Claudel

Viď, že budeš hleděti na zlo a na zlobu jen jako na náhodu? Viď, že si nikdy o nich nebudeš domýšleti, jako by byly hybnými silami? Viď, že nebudeš odpouštěti, nýbrž snažiti se, abys rozuměl? Viď, že budeš chtít porozuměti, ne abys pochopil, nýbrž jen, aby se přes modré a vysoké červnové nebe nepřehnal zbytečně mrak? 
Weiner
Radosti netřeba pochopení; a odpuštění - ale ty nesmíš nikdy, ty nikdy nesmíš pocítit nutnost odpouštěti -, a tak soukej dni své. W. [R. Weiner]

Prvně a poprvé je vlastně něco velice hrubého.

Ale což i kati někdy neplakali nad pannami, jejichž rusé hlavy měly být sťaty na signál revoluce?
Balzac

Když člověk myslí, že něco zdokonalil, přemístil jen věci.

Věřiti, že nic nevíme bezpečně a že nikdy nebudeme moci nic vědět bezpečně, to znamená stavěti příliš na víře.
James Branche Cabel

Jednou odpoledne prší 		17. 8.
Ten chlapeček co chodil Šipším až do háje
plul ve snu s pirátskou lodí hlasitě zpívaje
se možná ani nenarodil nebo jsem to byl já
Vždyť je to prostě jako písnička
Ta úzkost! znali jste ji v deštivých odpůldních všechno je náhle její chce od ní a jde k ní
a já jsem její ženich
a znovu se do nářku dám Vždyť je to prostě jako písnička
Otazník na zobáček
a polknout jej jak vše co má ten ostrý háček přísně jej zamlčet - Na obloze je mráček a z něho prší k nám
Vždyť je to prosté jako písnička

Spíme		 21. 8.
Připravte si své šátečky
budeme plakat
V mém kraji kde se procházejí ovečky a všechno je samá velká dálka
leží noc
hleď klade na nás dlaně jak rosa studené
Ovečky šly už spat - Odevzdaně za nimi půjdeme
kolem těch nízkých věží až k louce kde je studánka a stará ovce střeží
spícího beránka...
Zavřel jsem oči před zármutkem a usínaje vidím
jen jedním očním koutkem hošíka jak se za pláč stydí Jakýpak stud když je noc která teď rychle přivolává své hodné děti na pomoc
Vždyť už jdou červánky vždyť už se zelená tráva

Hlaďte mne, hlaďte mne, malé studené prstíky trávy, přeludné, jemné prsty trávy. Pohlaďte moji tvář,
mé nahé paže, má stehna, mé nohy.
Je to snad něco nepřirozeného? Nemusíte se mne bát.
Budu brzo hluboko pod vámi, kde mne nedosáhnou ani
vaše malinké, bázlivé prsty u nohou.
Angelina Weld Grimké
Sen z 21. na 22. 8.
Francie. Na procházce cestou podél potoka, nalevo louky s červenými máky. Procházím loukou a na pískovém návrší, zdánlivě zastiňujícím výhled do šíra, spatřuji tři až čtyři děti v zimních kabátcích. Divím se, že si nehrají, ale v přikrčené poloze vyhlížejí ven tak, jako by si hrály na schovávanou. Klekám na kolena a vysunuji opatrně hlavu. Vidím s úžasem obrovskou vytesanou podobu Jaroslava Vrchlického. Pod ní tři ženy. Jedna s rozepjatou bluzkou, dva hnědé prsy zachyceny v ní jako ve dlani. Cítím závrať a vztyčuji se. Teď teprve se objevují dva mladíci s hladce přičesanými vlasy a v šedých šatech. Zlostně na mne křičí a pronásledují mne po trati, o níž vím, že tam nikdy nejezdí vlak, takže jsem bezpečný.
V příštím okamžiku se dovídám bez slov od hudebníka J. Š., že je politicky podezřelý. Jeho pas je podškrtnut obyčejnou tužkou a bude proto vzápětí zajat. Jsem také podezřelý. Utíkám domů (domů?) do svého pokoje. U dřevěného stolu přímo pod oknem sedí ony tři ženy. Na tvářích mají hustý nános hnědého pudru. Poznávám tu, která byla obnažena, a dorozumívám se s ní pohledem. Hrčí kočár. Otevírám dveře a vstupuje J. Š. s vysokým mužem. Jsem zajat. Podškrtávají mi pas. J. Š. se stal dozorcem, protože hraje dobře tenis. (Něco Moskvy.) Neotáčím se již a jedeme kočárem podle zelených lusků. Vrátky a zahrádkou do žaláře. Je to nejprve přijímací předsíň s třemi staršími malými paními v modrých pláštích. Dávají mi klíč, který visí na háčku. (Podobno klíčovému a dopisovému zařízení hotelu Vauquelin.) Jdu sám do své cely, kde je nutno být v pokrčení. Je dřevěná, bez stěn, s pouhým plotem, kolem dokola žlab. Trvám v ní, když tu vycházím opět do předsíné, protože vím, že jsem volán. Obracím se k jedné ze tří žen v pláštích a přejímám tři dopisy s adresou pro ženu, která bývá obnažena. Cítím ji v zádech, rychle se točím s jednou rukou nataženou, aby přijala své dopisy. Setkávám se místo toho s jejím pravým stehnem. Jsem vzrušen, ale beze studu. Zkouším prsy a břich, dotýkám se pohlaví. Ve veliké závrati klesám naznak a zaplavuje mne radost ukojení. Vím ale o jakémsi tajném úkolu, který mi byl svěřen, a mžiknuv okem na ženu v modrém plášti, utíkám domů (jinam domů!) volaje cestou beze slov na dívku, jež bývá obnažena a s níž jsem se miloval, že se ihned vrátím, abych nastoupil své místo v cele.
Doma (je to můj kutnohorský pokoj) sedí zatím bratr s malou sestřenicí. Přisedám k nim (svítí elektrické světlo přímo nad našimi hlavami), aby to nikdo nezpozoroval. Udiveně mi kladou do ruky balíčky pošty. Jsou to tisknuté francouzské sešitky obsahující jistě poezii. Na každém z nich (pouze to tuším) je mé jméno. Vracím se nespokojen do žaláře. Cítím špatný konec a cosi mi tlačí víčka cestou, jako by si přálo, abych zemřel. Vrátky a zahrádkou vcházím do předsíně. Nikde nikdo není. V koutě visí na prázdném okénku klíč od mé kobky (tentokrát kobky) a je zkroucený. Je sám.
Odvaha lásky 	22. 8.
1
Stín na papíře kde píši a to je vlastně víc
než dívka u níž slyším ze všeho polovic
< Už nerozeznáš šířku a ani mrtvý bod
máš Tajnost na talířku když stáhneš slovům knot > Mít oči krátkozraké
a nechodit v ty končiny
kde ona teskní nad červeným mákem a zdají se jí sladké sny
2 
Stín padl mezi řasy
ach jak se potom nechvěti když dítě sotva oddechlo si umírá pochybnou závratí < A zatím u tvých víček hraje si nahý andělíček
a zpívá ti a tancuje
ten který nad vínem kraluje>

Už máte dávno bdít
proč tedy ještě spíte
Chtěl bych vám všechno rozednit a dokáži to uvidíte

Novinová zpráva
9. února před polednem oblékla paní Křížová svou dcerušku a nechala ji pobíhat na dvoře. Asi za hodinu zavolala dítě. Na dvoře nebylo. Šla se zeptat ke svému muži do truhlářské dílny a prohledala celou zahradu. Malá Mánička zmizela. Mlynář N., který pracoval na dvoře, mohl jen potvrdit, že viděl, jak matka obléká dítě a uvazuje mu kolem krku teplý vlněný šátek. Všiml si dítěte, jak pobíhá po dvoře. Odskočil si do mlýna, a když se vrátil, Mánička již na dvoře nebyla. Truhlář Kříž požádal několik vesničanů, aby mu pomohli hledat pohřešované dítě. Hledali s lucernami až do večera. Prohledali okolní les, ale bezvýsledně. Mánička se neozývala. Ráno oznámil Kříž případ četnictvu a požádal o pomoc. K pátrání byla přibrána celá vesnická škola i s učiteli. Sousedé prohledávali všechna zákoutí ve svých zahradách. Všechny studny byly prozkoumány. Ve vesnickém rybníku byl roztlučen led a voda byla vypuštěna. Nebylo možné, aby se dítě stalo obětí nějakého neštěstí a jeho mrtvolka aby nebyla nalezena. Až 6. března hlásila četnická stanice z obce J., že byla nalezena mrtvolka dítěte. Ležela na odlehlém kopci, porostlém řídce lesními stromy, vřesem a křovím. Dítě leželo naznak, hlavu mělo natočenu na bok. Oči byly zachovány. Nos a ruce byly zkrvavěné, šaty neporušené. Bačkorky byly okopané a rozedrané. Bílá čepička ležela stranou. Spodní část hlavy byla značně ohlodána myšmi. Pod tělíčkem bylo několik myších hnízd. Lékař prohlédl mrtvolku až druhý den. Usoudil, že tělo leží na místě dva dny, nejvýše čtyři dny. Ukazuje na tuhé svalstvo a úplně zachovanou horní část těla. Kdyby bylo tělo leželo na místě od 9. února, bylo by prý určitě podlehlo rozkladu. Střídání slunce a mrazu by tomu napomohlo. Lékař ukázal na zmrzlý lístek fuchsie, který byl nalezen vedle mrtvolky. "Byl sem přinesen současně s mrtvolou," podotkl. Přihlásili se dva žáci, kteří tvrdili, že v těchto místech sbírali před čtrnácti dny chrastí. Mrtvolka tu ještě neležela. Asi za hodinu po lékařově odchodu přišla sousedka ze vsi J. Uviděla na dlani jednoho četníka lístek fuchsie a vysvětlila jeho původ. Když byla minulého dne nalezena mrtvolka, šla právě kolem s nůší, ve které nesla několik fuchsií. Postavila nůši na zem a vítr zavál k mrtvolce růžový lístek z fuchsie. První záhada padla. Při výslechu
udala matka Máničky, že dítě mělo na nohou nové bačkorky. Na mrtvolce byly bačkorky úplně rozervané. Dítě ušlo nepochybně dlouhou cestu. Občan A. potvrdil, že 10. února, den po zmizení dítěte, napadl sníh, který v nižších polohách brzy roztál. Zde, na kopci vysokém 700 metrů, se udržel ve stínu borovic. Byl to sníh, který přikryl mrtvolu, konzervoval ji a ukryl před zraky školáků, kteří tu před čtrnácti dny procházeli. Druhý lékař, aniž znal názor svého kolegy, připustil, že mrtvola leží na místě čtrnáct dnů a snad i déle. Když četníci obrátili tělo, nalezli pod ním tři myší hnízda. Spodní část mrtvoly byla ohlodána. Bylo to dílo víc jak tří neděl. Pod zády byla ještě jinovatka. Smrt malé Máničky byla objasněna. Dítě prolezlo otvorem v plotě a bloudilo několik hodin po poli. Dostalo se až na pahorek daleko za vsí. Cestou si poškrábalo obličej a ručky ostružinami. Na pahorku kleslo únavou k zemi a usnulo. Za spánku zmrzlo.

Klíčovou dírkou		 24.8.
Klíčovou dírkou abych nebyl viděn své oči k dešti přikládám
a paní nostalgie padá celý týden je zatopena mnohá zahrada
vidím jak kdosi s vodou odplývá mi vrbovou hůlkou honí obruče protančí všemi zahradami
a radosti má plné náručí

Solnička naděje 	26.8.
Celý den smutný jsem daleko od přítele
je tma a pozdě je
Hluboko v srdci svém cítím žes vyprchala solničko naděje
Náš bratr špatný čas postříkal město slinou a panuje mým dnům
Rozpusť svůj krásný vlas
a odevzdej se celá smutnějším přátelům

Přísný pláč	27. 8.
Tatínku tatínku pod drnem co jsi to nechal spát
v mém srdci neopatrném že už se nemohu radovat
Slyším jak někdo Jiříčku mě volá protože velice zlobím
a zítra už zase začíná škola... Hroby ach studené hroby
ve vašem přísném objetí kdo asi nemá věčně stání? - ty smutné dítě co je ti
- nic možná nic já nevím ani

V tom pokoji	30. 8.
V tom pokoji kde píši nyní jsem se prý kdysi narodil nevím co říkávají jiní
však přenešťastný den to byl
Mám naříkat anebo smát se zajíkající se duše má
snili jsme spolu o velké lásce a ona je v nás pohřbená
jak my jsme pohřbeni v tom světě plném zlých snů a nemocí
Veliká lásko odejděte nebo my musíme utéci
Zdálo se mi dnes, je to velice zábavné, co ti chci vypravovat, o přátelích. Legrace, co? Seděl jsem ti v jednom zakouřeném salónu a vedle mne ten tlustý a na druhé straně ta jeho. Povídal mi něco o pupíčku, aby mě zesměšnil. A opravdu, něco takového tu bylo. Pak jsme ještě spolu stáli v taneční síni, já tu jeho držel kolem krku a najednou prý na shledanou, když jsi v cizině. Byl jsem v cizině, v tom pokoji, v kterém ve městě bydlím, mnoho postelí pohromadě, ten, co mi neodpověděl, a ještě ten, co všechno chce vědět a nepatří k přátelům. Stojíme v hospodě. Přišel listonoš, a že tady mám velkou zásilku, jenomže přijdou detektivové a je to cenzurované. A byla to kniha od toho, co jsem u něj na třetím místě, zpola psaná, zpola tištěná, na jednom místě červenou tužkou se jménem Jiří. To jsem já. Byly tam samé dedikace, verše bez rýmů a jako próza. Mnoho dívek, většinou Marty. Knížka se rozsypávala, vydaná byla vlastním nákladem a měl jsem radost, že se přiznává ke krádeži. K jaké krádeži? Leželi jsme v postelích, trhali mi knížku z ruky, hřbet popraskal, listy se sypaly a já křičím, že ji nedám, že je má, mé jméno, podívejte se, hrubiáni. Pozdě. Píchalo mě přímo v srdci.
Milá knížko, prvně se s tebou dožívám jubilea. Nikdo nic neví. Blahopřeji ti k takovému příteli. Nemám tolik, nemám tolik, nemám tolik spát. Ode dneška za rok, pojd si to slíbit, když se zatím ty ani já nerozpadneme, pojď umřít velikým jedem! Dávám ti to k narozeninám. Co ty mi dáš?
Za rok nám bude mně dvacet, tobě ani ne dva. Utíká to a věci jsou směšné. O mém svátku pršívá shůry. Proč? Velice smutně jdu dotlouct těch pár chvil, co zbývají
k návratu do města. Pak se ještě několikrát vrátím a zase odejdu a už to bude. Ať mě nechají na pokoji, ti přátelé, kterým vlastně ani nemůže být bližší kabát než košile, ať mě nechají na pokoji, ty holčičky, co místo aby se šly oběsit, věší se na prvního příchozího, a také ty druhé, nevšímavé, ať mě nechají na pokoji, ty dlouhé noci s tolika rány. A hop sem, slovíčka, tolik místa před námi, že se oči nemohou dívat, jak to zvoní!
30. srpna, u kupičky veršů

Vítr	31. 8.
Nad ctižádostí samoty již nikdo zpívat neslyšel zvedne se vítr bláznovství zkrásní nám hru a zmate směr Ach padla panna nebo orel což vím což vím za nové dny pro chlapce choré padlo po jednom tajemství
Kamenovati	 6. 9. Praha
Utečeme se k básnění
básnění uteč se k nám ach daleko dlouho je tam Cestičko plná sladkého medu
která z těch královen na tobě umírala chtěl bych ji políbit a já to nedovedu Za každým patníkem
zazvoní mušelínem
ó trubci trubci býti básníkem Snad ale stačí silná ramena a sevřít dech a stisknout rty ona je potom lůnem znamená
Okamžení	10. 9. doma
Mám tě rád vdechnutí neboť vstupuješ do mne
jsi to ty jediné jediné před smrtí a jako smrt jsi skromné
A dýchám-li tvou pleť poslední krásná má ta konejšivá odpověď prochází mýma rukama
Chceš odpouštěti touze že se do lásky pouštívá podobna jedné z vůní růže té která s ránem umdlívá
až se pak v popel obrátí v lístečky pro rozvátí Mám tě rád vdechnutí mám tě rád vánku závratí

Udělej černou myš 	11. 9.
Udělej zajíce
umíš to dvěma prsty pěst jako hrášek sevřená tajemství stínové tajemství zahledění malinovými ústy
pak na dobrou noc mamince líbati poprvé
tma na nás klesá s bílé stěny a ještě není skončená
Udělej černou myš
bude ti tančit před očima do srdce hlodající tajemství stínové tajemství zahledění
a bude stále jiná a bude stále níž trošinku od krve
v čistotu snu se změní na lehkých křídlech spící
Knihovna dřímá. Soucitná ruka ji zavřela lehkým klíčem a melancholickým setrváním pozdním létem umdlelé ruky. Viděli jste ji? Kam letěla? Sami se ptejte. Dlouho se ruka přehrabovala v listech zažloutlých i bělostných. V očekávání radosti rozevřela knihu minulých let. Nalezla několik suchých, zoufajících výkřiků. A v hromádce popele, těch tenkých lístků pro rozvátí dobrým vánkům, zůstalo pár prostých slov, jenž tuto přicházejí v jednostupech a nedělně oblečena, tím nedělním neproniknutelným šatem, který tak brzo zevšední. Povídání prázdných skříní, do zásuvky schované hudby a papírů pokrytých rozechvěným písmem. Není to jenom tak. Něco je za tím. Co? Sami se ptejte.
11. 9. Zpověď dítěte svého věku

Zatímco se všechno připravuje k důkazům mužnosti. Ó jé!

Rým	 12. 9. ve vlaku
Bledý a čistý jako křída zapomenutý rýme
řekni nám kdo tě stále hlídá a pověz kdy tě naplníme
Až lásčin kohout zakokrhá ztichneme půjdem s ním už nikdy nikdo neotrhá ten planý rým
Zpověď dítěte svého věku 15., 16., 23. 9. Noc č. 1 (1. kap.), Noc č. 4 (2. kap.)
Výpis z malého červeného kalendáříčku o prázdninových dnech:
2. 7.: Dojíždíme, veliká Paříž, pokoj na otáčce, ospalý; 3.7.: Pro rozměrný sešit píši, pak také proto, že jsem všude sám, i v této Paříži a bolí mě hlava;
4.7.: Dál o neviditelnosti. Odilon Redon;
5. 7.: Panthéon, useknutá hlava, je večer, Folies, nahé, nahý, nahá;
6. 7.: Rodin, Ivanovi, Eiffelka, kých!, samé opilství; 7. 7.: Dopis do Kunštátu, Louvre Forain;
10. 7.: V lesíku, dopis Bonkovi, Pohádka; ležím, kulhavé kroky na ulici;
13. 7.: Otřesen dopisem píši tam a Otovi, večer jsou Pařížanky, potácení a smrt;
15.7.: Již tři dny trvá únava, oslavující a opilá. Čekám
	strašně na jakési psaní, píši 3. jednání "Smutné princezny" a Paternak ve tři ráno; 16.7.: Plný den, Louvre, Sacré Coeur, ulice, Labiche, nikdo mi nic neříká, a stačilo by to málo, které bývalo; 17. 7.: Sám dlouhou cestou neřestí až k Bledé; 19. 7.: Do Le Havru, něco v dálce, je mi zle, z vína a ze všeho, moře; 20. 7.: Špatná noc, na molu a tam jsou vlny, rosa prsíček, Weiner; 21.7.: Rozloučení s přílivem, zpátky; 22. 7.: Mluví se horlivě a malá velká upřímnost z opice; 24. 7.: Na Étoile a konec hry. Sláva! Silácký večer; 25.7.: Dopis Praze, Chirico, ďáblové. Nejúmornější slova koncují; 27. 7.: Na montmartském hřbitově; 30. 7.: V noci procitání, na Notre Dame, Bába Kordula a pak se jde všude naposledy.
Zahledění	20. 9. Praha
Když se někdo dívá chci být v něm a nic mu nevzít jen být s ním hledícím chlapečkem A pak ho s pláčem opouštím Vzal na sebe svou starost a ta vzrůstá šeptá jak voda na mlýnku mlýnek jsou ústa a já už nemám žádnou maminku To není ani básník kdo se bojí všech očí zavřených Na jedné noze jako husa stojí a ještě k tomu na zemi
Tyto tmy 27. 9.
Jsem tichý jako světlo hledím k nebi
chvílemi kýchám jako čubka
co neměla nikdy lásky zapotřebí
Bella jí říkali zemřela když jsem byl dítě ach co se změnilo oči jsou více skryté
a skrytý je můj strach ten co se milovat bojí když dívka sedí tu chodívám po pokoji hovořím o chlapcích jak mnoho trpěli protože jejich maminky naposled oči zavřely nebyli jako já ach kdepak snívali o jitrech dívenky nosily jim polibky na svých rtech Potom už nemluvím jenom se trochu chvěji ze všeho mužem stal bych se nejraději kolem nás chodí tmy do kola sevřené
a já je málo znám málo snad vůbec ne jako se nezná smrt i když si při nás sedí jako se nikdy neví co je to naposledy Jsem tichý jako světlo hledím k nebi
ničeho ničeho ani svých slov už nemám zapotřebí
V té básni	2. 10. doma
Malá bílá smutná holčička plakala ale ne nade mnou až jsem byl schován v pláči jako by to byl zvon
A když jsem se jí ptal zda srdce zvonů ještě bije nevěděla ach já se smál protože jsem to věděl
Ono si bilo jako by nebylo krásnými temnými údery
a velmi určitě k nebi troubilo na znamení království nevěry
Hrávali jsme si se zrcadélky aby nás nikdo neviděl
a všechny holčičky ty malé chuděrky zmíraly na konci skel
A my jsme také zmírali a byli jsme skoro šťastni
a potom zas ne a potom zas ano
Ať je to všecko v té básni!
Neboť člověk může milovat jenom to, co trvá. To, co nemá trvání, se může milovat jenom ve jménu toho, co může trvat.
Je vidět, že krása je věc, která je v nás, a my jí odíváme ženy na nějaký čas, a potom je konec. Klademe na ně půvab a milostnost; a potom jsou, co jsou.
Ch. F. Ramuz
Pokud trvá pochyba, potud si člověk nezoufá.
J. P. Jacobsen
Strom spí stoje.
J. Cocteau
Pojď k oknu	 5. 10. Praha
Pojď k oknu půjdeme
a tiše položíme oči do daleka
na všechny lesy hluboké a studené Tma v tvářích trav ta hlava Medusina jen pro tu jednu malou píseň pohledět a čekat až k nám přijde zima
S rubáškem radosti se vetře do krajiny a všechna města rázem promění podkovy na nohou a na obočí jíní
Ach bílá otčino můj otec nežije už dlouho na něm leží zlaté listí které mu dobrý podzim svál
Za zbylé ostatní tě prosím: stiskni je dej dětem sladké sny a nás nech čísti v tom co nám navždy osud zanechal
Tak jednou	8. 10.
Tak jednou na bříškách palců dotančíme až k velké vodě
v záplavě kotrmelců
a budem žít jen o chlebu a o náhodě
I samým vínem opuštěni
když dívky zůstaly si v dálce doma budeme lovit vše co není
z vidoma do nevidoma
Ne není slov jsou jenom děti v záplavě kotrmelců
žal k nim jak matka dobrotivě letí na hebkých bříškách palců
Pascal: Na konci díla poznáme, čím máme začíti.
Nepovídejte, že jsem neřekl nic nového; uspořádání obsahu jest nové; hraje-li se míčem, jeden i druhý vyhazuje týž míč, ale jeden hází lépe. Mohli byste mně také říci, že jsem užil starých slov. Jako by tytéž myšlenky, jinak jsouce seřaděny, netvořily jiného celku řeči právě tak, jako táž slova, jinak seřaděna, tvoří jiné myšlenky!
Chcete, aby se o vás dobře smýšlelo? Nemluvte o sobě. Duch a řeč
Papoušek si otírá zobák, ačkoli je čistý.
Člověk není anděl ani zvíře, a neštěstí chce, že kdo chce dělati anděla, dělá zvíře.
Jako hošík zamykal jsem svou knihu; a protože se mně zdálo někdy, že jsem se mýlil, když jsem myslil, že jsem ji zamkl, počal jsem nedůvěřovati...
Lidé jsou tak nezbytně blázny, že nebýti bláznem bylo by býti bláznem v jiném směru bláznovství.
Kárám stejně i ty, kdo si umínili chváliti člověka, i ty, kdo jej chtějí kárati, i ty, kdo chtějí, aby se bavil; a mohu souhlasiti jenom s těmi, kdo hledají hořekujíce.
Vynáší-li se, ponižuji jej; ponižuje-li se, vynáším jej; a vždycky mluvím proti němu, až pochopí, že je tvor nepochopitelný.
Filozofové
Olšany		11. 10.
Kopýtka stolu klopýtají a horempádem o překot zavírám oči kde se dají a vyskakuji z bot
Ach kde jsem nechal krásnou slečnu svou panenku jež v bělmu spí
už bloudí bloudí v nekonečnu a já jsem přebral tajemství
Olšany mé jste nedaleko
vím vždycky jsem vás zrazoval vleješ se do mne mrštná řeko přivřenou vrátní hřbitova
A jak ta vláha zavlažuje všechny svěšené hlavinky i ta která už neví co je jdou spát a spí a spí a spí
Ale k komu připodobním pokolení toto? Podobné jest dětem sedícím na ryncích a na tovaryše své volajícím, a říkajícím: Pískali jsme vám, a neskákali jste; žalostně jsme naříkali, a neplakali jste.
Matouš 11, 16 - 17
Vítr kam chce věje a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde.
Jan 3,8
Pryč s literaturou z lásky! Více lásky do literatury!
Vari s útrpností nad malostí mého osudu! Jest mnono Golgat. A byť ony byly nebetyčné a tyto ne vyšší krtčí hromady, neměnný jest poměr jejich vysokosti k rozměrům člověka, jemuž určeny.
Utrpení nelze měřiti; není velikých a není malých. Jest míra běd, již ještě snáší velikán; a jest jiná, mnohem menší (jak říkáte), pod níž se zhroutil slabý. Kdo z obou trpěl více? A myslím-li na intenzitu bolesti, kdo jest nešťastnější: Kolumbus, oloupený a žijící, či švadlenka, pijící pro nešťastné milování roztok kostíku?
Richard Weiner
Jaká je touha dívek
Milé nebe, tvůj dopis jsem dostala. A moje touha neustává. Nic mi nepomohl půst, jemuž jsem se oddala, nic odříkání v jídle, pití a spánku, jež jsem tak ochotně podstoupila. Nechtělo se mi něžných slov. Něžná slova přicházejí sama jako déšť a možná že také tak příjemně chladí. Nechtělo se mi slov, ty přece víš, čeho se mi chtělo. Velké třesení, které se zmocňovalo mého těla, když se jej dotkl nejlíbeznější vánek, bylo jako bolest údů, která není bolestí údů, ale předzvěstí smrti, jak to bývá. Co jsi mi chtělo říci svým dopisem? Chtělo jsi mne snad podnítit k ještě větší trpělivosti? Ach, nežádej toho ode mne! Jsem slabá, tak slabá, že nelze víc, jsem silná, tak silná, že nevím co s mocí své síly. Věřila jsem v tebe, neboť tvé beránky jsou tak napojeny bílou vlahou, již očekávám, proč ti lhát? Tehdy, když jsem ještě směla milovat alespoň sama u sebe, když mě jinoši, ano, jinoši, kterých nebylo, neodháněli od svého prahu, bývala jsem lehkomyslná, poddajná a něžná. Jen chvílemi zmocňovala jsem se jich více, než bylo možno, a to jim přivádělo úzkost a bázeň. Mnoho jinochů poznamenala jsem bázní, mnoho jsem jich zastrašila tak, že se nyní bojí vyhlédnout ze svých oken na to, po čem netouží tak nepřirozeně, tak nepřirozeně, milé nebe! Víš ty, co je to vlastně přestoupiti práh? Vejdeš tedy tak odhodláno jako já, dveře jsou ti otevřeny a za nimi zjevuje se onen spanilý, onen tak dojemně spanilý, že bych se chtěla usmívati, jak velice se krčí, jak velice se obává. Poví něco. Nerozumím. Přistoupí a ovine tě paží. Ach, počínám rozuměti! Je básníkem? Nic o tom nevím! Co si myslí? Nepřeji si to zvědět! Jsem odhodlána! Nesuď mne, víš, co nelze vysloviti. Pak spatřím lože, především lože. Nehledím na přítmí, je ho málo, nehledím
na tvář, na drahou prý tvář, jsem odhodlána! Chodí a otvírá a zavírá vše, co je nablízku. Ne mne. Očekával celý den svůj strach. Dostavil se mu. Já jsem jeho strach a on je pod ním, ne nad ním, jak by měl, není tam, není tam, kde má být, nikdy, mé nebe. A rozpoutá se nudná předehra slov, je to asi nezbytné. Jak málo jsem trpělivá! Chce vysvětlovat, on, tak ubohý, chce vysvětlovat, když vím! Posléze mne stiská. Necítím skoro jeho stisk, je měkký a mírný. Co s ním? Stisknout sama víc? Nemohl by již, neboť je pán. Nebe, poraď mu, neví kam složiti ruce. Líbá. Můj ochotný jazyk jej svědí, touha se konečně dostavuje do jeho těla, když v mém hoří bez ustání, touha jej konečně má, ale jak uboze, jak uboze! Ustává. Myslí nyní na to, co se mu bojím nabídnouti. Je větší přítmí. Ach, nepozorovali jsme! Jaká tma vkradla se mu do srdce, nač myslí teď, když by měl jednat? Je tu ještě šat, můj milý, co mi brání zničiti tě. Chceš? Jak by mohl odmítnout! Vysmál by se potom sám sobě a neuvěřil by víc svému životu. Svlékám se. Vím, že na mne hledí, je tak klidný, není to příliš hezké, co vidí, co chtěl, nebe, co asi chtěl? O čem snil, je ještě mlád, o čem snil celou tu dlouhou dobu před mým příchodem? Přecházel snad Po pokoji s hlavou plnou veršů? Kladl se do lásky, jež vyrůstá ze slov? Vzýval snad Krista?
Odpočívám, a ne jsem unavena! Lehl si vedle mne, jeho nahé tělo se chvěje vedle mého, má vidění, má jakési vidění, zavírá oči. Nuže, neví, že jsem čekala a jak dlouho jsem čekala. Dotkl se prsu. Co učiní s mým prsem? Čeká na něj. Můj prs je studený, zahřej ho, nádherný milenče! Ne, není nádherných milenců, mé nebe. Jsou ohyzdní jinoši s bázní v srdci, neznám ty druhé. Praví mi: "Drahá Fancy, chceš mi napovídat povídku?" Mluvím tedy, ó andělé, mluvím tedy, a on si odpočívá. Snad poznal z mého hlasu, snad vytušil, málo to dovede, snad vytušil! Klade se na mne. Mé prsy, mé prsy konečně v jeho dlaních. Vše je konečně, neboť vím o počátku konce. Pohybujeme se. Drahé nebe, to je tedy to! Ach, opět jsem nevěděla! A moje stehna, co to s nimi učinil? Chtěla jsem víc! Víc, víc jsem chtěla! Vetřel se do mne, chtěla jsem, aby mne prostoupil. Ohýbá mne. Chtěla jsem, aby mne zlomil! Zavřel oči. Ach nebe, zavíráš také oči, miluješ-li touto láskou? Odpověz mi! Dnem, kterým mne laskáš, nocí, kterou si mne svlékáš, samo, samo svlékáš, tvé oči jsou široce rozevřeny, aby mohly brát všechny mé krásy, všechna má tajemství. Zavřel oči a zakousl se do vlasů, jež jsou slané, slané jako moře mé hloubky, jako hloubka mého moře. Teď, teď, ó smrti, jediná a svatá, teď, syká, syká, chci zpívat s ním tuto jedinou píseň zpívat s ním, jindy nepřipustí, už nikdy jindy, vím nevrátím se k němu takto celá, nikdy takto rozevřena, nikdy takto připravena, nikdy takto odevzdána, patřím mu, jsem tvá, nádherný milenče, jsem tvá, což netušíš? Konáš pouze své a odbýváš si svou nepatrnou, skrovnou rozkoš. Pochopila jsem. Cos mi to chtělo svým dopisem napovídat, nebe? Půjdu nyní na ulici, hledat oči mužů. Všech mužů, slyšíš mě? Ne, nechci uzavírat koupě. Chci dát. Nikdo nevstoupí pod mou skořápku, jako to kdosi dovede jen jednou jedenkrát. Mlčíš, nebe, mlčíš. Soukám dni své nikdo je netrhá. Zahaluji se před tebou do mlčení. Nestýskám si. Jsem odevzdaná. Do rukou toho, kdo přijde, neboť je! A to jsem chtěla, abys mi povědělo, ó nelítostné nebe.
Tvá Fancy P. S.
Zde jsou mé rty. Zde jsou má ňadra. Zdeje můj klín. Vezmi. Není mi více třeba těch věcí.
14. října
Muší píseň	 16. 10.
A já znám mouchu která létá po všechny dni
a do sko do skonání světa Někdy se ke mně nakloní zabzučí něco co se nedá jenom tak lehce uslyšet nevíte co tu stále hledá? nevíte koho? Ježíše "Veď moji ruku jako kdysi když jsi mi v hlavách stál"
A já znám mouchu v samém medu visí a přece přece bzučí dál a aspoň ve svém srdci létá po všechny dni
a do sko do skonání svéta
k tomu jenž přijde k tomu v nadsluní
Dobré jitro, ráno	 17. 10.
Kterými vrátky neodcházíme na cesty které vedou nikam věděly jste to ó malé víry mé? Ach kéž je venku samý sníh abychom okny vyskočili s pacholátky a nezůstávali v zoufalstvích
Kéž smíme na oslíčku cestovati tam daleko tam kde je vše
a kdo byl zlý ať se zas zpátky vrátí Jen smrt mu vloží lásku do duše
O přátelství		21. 10.
A plni bázně začneme si hrát dneska už poněkolikáté přijďte se na nás večer podívat když se už nehněváte
Přiveďte s sebou smutné přátele a plno dívek jejich
všechny je samou láskou sníme - hle vždyť se již trochu smějí!
Potom si všichni vyvolíme rým vínem ho budem zapíjeti
a já si vezmu tamten Popelčin co je jak zlato posypané smetím
Někdy je přítel velmi sám protože nic na světě nemá počkejte já ho zavolám
budou z nás dvojčátka opuštěná 
Přijde k nám déšť s hubeným soumrakem
a oči slzami zakryté uvidí jako zázrakem to o čem nikdo nevíte
Každá myšlenka obsahuje v sobě svůj opak, logicky zde vyplývá: každá je tedy správná, vše je správné; jen krátkozrakost mluví o pravdě a lži, o dobru a špatnu; opak všeho je pravda.
Pouhé opovržení místo pomsty je nejpekelnější, nejrafinovanější pomstou. Necítí se pouze rány, které dopadají na záda těla nebo ducha. Opovržení působí magicky - deprimuje; působí v budoucnosti hmatatelněji.
Ladislav Klíma
Když studení začnou žhnouti, pak běda těm, kdo je milují. Jeden spravedlivý [J. Wassermann]
Těžká víčka		27. 10.
Srdce mé běž si za úzkostí a chyť si ji a nepusť ji
až bude s tebou doširoka růsti Zapomínáním unaveno
tak jako mlýn
říkej si dál své neurčité jméno Jsem milenčin jsem milenčin Ten věčný liják neustává
a kulatí se po lásce
jež se mu velmi zřídka vzdává Srdce jeden z nás schoval se už nemohl a dal se spánku Jsem milenčin jsem milenčin do bázlivosti hnaný mlýn
do odevzdání do červánků
Na malé procházce 	28. 10.
Obláček je už dávno na nohou a rosa nemá komu dávat pít ach vemte si mou hlavu ubohou a naučte ji hovořit
Raničko ráno kam se podíváme všude jen samé loučení
a také ono jednou zklame a na prášek se promění
Tak tedy sbohem jako včera úkryte s písní která je nejhezčí když už uletěla
s radostí rovnou do ráje
Neděle		30. 10. doma
Ty čistá které věříme
s kolénky néžně sepjatými
pojď udržovat světlo nad dny mé a pohrávej si s nimi
Ten první chodí bůhvíkam do druhého se propadám a se třetím si nevím rady ve čtvrtém piji s kamarády pátý mi zpívá vždycky jinou šestý je hlína pod květinou
Ty čistá které věříme
s kolénky něžně sepjatými
pojď udržovat světlo nad dny mé a pohrávej si s nimi
Zapomenul jsem světit sedmý se všemi ztracenými dětmi
a teď nic nedělám než pláči vím dobře že to nepostačí tma na mne padá padá tma
ze všech stran bolestí broušená

Dušičky		1. 11.
Láskou mi uplýváš však polibkem se vracíš ach ne to nebyl já
to byli ptáci
Odlétávali a já s nimi trochu ospalý mezi posledními
A skoro na konci hleď rubem obrácený penízek na slunci
jež není
jako nejsi ty jako není	já
jen černé oči tesknoty jen únava
A hřebínek jenž češe mou ospalost
pak navždy odmlčí se má navždy dost
Kdož nejste posečkejte tu
velká odvaha vám nese malou záštitu
pod níž schováni zemřeme až nás hněv srdcí poraní
a až na nás Pán Bůh vzpomene
Duše mrtvých kteří jsou tisíci podzimních větví nás přenesou
k sobě a k nám do věčné modlitby
jež pro otázku znamená jen to co jí odpoví
jen to co pozdě příliš pozdě ví
Před spaním ukliďte se stolu mísy s pokrmy; mrtvé to vábí sem.
R. M. R. [Rilke]
Vmýšlíme nekonečno do lásky. Této chyby nemají ženy. Anatole France
Mějme slitování se slabými, protože trpí pronásledování, a se šťastnými tohoto světa, protože jest psáno: "Běda vám, kteří se smějete."
A. France
Napětí		6. 11. Praha
Víš co je bázeň hastroši ty kterého se kdekdo bojí kdybys tak věděl co já zakouším nechal bys strašení na pokoji
Svět plný očí jichž se dotkla umdlévající ruka má
a člověk neví koho potká padá na obě kolena
A tady klečím na kolenou vždyť jinak nelze klečeti
a hlavu k hrudi nakloněnou počínám viděti
Rty u vůně ach ano u ní u princezny všech žádostí a ruce v nebi které duní přijímajíc mne bez kostí
Nahý jak strach a srdce vpůli
jedno je mé a jedno tvé a oči oči pominuly
je blázen kdo si vzpomene
Ví hastroš co mám nyní v sobě? ach víno mám a lásku mám nejen tu zdola ale obě
padám na obě kolena
A tady jsem a tady trčím vždyť jinak nelze mlčeti
ach tedy mlčím navždy mlčím jat vděčností jež odvětí
na všechny rány žádnou ranou jen jedním slovem které jsem má sílu tichem znamenanou
a potácí se pod ním zem
Na návštěvě 	10. 11. Plzeň
U nebe jsem ne v pátém poschodí
a prohlížím
žertovné album lidí z velké výšky Už dovedu bez značných obtíží polykat andělíčky
Právě jsem polkl toho strážného ach kde je náhrada za něj?
- v svém bříšku pane noste ho nikdy vás neoklame
Mé hodinky jak krásně tikáte! někdy až zdá se mi
že ze všech básníků nejlépe zpíváte a baňka inkoustu rozlitá na zemi... ó moře moře což jsme na lodi?
U nebe jsem ne v pátém poschodí


Touha		10., 11. 11.
Do ticha přijdeš jako nějaká krásná hudba
a rozlomíš je ale nenajdeme kříže jen hvězdy cítíš je holátka tvých ňader hvězdy nad nimiž
se poplašíme oba
Ty jako pláténko já nitky v něm
tak němý slovem je možno mě umlčeti tak plný a nad tebou široce rozkročen Ještě kdesi spíš neotevíráš oči
ach hlad mi svírá prsty a toto neposlušné pero
tvé rty trýzeň tvých rtů tvůj klín bolest tvého klína Kam jsem to přišel Bože jaký je to svět
a co si počnu zablouditi je těžké na každém kroku potkáš ženu Sestřičko řekneš sestřičko to jsem já a ona jde dál tvé oči má jde k sobě roztomile vypráví a přivolává den
Co mám prosím dělat s radostí která je ve mně kam ji mám dát abych se nikdy nesmál
vidím ji v cizím náručí je to náručí smrti není mé Má radost s níž se loučíme
má radost Kašpárek který cinkával má radost - kde jsou rolničky
Tak pořád chodit kolem už se to přejídá nad každou výškou cítíš závrať
tam nad tím nebem nejvíc já skočím Ale kam všude nejsou peřiny
všude se ani neprocitá
pozdravíš usměješ se a kdosi ti zatlačí oči Dobrý den řekneš dobrý den vy víte?
to musí být ta nejkrásnější hudba protože tak tiše přišla že ji snad ani neslyšíte
Píseň		16. 11. Praha
< Pan déšť se chytil za obočí a dal mu napíti
nebýt to v noci nebýt to v noci řasy by mlčky jako vějíř rozevřely se nejkrásněji
a já bych se chtěl také napíti
Ale že moje ústa mlčí jako by byla z kamene
a že jsem v noci stále jenom v noci oči mi spí a já se chvěji propadávám se do krůpějí
a rty mám sevřené
Ach srdce do tmy rozevřené proč nemáš stříšku abys spalo vítr tě rychle nocí žene
a spánek čeká až se vrátíš bez bolesti a bez závrati
aby se všechno krásné zdálo>
Píseň (táž, platí)
Pan déšť' seskočil na obočí a dal mu napíti
nebýt to v noci nebýt to v noci řasy by mlčky jako vějíř rozevřely se nejkrásněji
a já bych se směl také napíti
Ale že moje ústa mlčí jako by byla z kamene
a že jsem v noci stále jenom v noci oči mi spí a já se chvěji propadávám se do krůpějí
a rty mám sevřené
Ach srdce dešti nastavené proč nemáš stříšku pro spaní vítr tě rychle nocí žene
a spánek čeká až se vrátíš bez bolesti a bez závrati že s tebou splní Čekání
Na hraně	20. 11.
Ach sladká sladká čokoláda hodin kdy nejsem sám
nejvíce v ústech cítím ji a má mě ráda proto jí utíkám
Odevšad hořkou druhou stranu vidění pravdy mám
jen oči dotkly se a já ji nedostanu
Proto jí utíkám a zde jsi milá lži
vlož svoje prsty do mých ran Ó cítíš? Tolik mělkosti!
Na hraně stát a chtít se zakymácet silněji nežli vše
z hlubokosti se vracet necítit neslyšet...
Skořápka 	28. 11.
Zas kroky trochu potácivé jdou starou cestou jako dříve a v nezměněné širokosti samotu držíš víc než dosti mé jádro! Ach a skořepina ke všemu o zvrásnění jiná teď napíná se na prasknutí Ví kdo ji tiskl kdo ji nutí
tak medově se usmívaje ke smutečnímu které hraje
tu svou tu svou o mladých dívkách
o zobanu jenž přidržel se dřívka a nezazpíval vždyť jen louže
je pod ním nad ním mlčky klouže až tam kam musí Pantoflíčky
a všechna slova všechny kličky celý náš hlas v němž vězí studně a pod studní až do prohlubně hluboký svah Jen po něm slovo to ztracené to chlapečkovo Sklouzněme tam a pak se vraťme do zamlčení: zahrabat mě
Má rozdvojená skořepina bude si o svou bolest jiná
Jablko upadlo ze stromu a koulelo se kus cesty. Daumer je zvedl a Kašpar se tázal, je-li jablko unaveno, když tak rychle běželo.
Kašpar Hauser [J. Wassermann]
Kotálení	30. 11.
Kamarádi ruce vám podat ten tisk je pevnější než smrt však stále chybí živá voda
mrtvé je dost jsem pod ní napadrť
Penízi můj smrtelný penízi dětskými prsty uhmataný tady jsem já hleď co ti nabízím panenství čisté Marie Panny
A vše co bylo mezi námi odejde hříšně velmi hříšné zas za novými zahálkami
Marie řekni: naučíš mě...


Oči		 2. 12.
Ach oči účtují a místo aby spaly
diví se za slova
kolik těch slov už asi přetrvaly a že jen smrt je přetrvá
Žárlí i na měsíc že tolik nebe pije až zlatou barvu namíchá
pro všechny bdící: to je alchymie zavolat z ticha do ticha
a neporanit stín který se zvedne tak náhle nad zemí
Žárlí i na slzy když v zimě odpoledne se v střípky ledu promění
Ach oči účtují a rády by se daly z tmy do světla a dál
Dívky jež míjíte to na vás žárlívaly dívky jež míjíte to vás jsem miloval
Hlučál		4. 12. 
Tak pojďme jsme tu přespočet ach to se pozná nejdříve tak tedy pojďme vrátíme se zpět vždyť jenom přihlížet je trochu marnivé Někdo nás ze všech věcí vyňal a postáváme k uzoufání stranou Sevřený průvod vychází z cintorína a hraje smuteční notu dosavad neslýchanou
Na každý šťastný okamžik doplácíme tolik, že po první rozumové revizi citu, který by již již chtěl vyletět a rozjásat se, jsme sraženi k zemi. Co to z nás udělalo? Lidi pověrčivé, ustrašené, ohnuté. Smiřující se se vším, největších asimilačních a kompromisních schopností. 0 mé chlapectví, vzpřímeně rozlítané, všemu se smějící, nad vším krásně plačící, plné zdravého pohrdání, plné sladkých odevzdávání! Kam ses mi propadlo? Nechodím již, našlapuji pouze jako provazolezec. Jsem krátkozraký, třesu se strachy, že opomenu pozdravit nějakého představeného, třesu se strachy promluvit, abych náhodou neřekl nebo jen nenaznačil pravdu. Bojím se mluvit tak, jak umím, úmyslně volím hloupější styl, abych mezi svými kolegy nevynikal, bojím se dělat umění tak, jak cítím, abych nebyl nepohodlný anebo nesrozumitelný v prostředí svých kolegů, směji se jejich nejapnostem a pak utíkám - ne již jako trochu zbabělý vítěz, ale jako pokálený poražený. Naučil jsem se bodrosti, jaká by rozumné lidi urážela a která mne za daných poměrů dělá aspoň trochu sympatickým. L., která svým přirozeným citem má k lidem daleko blíže než já, musí odhazovat svou jemnost a ponořovat se do kalné vody jejich nízkých slovních radovánek: muži při zkouškách sborově krkají, ohmatávají si ohanbí, napodobují jeden na druhém souložící psy a mluví o smyslnosti rafinovanéji než Teige o umění.
Smějeme se bodře a bez duše, obličeje nám tvrdnou a šablonovatí, uši a oči již přestávají filtrovat, srdce ztratila několik svých záchvěvů; jemnosti, kam se nám propadáš? Jemnosti, jemnosti, jemnosti!
(Z bratrova deníku, listopad 1938)
Krajina		 6. 12.
Březinám
Natáhnu dlaň a ihned hřbitůvek se pohne, uplývá jak Svratka. Ne, já nic nevím, jsem tu poprvé, já nevím nic, to asi jinovatka vyvzpomněla si kraj a mnoho zim, za kterých toulají se plameňáci
s plamenem v srdci (za něj promluvím a již se ztrácí, již se ztrácí).
Ach to je tedy Morava! Nesmím se hněvat, neřekli mi, že slovo slovem přestává
a ústa nejsou básnickými, když mlčí. Moje zpívání se tady nějak nerozléhá. To jenom letí havrani.
To jenom usmívá se něha.
Čemu se báseň říká 	7. 12.
Čemu se báseň říká chtěl bys to udělat?
V ústraní do hrsti vzlykat a hodně míti rád
Slyšíš? To ona tiká Tak zoufale si hrát Čemu se báseň říká chtěl bys to udělat? Snad víš že kolikrát jsou slova strašně lichá Bůh ústa uzamyká nemůže více dát
Čemu se báseň říká chtěl bys to udělat?
Kachny na Vltavě 	10. 12.
Na Vltavě je zima kachničkám
Nepadal žádný sníh a mají sněžné peří plavou si za loďkou a nadevšecko věří tomu co povídám
Říkám že jistě se až k moři dohoupají ještě než začne chladný čas
Tam budou drobečky všechny se hodně nají a nikdy led a nikdy mráz
Jak staré víno vážně teče Vltava pomalým krokem přijde tma
a každá kachynka kvečeru dostává zlatý plášť luny na bílá ramena
Stará měsíční cesta		13. 12.
Kam stále jdete nohy mé tou levou a tou pravou kam stále jdete nohy mé jednou se stejně zpozdíme kam stále jdete nohy mé krajinou nevídanou
Zneprůhledněna slzami a s mžením na sítnici zneprůhledněna slzami je nejblíž nebi nad námi zneprůhledněna slzami je jako spící
Tak nevidět a jít a jít všechno si opakovat tak nevidět a jít a jít a na konci se zastavit tak nevidět a jít a jít
a do té tmy se schovat
Ztracená věc		18. 12.
Ztracená věc malá a sirá jen samu sebe hledající ztracená věc jíž chybí víra Někudy prošla nikudy se vrací tak nablízku a nikým neviděna
v koutku všech srdcí malou variací Ztracená věc osudem pohozená
na okraj lůžka v jehož středu spí každá krásná žena
A prsteníkem něhy skrytá pod peří snů
vodívá je a dlaně chytá
Ty smutné dlaně které hladí namísto ňader džbánky vína Ztracená věc je neodvádí
Ztracená věc jim připomíná
Slabosti		21. 12.
slabosti Holoferna mé srdce také pospíchá
tam nahoru kde černá není černá tam nahoru tam do ticha
Juditou zrady zaskočeno a stále ochotné se dát říká si tiše jedno jméno růžové tentokrát

Kam ustoupit když přes rameno se dívá sestra tma
Říká - ach slyším - říká jméno! Nikdo je nepozná
Povzdech		 22. 12. doma
S nejmenším smutkem si pohrávám a hvízdám k tomu jednu melodii
ó teplo patří kamínkám srdce ať o mrazu žijí!
Dávám k nim ruce co nejblíž mohu tak daleko je déšt a přátelé
ach jenom květiny ať vidí na oblohu a jenom babičky v kostele!
Pak ještě jeden krůček k tomu
a ještě malý vzdech
nežli se vrátím měkce domů k soumraku na oknech
Tma	 24. 12.
Při svatém mlčení vás zaklínám
už nemohu už umírám
To ostří měsíce mi nepomůže spát
ó bledý nejbledší já nechtěl proklínat Skřípavý gramofon vašeho chlácholení neumí pohladit Vrať se jen kde mne není Radost? Ne děkuji nejsem už tolik mlád ach já vám rozumím jak nikdy tentokrát
Mé nohy kam to šly když bosé tmou se braly a ležel padlý sníh a všechny děti spaly
Šly k vám ach ano k vám zapomněly se skrýt já nechtěl zastavit já nechtěl zastavit
Ach bože rozbože kde je můj bratříček není tu odešel odvál ho větříček
Ach bože rozbože a kde je víra má tak mnoho klečela že nemá kolena Hle Pascale mých snů toto málo je vše Jsem nahý Bez přátel Bez lásky Bez duše
Záznam snu z 16. 12. 38:
Eta, Eta, žluť, dva klobající zobany, smršt, jež ťuká prudce do oken, vichr, ze všech stran se valící, nápor, pod nímž se prohýbáme, a hrůza především, jež toho prvního z nás za pas uchopí a z okna svrhne, a my, my v úděsu
stojíme nad odlétávající žlutí, zatímco sen, zatímco jezero, a žluť se neztrácí, už je víc než žluť, a víme-li co, máme spokojenost v ranečku.
Dech boží najednou vál pokojem, tvé dítě vzkřiklo, a tys byla mrtva.
Theodor Storm 26., 27., 28., 29., 30. 12. 1. část
Mráz. Modré Jezero. Skleněný dům. Eta a Eta. 2. část
Žár.
Přesvědčení je plebejským bratrem bludu.
J. W.
...věřit, opravdu věřit, to znamená tolik jako zbásnit Fausta nebo složit Matoušovy pašije. Všecko ostatní je přibližování se a pomoc v nouzi. Přijde-li někdo ke mně a zeptá-li se: Co mám dělat, abych mohl věřit? zeptám se já: kde jsou tvoje vnuknutí, tvoje zjevení, kde je tvoje dílo? Víra je největší lidský výkon, řeknu mu, nesmírný vzlet; troufáš si dýchat tam nahoře, kde ti hude tvoje já vyfouknuto z duše jako zrnko sazí ze zaníceného oka?
J. W. [J. Wassermann]
Ovšemže je pěkné viděti předměty stvořeného světa, ale není nijak pěkné býti těmi předměty.
A. Schopenhauer
Smích
2. 1. 39 Praha
Smích a již odcházím naslouchati mu zvenku jak letí z hrdla ven
a naplňuje pokoj v radost proměněn ve velkou radost pro dívenku
Vidím tě samotnou daleko jak sis přála
to nejdu já to nohy mé
se loudají jak déšť na nějž jsi volávala: - Přijď dešti nebo shoříme! -
Jiný to šeptá dnes váhavě jako ráno rozhrnující noc
a čistě umyté a krásně učesáno jen trochu ztraceno
poslouchá šťastný smích všech kterým světlo dalo Můj pípající hlas
pojednou dobře ví o všem co čekávalo na to že čekalas
Klavíry		5. 1.
Klavíry na něž vítr hrál klavíry opuštěné
ten kdo vás rozehrál mým srdcem hudbu žene
V nejzamlklejších pokojích prach pokryl vás
klavíry jako vy je tich můj prázdný hlas
A ticho ticho v klávesách
pro všechnu úzkost pro můj nach jen ticho ticho v klávesách klavíry na něž vítr hrál
Pro ženu, tvora dočasně, prozatímně nižšího, jsou jen dva způsoby života: nejvznešenější mateřství nebo jméno a povolání nástroje rozkoše, láska čistá nebo láska nečistá. Jinými slovy, Světectví nebo Prostituce; Marie Magdaléna na počátku nebo Marie Magdaléna na konci. Mezi oběma je místo jen pro Počestnou ženu, to jest pro samičku Měšťáka, naprostého zatracence, kterého žádná oběť nemůže vykoupit. Světice může klesnout do bahna a prostitutka povznést se k světlu, ale děsné hovádko bez srdce a mozku, zvané počestná žena, které nedávno odepřelo v Betlémě útulek
Božímu dítěti, je navěky neschopno uniknout své nicotě pádem nebo Povznesením...
Slíbil jste, že se vrátíte, proč se tedy nevracíte? Sta miliónů lidí spoléhalo na vaše Slovo a zemřelo v smrtelných úzkostech nejistoty. Země se vzdula mrtvolami šedesáti generací sirotků, kteří na vás čekali. Vy, jenž mluvíte o spánku druhých, jakým to spánkem spíte sám, je-li možno křičet devatenáct století, aniž se podaří vás vzbudit? Když vaši první učedníci po vás volali v bouři, vstal jste a poručil větrům utichnout. Nehyneme, zdá se mi, méně než oni a jsme miliardkrát nešťastnější než oni, my, vydědění z vaší Přítomnosti, a nemáme ani žalostnou útěchu, abychom věděli, na kterém místě svého vesmíru spíte svým nekonečným spánkem!
Léon Bloy
Omluvte mne, stonám! 	8. 1.
< Neupřímnosti úst oči to ví kam schovala jsi čistotu ach jaké strašlivé svědectví svědčiti smrti že žije
hle láska příliš žhavý stín v ochablém slunci litanie jazyku můj těch žíravin je nyní právě dost
to marné že jsi milenčin to marné budoucnosti Kam schovala jsi čistotu
nám do radosti nám do radosti>
"Není-liž pravda, pane, že se podobám Marii Antoinettě?" "Ano, paní, kat by se ve vás zmátl."
Léon Bloy
Jubileum, uvedené citátem z předešlé stránky, co říká: příležitost byla dána, splnil jsi víc, než jsi mohl. A ty, s níž mi spadávala ruka, ty, která přijímáš vše, co ti dám, jak
kypíš ve svém modrém hněvu! Chtěl bych tě ubezpečit, že hlava zatím neotupěla a srdce zůstalo zjitřené. Ty věříš. A z tvého hněvu vyrýžuji ne snad zrnko, ale chrchel jakéhosi strašně zarytého potlačeného a zpoetizovaného vzteku, který ať uvízne kdesi mezi nebem a zemí a jednoho dne, až mne nebude, ukáže se velice cudně jen na chvíli zrakům VYVOLENÝCH. Tak jako se střídá barva inkoustu, tohoto neposluchy, tak ať se střídá dění na tvých stranách, ó kniho. A hněv tlumený láskou, která dovedla jenom pranepatrně trpět, a láska, tlumená hněvem, jenž se vzdouvá. Řekni mi, jaké je nyní, po roce, tvé největší přání? - O můj plniči, jsem unavena. Tak zvolna obcházíš mé tvary a necháváš mne věčně neukojenu. - Nuže věz: je to proto, že neumíš tancovat. Aspoň aspoň aspoň při tamtom buď jako baletka. Do 30. srpna je daleko.
10. ledna 39, po lenošivých dnech
Leden 39
Krátký odpočinek Zahajovací představení
Zešílím tou prolíbanou skutečností, tím velikým splněním,
tou věrností, tou oddaností. Objímám té, pláči a touhou stižen, naléhavě tě prosím:
Do noci, drahá, v noc mne vyžeň. Planou-li nejohnivěji rty mé,
tu tvé nechť zledovějí:
se smíchem mne pošlap, kopej mne. Jako kat jen vyplněné touhy vraždí, kletba nejkrásnější je:
Já odcházím, že chci tě navždy. Obraz těla rozkoší rozzářeného jak podmaňuje si mne,
kéž zřím, ve vůni minulého.
Zachovat navždy si tebe chci. Nechť mají tě pod ochranou dálky,
jež krásnou tě uchovávají.
Aby setrval se mnou můj veliký sen o ženě milující,
po níž bych navždy byl roztoužen.
Endre Ady
- muž se vždy poníží tak hluboce, až jak ho žena nechá padnout.
J. Wassermann
Což záleží na milenci! Což záleží na místě nebo hodině! Někdy - někdy - v noci - Na dva kroky od tohoto tlusťocha, jenž chrápe, samotna, samotna ve svém pokojíku v noci - Já, kterou všichni odsuzují! Vstávám... naslouchám... cítím se tak silnou! - S tímto svým slaboučkým tělem, s tímhle plochým životem, s těmito prsy, které se vejdou do hrstí, jdu k otevřenému oknu, jako by mne zvenku někdo volal; čekám... jsem přichystána... To víš, nevolá mne jeden hlas! Ale sta! Tisíce! Jsou tohle muži? Koneckonců jste všichni jen chlapci - plní neřestí, ovšem! - ale přece jen chlapci! Přísahám ti! Zdává se mi, že to, co mne volá - tam nebo zde, všecko jedno!... v hukotu, jenž se valí... kdosi jiný, kdosi jiný se kochá sám sebou ve mně a sama sebe ve mně obdivuje... Je to člověk, je to zvíře?... Ach, což jsem šílená?... Vždyť jsem zešílela!... Je to člověk, je to zvíře, co mne drží... Pevně drží, abych neutekla... Můj příšerný milenec!
G. Bernanos
Rouhání, toť modlitba zoufalcova.
Léon Bloy
Byl bych se bál		 21. 1.
Byl bych se bál kdybys mne probudila po oné noci s doteky
jen malým polibkem po kterém vůně zbyla byl bych se bál kdybys mne probudila
tak bezděky
Ó mrštná tanenice všech mých písní které se loudaly
okolo tajemství tvých vlasů - jen je sčísni ó mrštná tanečnice všech mých písní
tak pomalých
Byl bych se bál byl bych se neprobudil z té krásné nicoty
však zůstal mi tvůj klín klín který věčně studí byl bych se bál byl bych se neprobudil
tak jako ty
Jak rychle tančíme! Možná že ponořeni do této lázně kamenné
potkáme ohýnek který nás v popel změní Jak marně tančíme! Možná že ponořeni se zalkneme
Uleknutí	22. 1.
List který patřil zemi
již padá padá do prohlubně ran tam odkud není navrácení
ani tím jitrem jímž se zalykám
Tak sevřená a nahá zlatovím prostě přioděna jsi Ach nyní já jsem ten kdo váhá dřív nežli zmizí poprosit
aby se sneslo vše co kryje na ústa zvyklá odpouštět tehdy když malá nostalgie jim dává v básni líbat svět
Jen úlek zbyl ach proč se vzdává pozdravu prvních zorniček
jako když venku poprchává a strach je zavřen na klíček
Ach hleďte, tady jest pohřeb! Kterápak je nevěsta?
Jak my se starosti, strádání zbavíme? Když my jim na dráhu lístečky koupíme.
W. Canton
- vpravdě slzy mají hvězdy, jež nepadají.
Měli jste slova za blázny; slova však byla velice rozumná.
Holan
- a vzdala se spánku, jako by to byl štíhloboký chlapec. - ach moje protivo, řekl vodě a otevřev ústa, zalknul se. Zůstává vyříkávat se steskem po slovu, slova-li není.
Z. Urbánek
Zvířetník se svatosvatě splašil s planetami, když jsem se já chudák rodil na zemi. Neboť slunce nehaslo by za horami, kdybych obchodoval svícemi. A závod s rubáši kdybych si otevřel - takové mám v hvězdách divné klikyháky - do smrti by nikdo neumřel! 	Abraham ibn Ezra
Jen v toho boha bych věřil, který by uměl tančit. Tělo jsem a tělo a pranic více; a duše jest jen slovo pro cosi na mém těle. Zdaž vidět samo není - vidět propasti? 	N. [F. Nietzsche]
Únor 39 Kolotoč
3. února dopsán román "Malá víra".
Tenkráte vkročil jsem do jejího pokojíku.
U kamen potmě seděla s rukama zkříženýma. "Proč rozsvěcuješ?" usmála se jemně.
"Když světlo zhasnu, mrtví chodí ke mně!"
Zhasl jsem světlo, zatajil dech, kroků dnes přec jsem nezaslech. Snad chodí matka krokem nejtišším? A snad já dosud neslyším?
Čistá a svěží jako rosa ranní,
jak jarní květ, jak ptáčka zatikání buď píseň tvá, v níž jásá také sten. A posléze, když úděl dovršen,
do ticha velkého jdi beze slova, tak jako pták se umíraje schová, neb píseň, která nitro rozvlní, teprve přišlé ticho doplní.
Viktor Dyk
Mlčí les!
Strom, sporé větve na hlavě, kývá se, zvedá zdlouhavě, ach, zdlouhavě...
Na zemi vyschlé jehličí, vyprchlé vůně - kdo ví, čí vyprchlé dávno, dávno kdes. Mlčí les!
Stezka je pustá. Neláká pustá ta skrýš ni pytláka - ni pytláka!
Noha se sklouže v jehličí,
a v písku stopy - kdo ví, čí,
kdos šel tu dávno... včera... dnes? Mlčí les!
V. D. [V. Dyk]


Řekněte Bohu	 30. 1. doma
ftekněte Bohu: jako vy chci býti podobat se řekněte mu ať odpoví řekněte mu že ptám se
<Ó malé hříchy dotyků do prázdna sahajících dušičky stonavé po tichu ó odhodlání říci>
Kde jsi to byl že odnikud nevrátila se ústa
jen oči sklopené a větší stud tělo hrající na Prokrusta  Slovo si na slavíka hrá hýčkáno vším co není
a hle již na rtech umírá smrtí vyslovení
Rekněte Bohu: vteřina - a sami půjdem k němu řekněte Bohu že je tma zrádná neviditelnému
Ó malé hříchy dotyků do prázdna sahajících půjdeme půjdem potichu za odhodláním říci
Tam bude most jejž spatří slepí a my kteří jsme vídali
jak nezcelitelné jsou střepy staneme kdesi vpovzdálí...


Dívka v ohni	 31. 1 - 1. 2.
Tvé vlasy vlají dál
zmatené větrem opilým jak včela zastav se nyní změněná zkamenělá to jenom vlasy vlají dál
za vším co plamen zanechal
Ó chyť tu chvíli která s tebou prchá pod krásnou smrtí tou
jíž proběhla jsi jako modrá sprcha dopadá na prsa a zazvoní jak dukát nejmenší kapičkou
Jak hořela jsi! Jak tě pronikaly lstivé jazýčky úst!
Ach nejvíc ústa v oněmění pálí a slovo na rtech neví má-li má-li tě neprorůst
Mrtvá - ó bezednosti hladu k výhonkům vášně ohořelá
v splývavém marném vodopádu mrazivé polibky ti mezi ňadra kladu a pod klenutí čela
Zavřené oči	 9. 2. Praha
Ivanovi Blatnému
Říci mu ležím
jazykem zadrhnutým stále opakovat že padám jako úsměv padá
padl jsem Pane a již nevstávám říci mu ležím
že ležím jako všechno na čem nezáleží že padám jako všechna slova
říci mu padám
a krásné padání je únava
Marnosti říkání marnosti pádu znám anděla jenž křídla má
neboť je andělem zůstávajícím vzadu
marnosti říkání marnosti pádu
a já se na něj dívám je to panenka je vzpřímen jako každé dívání dívám se štěrbinou oka okénka neříkám nic to je úžasné on zůstává anděl anděl jenž křídla má
Už dosti Pane teď se kaji zapomněl jsem že všechno víš ale mé oči také když se nedívají už dosti Pane teď se kaji
dlouho jsem žil ty mi odpustíš za mrtvým oknem za lampami za stolem s kterým k nebi jdeš za prchavými básničkami
a za láskou kterou mi odvedeš
Ale koráby jsou jen prkna a plavci jen lidé.
Shakespeare
Jsou jen mínění o věcích, ne věci samy - neboli věci spočívají jen v mínění o věcích.
Ladislav Klíma
Viděn sub specie meae aeternitatis je tento malý život jen jednou z miliónů knih v bibliotéce, kterou, chci-li, mohu číst, chci-li, zas na její místo nedočtenou postavit. Všechny knihy nestojí za čtení; ale je dědičný hřích, dědičná hovadskost člověčenstva, že věří, že právě jen tahle jediná knížečka, ceny velmi problematické, musí být dočtena do konce.
L. K. [L. Klíma]
Když vše je rozbité 		10. 2.
Když vše je rozbité
a odevzdaně s věcmi kramaříme zvedá se hlas vy mluvíte
když vše je rozbité my oněmíme
Vy věčná chvění mluvo rtů zvábená do opakování vyzývající samotu
vy věčná chvění mluvo rtů smělosti odříkání
Tam za tou strmou přehradou jsou rozbitiny jiné
a bez nás k svému žalu jdou tam za tou strmou přehradou my oněmíme
Ó rty které jsme viděli ztratit se v hloubce vína ó rty které jsme viděli promluvte nyní může-li být v smrti domovina
Za sedmi potoky		 11. 2.
Za sedmi potoky čeká mne má láska kterak k ní dojít a nepomáchat se sedmkrát utonout v sedmerém potoce
za sedmi zdmi za sedmi slovy čeká mne má láska
za sedmi polibky - ó kterak proniknouti vábením všech mělčin
jít oklikou propastí sladké řeči sedmkrát ztratit se sedmkrát umlknouti
Napolo omámen v objetí malých pohoršení napolo sám chci najíti tě zas
tebe jež stiskem sedmkrát se změníš pokryta tajemstvím sedmi krás
Hebkost ticha		15. 2.
Hebkostí tajemnou jak pohlazení proti srsti jímž jiskry vznikaly
unikáš přede mnou unikáš do dáli
do té již slzy letmo pustí a jímka jakási ji chytá zalykajíc se malým vánkem a hořkne vždy se zalykajíc Lasičko má lasičko hbitá
chtěl bych tě zaspat dlouhým spánkem chtěl bych tě svěřit tomu kraji
za kterým sen můj klopýtává sen zjitřený sen který děsí
je to můj krásný nepřítel hleď již se smířil již se vzdává a jistě jednou odvykne si snad se jen ňader dotknout chtěl
Jasná hlava	16. 2.
Jasná hlava vždycky k ránu jasná hlava v snění svém konečném a zbytečném
z něhož vyloupne se zákal ani stopa po jemnosti
a pak dosti navždy dosti přišla chvíle abys plakal jako včera jako vždy
Jasná hlava zoufalství jasná hlava vždycky k ránu pro taneček nešikovná jasná hlava která rovná
do zástupu uplynulé jasná hlava chudé vůle aspoň trochu ještě být
Jak je krásné otočit
jasnou hlavu vždycky k ránu síla již jsme nevolali
neboť k ničemu by byla popel smutku ještě pálí k doufání nás zaslíbila jasná hlava vždycky k ránu
Hrob		17. 2.
Hrob toto slovo jasný smích co zbývá? dolehnutí víka hrob závodění milostných A přec a přec se neodříká
Hrob poznání hrob tajemnosti hrob polibků jež dlouze kradly načatou noc hrob křehkých kostí hrob malých smutků před zrcadly
Hrob studánek hrob čisté vody (na víno často změnila se) hrob snění a hrob pro náhody pro náhlé procitání v jase
Hrob hrobů hrstka sypké hlíny jež z čehosi co milovalo zbyla
jak vylámané zoubky hadů Gorgoniných hrob na němž tma se rozsvítila
Až přijde čas		18. 2.
Jak ke mně přicházíš tak k jiným přicházelas jako mne líbáváš tak jiné líbalas
a stejným sevřením a stejným zajíknutím se vzdalujeme na okamžik smrti
té které jednou vzdám se já až přijde čas
On přišel příliš tajně
nad ložem mým se sklonil na špičkách
okamžik setrval
a pak se poodklonil
neboť se bál neboť měl strach
Měl příliš velký strach prostoupiti tě zcela abys on byla ty setrval na špičkách
ne tys jej neviděla nemohlas viděti
Vždyť ty jsi jako ke mně k jiným přicházela a jako mne teď líbáš jiné líbalas a stejným sevřením a stejným zajíknutím se vzdalujeme na okamžik smrti
té která nikdy nelhala
i když mne s jinými ochotně podváděla vždy byla královnou ne nevěděl jsem která a hádal hádal jsem nemoha uhodnouti
Pak vždycky přeletěla a já se tiše vracel
tam kde jsi byla ty když jsem tě nejvíc měl nejvíce jsem tě ztrácel když jsem tě nejvíc měl byly to tvoje rty?

Déšť		20. 2.
Slyšíte déšť? Já též jej slyším je jistě z peří housátek
tak měkce dopadá zatímco píši a vrací se k nebi nazpátek
Slyšíte déšť? Jak byste neslyšeli! vždyť celou noc vám oknem hrál usínal když jste ještě bděli
a velmi něžně uspával
Slyšíte déšť? Na rozloučenou hraje tam zůstaňte tam v dálce slyšte jej jak ustává jak zvolna ustávaje zaplaví dívčí obličej
Zlaté vlasy		21. 2.
Nebojte se zlaté vlasy nebojte se rozcuchání
to jen někdo na písničku hrá si a kde může notu shání
V jablku se ukryl na rameně
na tom snědém snad je k nalezení bledostí svou podobá se stěně
ve všech stěnách stojí viděti ho není
A když ňadra se vám vánkem chvějí je to jenom jeho povívání
po nich asi toužil nejčastěji
chtěl je schovat do svých přesných dlaní
Ale proč že stále unikáte hrajete si s ohněm zlaté vlasy nebojte se vlasy nebojte se zlaté to jen někdo na písničku hrá si
V nazlátlém vidění	 22. 2.
V nazlátlém vidění jsou všechny věci třmínky tma jemně prosvítá a pije noci dech
kdo spí je zcela sám stýská si bez maminky a malé stýskání mu šeptá na ústech
Bylo to oblačné poslouchej kamaráde a měkká vláha rtů mne omamovala
byl jsem jak andílek jenž zlaté chvilky krade a schovává si je aby mu zůstala
alespoň jediná Dej pozor příliš dýchá a vzduchu ubývá a je ho stále míň
v nazlátlém vidění jež končit nepospíchá a mísí štěstí mé se smutkem dávnějším
Pod každým slovem 	24. 2.
Pod každým slovem které váhá a vázne v zubech váhající
pod každým slovem jež neuměl jsem říci pod každým slovem schovaným na sítnici jak obrázek kde dívenka je nahá
a skrývá dlaní kříž jenž mezi ňadry visí a oči sklopeny chvěje se nedočkavě (chtěla by ležet tam v té měkké trávě být sevřena vším co je svět a tíha
a naplněna být jak hrozny vína) pod každým slovem které zapomíná
na malou síň kde bloudí se a ztrácí na malou síň z níž nic se nenavrací na toto srdce odedávna němé
na bránu ticha kterou neprojdeme
Malé věci	25. 2.
Kam odešly jste věci malé provázku míči a tak dále mé housličky tak ukryté ke komu nyní mluvíte Rozpomněl jsem se nenadále kam odešly jste věci malé čmáráním slz vás nevrátím dřevěným mečem navždy přijatým čmáráním slz jež končí vždy
když jedna z vás mne pohladí
Na starou notu		26. 2.
Zem byla jako stará urna schraňující si popel můj a hrávala si za nokturna vyzývajíc mne: zanotuj!
A já ji poslouchal já zpíval
a dvakrát jsem se bláznem stal to když jsem v jitrech pookříval a do nocí se propadal
Leč potom pohnuly se ledy a vítr syčel nad zemí
kráčel jsem pro své naposledy jsa celý ztracen v mlčení


A odhoď šat svůj... 	28.2.
Věci by byly opět živé
a všechno zpěv i času hlas procházelo by jako dříve tím co je skryto v nás
Jen nadzvednouti onu tíži která se vryla do hmatu a vědouc že již neublíží došívá stehy kabátu
Jen nenavléknouti jej znova návykem dlouhých rukávů za mrazu jehož únorová láska ti dala únavu
A hmatat tam kde není látek kde nahá kůže spočívá
kde není místa pro kabátek (je příliš velký zaživa)
Ó oči civící		1. 3.
Ó oči civící ó oči za očima
vy druhé jejichž pohled nedojímá vy sestřenice víry světlu vzdálené vy jejichž balzámem je nezahojené vy vyzvědačky lásek s jejich mály vy jež jste při radostech naříkaly vy smrtí dávno před zemřením jaté vy které od dívek a básní utíkáte vy lupínky vy vědmy přítelkyně nalézající tajná dvířka síně
Ó oči civící ó oči za očima
vámi se zahledět na ňadra milenčina vámi je nespatřit a vámi o nich snít vy navždy odhodlané nezahovořit vy navždy odhodlané neviděti více vy jediné vy krásné zřítelnice
vy které víte jako Bůh to ví
o jednom srdci které hladoví že hladovění je jak věčná zima ó oči civící ó oči za očima
Abys jej slyšela, motýla tlukoucího, poprvé sem, do modré knihy, za malých znaků opilství zaznamenávaného, zatímco malé znaky trvají, já tě chci přinutit ke slyšení, k tomuto slyšení, při němž boltce samy se rozechvívají a na bubínek bubnuje úzkost. Dalas mi pocítit velkost malosti, oné malosti na schování do dlaně, oné hračky doopravdy jen hrané, proč by také ne, je-li hrou. Za ní však jsou vteřinky mé bílé pravdy. Co se ti to dnes zdálo? Věděl jsem to dříve, než jsi promluvila, a byl jsem tomu šťasten, velice šťasten. Stává se, že naslouchám jenom tvému hlasu, jsem-li opět malý a s košilkou poněkud vyhrnutou, ale hleď, co jsi mi říkala:
- Zdálo se mi, že jsem v pokoji nebezpečí, v pokoji neklidu, pobíhání a strachu. Deseti dveřmi byl otevřen dokořán a úzkost měla mne více než ty. Byla jsem tuhá, jako bývá zima, a byla jsem roztržitá jako zrada. Leč láska, která mi říkala, abych uzavřela dveře, všechny dveře, pravím ti, leč láska, která mě chtěla učiniti něžnou a měkkou, ztratila klíček, jeden z desíti, a mé uzavírání stalo se kolečkem nesmírně zubatým. Běhala jsem ode dveří ke dveřím. Chtěla jsem ti zůstat. Ale desáté dveře, ale ony desáté, jež znáš, jimiž ti unikám, jimiž ti jsem unikána, setrvávaly jako já, jsem-li tvou. Bylo to hrozné, milovat jsem tě nepřestávala, ale milovala jsem tě nyní jako tíhu, jako jakousi druhou tíhu (ta první byla odchodem mým, ta první byla vniknutím čehosi, o čem víš). Byl jsi má druhá tíha. A jedněmi dveřmi přišel i konec mého snu. Pokoj nebezpečí se potom proměnil v pokoj osamělosti, v němž osamělost volá osamělost jinou, však o ní sníváš. 
Jsem ruměný a dýmu se mi nedostává. Pak se pocity mění v minulosti, a mění-li se všechno, ustávám i já. Hlava udává takt prstům. Prstům nevěrným srdci.
2. 3. Hodina s půlnoci
Na tomto místě		6. 3.
Na tomto místé stůj
na tomto místě chvli aspoň chvíli nepřišla ještě doba bláznění
ó prosím na kolenou prosím na tomto místě ty se zastav
Chci říci za svá rozněžnění častá za polibky a za nožičky rosy které se na déšť proměnily
za vzteky bez příčiny za celý život svůj také tak bez příčiny
nepřišla ještě doba bláznění!
Ať život přesný jako báseň jen zlému slovu podobá se ať jak chce malost kolem duje na tomto místě stůj
na tomto místě zastav se ty čistý
Zde každá hláska cosi oddaluje
nad tímto krušným já jež věčně opakuje na tomto místě ty mne opakuj
byť trochu znavený a zkřehlý místy
- Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne? Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?
- Aj, chaternýť jsem; což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá.
Jób 39, 26-27; 34
Nemám strachu, protože nemám naděje.
Kašpar Hauser [J. Wassermann]
Kde ten, jejž milovat bys směl, když ode rtů smrt neskonalým líbáním ti plašil jsem?
August Platen
Miluji noc, neboť ta má milióny dnů v sobě.
S. Obstfelder
Odpověď		7. 3.
Zameškali jsme sníce
na tisíc závratných objetí
A dívenky ty pružné závistnice které si rády hrají na děti
nás potom mohly neuviděti když milovaly nevidíce
Na čem to Bože vážíme svůj sen že nikdy lásku nevyváží
a každý z nás tak neviděn sám sebe k zemi sráží
Ó dobře poslouchej nač se tě nyní táži jak je to možné býti nemocen
nemocí tíhy která těžce letí
dolů se tiskne vzhůru jenom hledí pro hrůzu zapomíná na objetí
pro hrůzu z nekonečné odpovědi že jenom ti co vědí
jenom ti co vědí dovedou neviděti
Vidění		8. 3.
Vidění mám že tebou jsem se stal Kriste Pane
je to tak dávno co jsem neplakal ach velmi dávno již
co oči mé
se kolem dívají a vidí rozplakané a všude všude ten tvůj kříž!
Raději měl jsem sněhem být který se rozplyne
raději měl jsem dívkou být byl bys mne miloval
a kroky mé
krůčky by byly krůčky k tanci Vidění mám že tebou jsem se stal
A všechny rány které jsou do sebe přijímám
děti si do mne hračky přinesou ve mné je jaro jaro ve mně jsi
ve mně jsi smrti z které obživneme na celý svět se usmívám
protože slepý oči promne si
a zpívat budou všechny dívky němé
A mrtví ach ti vstanou k tanci už nelze nebýti
zde je váš domov vstaňte rozedranci na otce myslím který nežije
jak z hluboka si dýchne a jak vstane a myslím na kvítí
které se rozvije
a voní voní rosou zarousané
Drahý příteli, nemyslím, že jest mezi námi dálka! Prosím, nemyslete si toho ani Vy. Přípravě neříkejme dálka. Láska jest přípravou na cestu. A lásce se zdá, že nikdy není dost připravena. Ale což nevidíte, jak se naše cesta krátí? A oba jsme dosti šťastni, abychom kdykoli mohli státi na křižovatce smrti. Myslím, že jsme se potkali.
Jakub Deml
Dávej si prosím hodně veliký pozor. Jde o tvůj osud, o nic víc. Tisíc drobností stalo se jedinou, nemyslim už na nic než na tento jed, který je ach tak zoufale na dosah ruky. Ztratím-li možnost polknouti jej, nebude to k smrti. Bude to jen návrat do starých cest. Ale dávej si hodně veliký pozor. Chvěje se mi ruka.
9. 3.
Ze sporu s jinými děláme krásné řeči, ale ze sporu se sebou samými děláme básně.
W. B. Yeats
Nechte přijíti k moci ty, kdož nejsou než věcní, a milosrdenství a fantazii je na zemi konec.
Jacob Wassermann
- největší dar, který žena nebo dívka je s to mužovi dáti, je polibek anděla, jenž si z milosrdenství vymýšlí posunky prostituky.
René Crevel
Modrá knížko, já se s tebou loučím. Nadlouho. A možná navždycky. Je noc třináctého března třicet devět. Je také zbytečné říkat cokoli o "bylo mi řečeno". Jsem Artur Rimbaud, který se jím nestal. Jsem Artur Rimbaud, jemuž odvaha stala se jinou. Ta jiná, k níž se nevrátím, již budu jednou ukazovat dětem (pěkná, pěkná idyla!), již skončím dne třicátého. Zbývá jedno jméno, jež jsem si počal říkat v okamžiku vyslovení soudu. Přátelé, nebo jak jim říkat, žárlí na slova. Jsou to slovní přátelé. Tam o té dívce mnoho nevím. Málo. Vůbec nic. Trpěl bych o trochu víc. Ale hra končí, končíš i ty, modrá kniho. Jsem opilý, konečně, a budu ještě tisíckrát. V jedné tisící opilosti - nechme však těchto predestinací. Měl jsem tě rád, modrá kniho, a měla jsi dobrou barvu i dobré linky. Ostatně sbohem. Utrpení se na slova neměří. Nemám sil, a není-li jich, zbývá Karel Brušák, jehož cestu nastupuji bez všech berlí, bez divadla, byť čínského, bez přátel, byť jménem Kamil, beze všeho, kromě - - - děkuji ti.
Dva dny po tomto zápise se cosi pohnulo, cosi nezastavitelné a do záhuby postrkující. Sněžilo, celý den padal sníh. Není pamětníka podobné sněhové záplavy. Jedna dívka pravila, že je to obklad bolavému městu. Nebyla daleko od pravdy, leč poznal jsem, že posupnost není pouze v mlčení; mluvíval-li jsem kdy o posupném tichu, byl to jiný obzor, jiný pohled, jímž už hleděti nebudu. Je pošetilé říci si, že až sem byl jsem básníkem, a odtud dál jen strádajícím a štvaným človíčkem. Ono jádro, šťavnaté a zdravé, jež má duše skrývala, skrývá a bohdá ukryje před červy, je posud na svém místé. Slovo, polibek, úzkost, pohrdnutí, zneuznání, chvála, nemoc, láska, to vše je dobré pouze k tomu, aby vedlo mou ruku, znovu, vždy znovu nechápající zázrak. K ničemu jinému nebyl jsem zrozen na tuto zemi, než abych svědčil, jsa přichycen svou vahou, svou tíhou i svou lehkostí. Býval jsem opilý a měl jsem sklon k náhlým rozhodnutím. Nuže, doufám, že opilý ještě budu! Ale teď, v klidném (lze-li o klidu mluvit) pozorování věcí, šťasten zřím úděl, závazek a povinnost, jíž zbaviti nechci se nikdy více. Nechť verše klopýtají,
uzdá-li se jim! Nechť slova nedosahují ani zbla pocitů! Cesta půjde přes výmoly k nejvyšší možné dokonalosti. A tato cesta je má! Vidím tisíce jiných, šrafování kopců na mapách se jim podobá, kříží se s mou časem ji ovládají; ale stopy mé jsou byť jen pro mne samého znatelny. Nechci se k nim vracet. Stoupám a stoupám, jen blázen může to nazvati klesáním. Miluji svou váhající odvahu ke smrti, miluji stud, jenž ve mně dosud zbyl, ne zbyl, setrval, miluji náhlost a bojuji proti nutnosti. Stačí to, pomyslím-li si, že za hodinu budu zcela jiný a proměněný v hlase (v barvě hlasu!), v myšlení (v povrchu myšlení!) a ve slovech (ano, pouze ve slovech!) jako šašek ze "Smutné princezny".
19. března
Věc, která dokáže vylouditi slzy, je svou vahou nejlehčí. Bývá ošidná jako Vildracova Krčma. Ale chci si sem zaznamenati třebas jen pouhé jméno Sentimentálního Tommyho, jejž jsem četl ve dnech, kdy Prahou lomcovala posupnost, a který mne odváděl daleko, daleko jinam, k čistotě znovu zamilované do Studánky a Rokle, kam chodívá Malovaná Paní vést své marné samomluvy.
19. 3.
Izaiáš 3, 15 - 26:
"Proč vy nuzíte lid můj, a tváře chudých zahanbujete? Proto, že se pozdvihují dcery Sionské, a chodí s vytaženým krkem, a pasou očima, protulujíce se a zdrobna kráčejíce tak že nohama svýma lákají: Protož okydne Pán prašivinou vrch hlavy dcer Sionskych a Hospodin hanbu jejich obnaží. V ten den odejme Pán okrasu těch nástrah k vábení totiž: poučníky a halže, jablka zlatá a spinadla a čepce, biréty a zápony, tkanice, punty a náušnice, prsteny a náčelníky, proměnná roucha, i plášťky, i rouška, i vačky, i zrcadla, i čechlíky, i věnce, i šlojíře; a budeť místo vonných věcí hnis a místo pasů roztržení, a místo strojení kadeří lysina, a místo širokého podolku bude přepásání pytlem, obhoření pak místo krásy. Muži tvoji od meče padnou, a silní tvoji v boji. I budou plakati a kvíliti brány jeho, a zpustlý na zemi seděti bude Jeruzalem."
Existuje touha stínu po jeho těle?
J. W. [J. Wassermann]


Bzukot much	22. 3.
Tam vzadu a dole kouří se z tiché bídy hledals ji marně po venku neboť' v tobě byla tam vzadu a dole není nikdo z lidí
tam vzadu a dole
pisklavým přilnutím se ti zaslíbila ta jediná pravda rouhavá
v útrobě své ji vyhmatáváš jako ve snu v útrobě tvé jež duše je ti zůstává
zrak odvrácen ji míjíš jako ve snu tam vzadu a dole
A vše jako by se znovu počátkem stalo jako by nic z pádu a tíhy nezůstalo
jako by znovu duše tvá si připjala ta křídla jež lehce radost mávají
mávají hoře hle již se neloučíme mávají radost hle my přicházíme
vše jako by se znovu navrátilo k matce k té jež klínem byla palčivostí po otázce (leč ona vymrštěna věčně žije
leč ona neštěstí je
leč ona tam vzadu a dole stiskla tě a pálí)
Neboť jsme se ptali
tam vzadu a dole musili jsme se ptát dni jdou a není času na návrat
dni jdou a jejich slunce trýzní je tam vzadu a dole
tam vzadu a dole ztracen čas na litanie
A vše jako by se náhle koncem stalo jako by nic z té lehkosti nezůstalo jako bys stál
a něco kolem slyšel jít
jako bys stál a nemohl se přichytit jako bys stál
tam vzadu a dole s ústy bolavými
a znovu znovu chtěl se vrátit k matce leč pro přílišnost zimy
pro ňadra milenčina
pro všechno co ti říká sladce
že nyní jaro je a že již není zima jako bys stál
a něco kolem slyšel jít něco co nelze zastavit zde vzadu a dole
tam vzadu a dole
kde zvolna se kouří z tiché bídy
Být ohněm já, rád sežehnu svět širý,
a větrem být, chci v poušť jej rozbourat, být vodami, strh bych jej ve své víry,
a Bohem být, v propast jej smetu rád;
být papežem, jak plesal bych z té míry, zře křesťany jak vrahouny se rvát;
a císař být, já sedě v smrádku díry stít hlavy dal bych všem tak akorát.
Být smrtí já, k otci bych přistoup krátce, být životem, já prch bych před ním v dým: a stejně, věř, by vedlo se i matce.
Být Cecco, ach, tak jako že jsem jím,
tu kráskám všem já dvořil bych se sladce, zrzounky s hrby nechav ostatním.
Cecco Angiolieri (13. stol.)
Tikání		24. 3.
Tikání malé oddechy na ustavičnosti opovážlivost jejich otvírá branku útěchy již nacházíme časem
v kapsách svých maličkostí
A potom roste klopýtá a mluví lidským hlasem když je už nejpozději

Tu stojí duše sešitá
a nemůže se pohnout ani na nejjemnější zatikání
Ruth, malá Ruth. Je dobře zapomínat jména? Niels Jindřich. Jenom si je sem vpletu, abych na ně zapomněl o něco méně. Laeticia. Měla pleť jemnou jako ojíněná broskev. Michal. Také ten strach byl veliký a strach nebyl změněn, jenom zahořkl, zeslušněl a skrývá se. Paní Richborta. Najednou mám paměť skoro takovou jako Lorm. A trápím se jako Jana Schontagová. Ale to není než hříčka. Kdysi jsem chtěl milovati Jidáše a ospravedlniti ho. Domníval jsem se, že Jidáši bylo ukřivděno. Amdeus Voss. Ne, ne! Byla to touha po senzačnosti. Karen Engelschallová. Jména hovoří, hýbají se. Evo Evo! Ivane Beckere, ty zrádče! Cramone, otylý Cramone! Nicotná Judito! Lidé z Argentiny, Ruska, Německa a Francie! Lidé prohýbající se pod svými příběhy! Kristiáne! Kristiáne WahnschafFe! Byla to zběsilost, která mne hnala stránkami až se mi zastavoval dech! Jal mne děs v té chvíli, kdy Ruth byla vražděna a kdosi, na nějž jsem čekal, nepřicházel. Sledoval jsem ručičku na svých hodinkách a poznal jsem, že milovati knihy znamená psáti je, trpěti a děkovati spolu. Šel jsem tam, kde sídlí Vítězný - Dokonalý a vzýval jsem ho.
24. 3.
Za protější stěnou	 25.3.
Chtělo se mi říci ne
té písni která z dálky zněla nevěřil jsem že pomine
Za protější stěnou hraje se na klavír hudba mé bolavé otčiny
a já odvrácen od ní chci říci tiše tišeji ale říkám jen nevím
nevíme
Ach proč se hraje do vesela není mi také tak ani trochu ne tekutý žal mi kane z čela nevěřím již že pomine
Na příští hledění oči mé
na hloubku v níž se točí vír na všechno co zde vidíme položit tmu sklíčko tmy!
Za protější stěnou hraje se na klavír hudba mé bolavé otčiny
Přísné paní	30. 3.
Hosté usmívání na svých místech jsme u odháněček ticha
jako ohnivý jazyk obchází nás sen otvírá se a dýchá
Šalebná náruči ženušek zlých lákajících a kamenných
Rukama uchopit chtěli jsme je navzdory úzkostem
ale ta propast jež zlověstně zeje
ale ta propast z vás - ňadérko beznaděje říká: já jsem!
Hostinka	2. 4.
Cukřenka s obouvátkem něžným jak pata Karkulčina cukřenka s obouvátkem
na tomto stole hladkém se slzou vína
Ach kdo tu slzu pil kdo pil ji před rozlitím zdalipak rty si osušil zdalipak jinou kdesi skryl tu jinou kterou cítím


Lnění		 5. 4. Les
A ona jenom patkou dosud lní
tam kudy dolů zarostla sníc o odcházení
Chtěl bych ji vydupat
a setřást jako listí setřásáme chtěl bych ji smát
Vášnivý spodní pramen jenž zrnek písku chytá se vždy hlouběji se vrývá
Ona však touží po kráse jež není úzkostlivá
Zasnění		9. 4.
Ty střípky zvědavé ta sklíčka neprůhledná jimiž se dívá jimiž vidí minulost tlačící se ze dna na dálku kterou nenávidí jsou jako láska obojetné Vteřinka chladu zdolá je okamžik spatření je přetne chviličkou ticha hvízdaje a ruce v kapsách stále hvízdá a nechce si již vzpomenouti Útrapy jeho jsou jak jízda kterou jsi ty jíž musíš slouti i když ses jinak pojmenoval Ty jmenuješ se bratříček a sestřičku jsi někam schoval Ty jmenuješ se králíček a den na který hledíš zdola jak se tak na rub obrací ti královničku nepřivolá Ona se studem odvrací
červená se ach takto chutná když slůvkem něhy zraněna tváří se že je trochu smutná a zatím se jen červená
Zvědavý střípek se nám zlomil a půlí dálku na dálku
není již vidět staré domy
v nichž hrávals na svou píšťalku
jen nové se ti ze dna tlačí zvolna se derou výš a výš
jsou jako déšť jenž verše smáčí takže již báseň nevidíš
Ať tedy spadne ona voda jež všechno kolem zaplaví až uvidíme sen jak hlodá po celé tíži přípravy!
Co to znamená: dlouho?
Copak je nějaká míra pro věci, které jsou věcmi srdce? Míra jako pro baby na trhu, které vám prodávají lískové oříšky na sklenice, hrušky na talíře, brambory na pět litrů nebo na deset litrů?
Co to znamená, dlouho, když člověk touží po navždycky; a navždycky, toho není.
Navždycky, to dělá pro lidi šest měsíců. Jsme odsouzeni. Jsme v čase, který je bez míry, neboť nejdelší délka času je jako nic proti tomu, co se neměří a na čem jediné záleží lidskému srdci, dokud je v své zahradě, tím hůř.
Ch. F. Ramuz

Pod zemí	12. 4.
Té dálky hvězdo má a toho haraburdí! Má ústa jsou dnes velmi výřečná ignorují i jazyk jenž na ně se zlostně durdí Ó hvězdo!
Všechny věci kolem dokola jsou v nepořádku marně je beru do ruky a dýchám na ně
marně líbám to žluté kuřátko které jsem dostal k svátku od dívky dnes již do vzpomínek zahrabané

Ó Punkvo řeko ponorná a lstivá pěkně si mě tu podplouváš
ó Punkvo mého žalu ty závistivá jež všemi otvory mými vyplouváš dostala jsi mě tam kam jsi chtěla
když zastavil jsem se tu jsi mne kupředu poháněla a dál mne ženeš dále do své hloubky
ty černý hrobe pro holoubky
ó Punkvo černý hrobe pro má chtění ó ty z níž není navrácení
ty v haraburdí skrytá ó ty dálko ty všeho smutečního vyzvídalko nakonec ještě v písni zjev se mi až i já budu pod zemí nakonec ještě nakonec se zjev ty černý hrobe pro úsměv
Pod prsty mými daleko se valí
pod prsty mými do mne hloub se tratí ta řeka kterou kdosi nenadálý
naučil zanikati
Odkud víš, že jsi hotov s knihou, když jsi obrátil poslední stránku? Odkud víš, že už nikdy nevezmeš do ruky sklenici, byla-li rozbita? To jsou naše loučení. Ale ne všechny věci klesají za námi
v nicotu, když je opustíme navždycky. Sklenice, kniha (a schody) se nemohou stát tak nicotnými jako člověk, který stojí odloučen od lidstva, Boha i země a jehož nicotu - ach, cožpak není silnějšího slova? proč jsou všechna slova tak nicotná? - jehož nicotu chápeme tak málo, že ji počínáme tušiti teprve pak, když jsme se podívali na hodiny svého srdce a zpozorovali jsme, že už neudávají žádný čas.
Advokát Laudin [J. Wassermann]
Až odejdu
Upřímně a třeba s patosem, upřímně, a třeba-li, tedy nahý:
Byl bych se tolik chtěl státi básníkem! Věci, věci živé a věci mrtvé, jichž jsem se dotýkal, to dobře věděly! Bývaly ke mně něžné, bývaly i zlé, ale většinou mne propouštěly k svým uzardělým kořínkům.
Neboť básníkem se stává, zdlouha a napnuté, jakoby v křeči, ale křeč to není, je to uvolněné napětí. Mnoho mluvím, snad by bylo stačilo říci větičku: ale já k ní ještě nedošel, je mi dosud vzdálena a času mi nedopřávají. Nedopřávají mi času, a proto jsem se tak zbrkle chytal pera, proto jsem tak často utíkal, abych byl sám, proto mi byly dlouhé noci, proto mi byly krátké dni, proto jsem chtěl ještě zůstat! Měl jsem být raději mnohem, mnohem pomalejší, mnohem, mnohem vybíravější, ale mluviti o pomalosti mně, rychlostem přivyklému! Oněm rychlostem, jež možná nebudou nikdy více zaznamenány!
K ďasu plakati, k andělu se usmívati! Snad by to bylo stačilo, ale chyběl tu vzdor, hněvu se nedostávalo. Příliš měkký jsem byl, a smrt, k níž mne verbují, čekati na sebe nedá, jsem jí pozvolný.
Dával jsem sebou hýbati, cloumati a vláti, já vím, ale to nebylo doopravdy. Doopravdy jsem stál vzdorovitě věcem malým a křehkým jako píšťalička - a potom jsem se příliš často zpovídal, ale ta zpověď nebyla nikdy dostačující, zpověď měla málo času.
Miloval jsem knížky, vězte, posedlý jsem jimi býval. Přicházela jména, jež jsem hladil něžněji než vše ostatní, přicházely listy svěží a smělé, kterým jsem nedal klesnouti na zem.
A zrady jsem se bál. Ach, zrady v týle, zrady za očima, nebyl-li jsem sám. Ta mne mohla mít, ta mne mohla dostat
a dostane mne jedenkrát, nepředejdu-li ji, nebudou-li její plány mnou zhaceny. Nuže, verbují mne daleko, daleko a ke smrti, a já dosud nevím, nezůstanu-li trpný (ale jenom proto trpný, že jsem zatím tady k čemusi přirostl, od čeho odtrhnouti se je těžké, velice těžké). Ale nebudu-li trpný, pak nic si s sebou nevezmu, vyčkávaje, co se vrátí. A ať se potom všechno změní, ať jsem vzteklý jako čmelák, ať mlčím a ať proboha nezpívám, neboť zde, ještě hodně daleko před 30. srpnem, končí úloha této knihy, tak milované. Odejdu-li, dám ji do úschovy té, jež mne jednou zradí, ale kterou si budu tam daleko vyvolávati před sebe, jíž se budu zpovídati, jíž zemru. Zemru jí, třeba ona zapomene. Zemru jí, jako nemohu nikdy zemříti tomuto světu, který mne nikdy neměl.
Chystám se jako dosavad ke svým drobným radostem, jimiž podvádím čas. Možná, že tato slova byla dnes ještě předčasná. Byl bych štasten, takto se zmýliv.
12. dubna
Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí, a mezi nimi láska, to je most, jenž všechno přetrvá a všemu dává smysl.
Thornton Wilder
Maličkost nás utěšuje, protože maličkost nás zarmucuje. Pascal
A jenom vítr všecko ví
o plameni, v nějž tiše dých.
Josef Hora
Poloha 		13. 4.
Nadvichření - ne obroda! (vždyť stejně také skončím i když mi ruku nepodá
až zavru oči)
Neboť tak trvati dál a tak se přežíti
můžeš jen když jsi opodál věděl své ukrytí
Až nebe		15. 4.
Až nebe pochopí
že přestalo být víkem které se na zem přiklopí až lichotkami křivek neopijeme se a velmi prostě stiskneme ruce dívek
až pozná noc že střídá jen cosi bolestného
o čem se nepovídá bez jisté zamlklosti až hroby budou jen skrýšemi nahých kostí až spánek připraven
vzdát se svých pyšných výsad očistí srdce žen
až budou věci doma až věci se k nám vrátí až jazyk jenž se pomát bude se zkracovati...
Řekl jsem, že rozšklebená tvář tam za tím oknem, která mne přitáhla k sobě, aby mne okamžitě odstrčila, řekl-li jsem co o této tváři, která mne vykřikla, bylo to úlevné, oddechnouti si tak výkřikem, lhal jsem především sobě, a ne jí a vám. Ona věděla, vidouc mne klidně spícího a plašíc sny, neboť ticho před bouřkou má býti úděsné, nuže věděla o mé pravé podobě, která nebyla dosud zřena, o podobě nezřené, nevyzpytané. Musilo ji to polechtat, tu tvář, puklou
a svraštělou, za bradičku zatahat a říci: vykřikni, podobo, jak jsi strašná, vykřikni, sic zešílím. A zadní část obrazu mé tváře přitáhla si měsíc, nasadila si jej jako štít a křičíc vyplašila se.
(Kterýsi březnový sen)
Dýchati světlo		17.4.
Dýchati světlo - tak se mládne tak oči oči dosavadní berou si květ jenž neuvadne květ berou si květ strašně zadní pro vůni sotva utržený jen pro to aby byl a trval Dýchati světlo - slova ženy kterou sis sotva zamiloval: jen aby byla aspoň chvíli jen aby sladce hovořila jen aby když jsme promluvili se za přetvářku lásky skryla Dýchati světlo teď když tma je a jiskérky své vykřesávat když vítr ústa zavíraje tušení příštích světel dává
Od sebe k sobě		19.4.
Od sebe k sobě slyšte vzdouvání raději zastřete však zraky své neboť se lehko poraní Slyšel jsem za sebou jíti smrt ale nešla sama o její tělo vroucí třel se šat sukénka sukénka vykasaná Tak lehká je že našlapuje stěží po strázni našich těl a tíhou naší zmatena na hada jenž ji střeží
na hada onu těžkou spodní část
umí políčit slova ach co jich ona umí taková jsou že chtěl bys krást
Zvonečky ňadérek zvoníc mi u ucha zas svoje marné samomluvy vede
k tomu jenž mrtvý je a který poslouchá
ač odpověděti již nedovede
Málo, málo, málo!	 20. 4.
Modlitba
Málo, málo, málo mě, Bože, znáš. Bílá koule je v okně, je to její stín. Stínový otčenáš! Tiše se pomodlím:
Co je za, kam nelze hlavu otočiti, ať neotáčím ji! Ale kde se svítí, ale kde světla svítí,
ať v zrcadle spatřím naději!
Nelásky rač mne ušetřit, té druhé, uschované, a lásky mne zbav, když nemohu ji mít:
ať jinak ve mně plane!
A spím-li již, a oči zamhouřeny, do sebe zpívám si, ať neuslyší srdce denní! Očima od krásy budu tě potom míti zde: cítíš? sem nikdo nepřijde!
Málo, málo, málo mě, Bože, znáš. Bílá koule je v okně, je to její stín. Stínový otčenáš! Otčenáš polovin...
Nocenka toho večera 		22. 4.
Náhle
tak náhle jako odbíjení táhlých hodin jako jejich doznívání
když cítíte tu rozkoš ve svém těle
ale nevzpomenete si již docela přesně který polibek to byl
při němž veliká armáda hrobaříků jala se pochodovati po vašich zádech
pohřbívajíc onoho rozumáře z vás vždy mírně připraveného oddálit se Ó oddálení
za nocí plných prachového peří
za nocí těchto křižáků putujících ke svatému hrobu vašeho spánku
Můj nůž se ale houpá v opasku spí někdo by jej měl políbiti měl by se nad ním nakláněti měl by jej k sobě vzíti
Je to tak bláznivé
je to tak nesmírně lidské je to tak pitoreskní
kdosi nad námi ustavičně teskní a já jsem hledal celý svůj život abych jej nalezl abych mu řekl že není příliš pošetilé co dělá
že je to hezké co dělá že je to moudré
ó jak je to moudré! Jednoho večera
kdy některá ze škodlivin vystoupila mi až na rty a v mé řeči bylo lze pozorovati lehké opilství ale ne ono krásné opilství odhodlané zemříti spíše ono opilství které vším pohrdá
ostatně i sebou samým což je veselé
jako kněz který se sám sobě zpovídá a dává si rozhřešení
nebo jako dáma která klesá
pod velikou tíhou mého vlastního snu na lůžko pod nebesa
kde není Boha ani andělů s růžovými těly ale spíše tudy proletují vlaštovky
a pěnkavy které tak pěkně zpívají Toho večera toho podivného večera nocenko nocenko nocenko nocenko navzájem jsme se litovali
můj Bože klesám pod touto lítostí
jsem dojat až k slzám ale slzy jsou málo jakási láska již jsem dosud neznal mne drtí a není tu nikdo kdo by ji znal
není tu nikdo ani ten kdo by se posmíval Nebudeme tedy posmíváni
na vůni jako na lásku zapomínáme jako ostatně na všechno
jako ostatně i na sebe zapomeneme Ale jsou věci na nichž nezáleží
tyto věci jsou naštěstí krásné neboť na nich nezáleží
jsou tak bláznivé
jsou tak nesmírně lidské jsou tak pitoreskní Nocenko
ty křehký nástroji lásky kohosi mrtvého kohosi mrtvého
hle jak tebou směle vyráží ze země
hle jak tebou voní hle jak se tebou zvedá tak že dívky které by šly kolem
by zajisté neodolaly
hle jak tebou ten mrtvý ze země hlavinku zvedá tu hlavinku k schovávání
tu hlavinku k smutku tu hlavinku k jásotu
hle jak se ničím pohřbíti nedá
hle jak se točí kolem krásných paní a odhání všechny přátele
kteří i pod zemí ti kradou samotu Nocenko
já jsem se poranil o každé z tvých opilých písmen Nocenko
já jsem zapomněl že jsem já jsem zapomněl že je svět a stále jsem plakal a stále ještě pláči
že to nemohu nikomu povědět Nocenko
Říkal jsem ještě jiné věci ale zčásti jsem je zapomněl není to tak důležité víme-li
kolik opravdových básní zaniklo v mém srdci zatímco jsem spal a miloval
zatímco jsem si hrál
a já jsem si hrál přespříliš to dóznávám se všemi vývěsními štíty
se všemi okny bylo-li Ize je otevírati se všemi rty nebyly-li tak přísné tak přísné a semknuté
jako rty kterési Marie která dobře ví
že není jí třeba líbati když narodí se jí Kristus
jenž se již očekává ve většině žurnálů Pak jsem byl zticha
chtěl jsem odejíti
ale náhle jsem zjistil že nemohu náhle jsem pocítil že neodejdu bylo to smutné
a zároveň plné naděje bylo to tak pošetilé
bylo to bylo jako bývalo v pohádce jenomže děti by bývaly mohly odejíti jenom já jsem nemohl
jenom já nemohu odejíti Nocenka miluje prý bludičky nocenka miluje prý také hastroše kteří mají za léta ústa plná třešní
třešní dvojčátek co jsou tak velice sladké neboť se s nimi líbali opuštění vrabci nocenka má prý ráda staré básně
na jejichž konci se vždy nalezne něco poučného nocenka má prý ráda malé radovánky
malé štíhlé a nebezpečné radovánky jako jsou dívčí nohy
Ale tomu jsem příliš nevěřil neboť jsem přicházel z krajiny
kde touhu nahradila lítost
a místo lásky kanou tu jen slzy mnoho hořkých slz
Byl bys chtěl potkati rytíře jemuž se práší od úst byl bys chtěl potkati Malenku která bydlila v oříšku přijíti do Krakonošovy zahrady
dát se unésti Šarkanem
na jehož hlavu upustí skřivánek zelenou Boží ratolest byl bys chtěl býti hošíkem s ledovou jehlou v srdci
a milovati se se Zimní královnou
byl bys chtěl býti bílou chlebovou kůrkou jež popráší kabát byl bys chtěl býti otevřeným oknem
kudy vstupuje slunce kudy přichází tma odkud se padá odkud se hledí odkud nelze odejíti
byl bys chtěl býti nocenkou v tom okamžiku kdys ještě nevěděl co to znamená
když někdo při stisku ruky zesiná a zmaten usedne na pelest
byl bys chtěl býti tichem býti tiše
kdy všechno se říká očima
Býti tiše
ó nocenko která píšťalkou svoláváš děti ať přijdou k tobě
ať přijdou až k tomuto pohyblivému stolu u něhož nemohu čekati na nic
jen na ně
na nocenky moudré a tiché na ty děti spravedlivé
na ty děti moudré
na ty děti němé a věrné na ty děti z noci přišlé nocenko
Samota si zpívá	 	24. 4.
V. F. [Věře Fingerové]
Bratříčku věčně utrápený vším co je ruka podávaná prolhaný milenče své změny jež jenom ve vlasech je psaná ach ty to víš jsem vždycky sama Peříčko na rtech uvázne-li
je svobodnější neboť hrá si na vítr s vánkem
a na budoucí časy
v nichž i ty budeš celý
Vždyť když si k svátku sebe dávám v radosti plnými ústy mizím
a směji se a neustávám Ty býváš strašně cizí nejsi-li já nejsme-li spolu tak spolu že se nevidíme
Proč si však hraješ na pláč dolů do sebe dolů lkáš
jak víra slzou zotvíraná?
Ach ty to víš jsem vždycky sama a ty mi vždycky zůstáváš
Přestaňtež doufati v člověku, jehož dýchání v chřípích jeho jest. Nebo zač má jmín býti?
Izaiáš 2,22
Břímě pevně přivázané se nese snáz, než odstává-li na všech stranách.
Jan Čep
A co to je: skutečný život? Co je to: sen? Kdo rozhoduje: to je skutečné, to je neskutečné? Kdo zavrhuje? Kdo vypuzuje? Kdo soudí? Čas? Co je čas? Kde je? Nehovoří, nezná mne, nemiluje mne, nepociťuji ho, co mi má znamenati?
Druhý stupeň Oberlinův [J. Wassermann]


Viděl jsem	 27. 4.
Ústa, která se otvírají, nemohou již setrvati v ústraní.
Ale znáte-li květiny, přibodené za vůni k ňadrům té, jež je hyzdí a které nepatřily, jež jim nedorostla, pochopíte, oč hrůzněji trpí v mlčení svém
Byla ústa, jež jsem miloval, vzpomeňte si jen, že také vás potkala prázdeň. Byla pyšná, potrava, jak se říká, neukájela jejich hlad a nápoje netřísnily jejich žízeň. Jak mlčela! Znal jsem muže, kteří k nim vzhlíželi, kteří po nich toužili, vědouce, že ona touha, jež nebude splněna, jest jedinou touhou. (Přáli si totiž, aby ústa promluvila.)
A když slovo zaznělo, bylo takřka pozdě. Zklamání, ano, leč cesta vede přes zklamání. Ponížení, ano, leč cesta vede přes ponížení. Zánik, ano, leč cesta vede zánikem.
Byla to krev, která zalila zemi, a jen ti, kteří si přáli, kteří toužili víc, než bylo možno, spatřili jitřenku, jak si vstává ve své kráse. Spatřili, ale tak, jako by neviděli poprvé, ono nebe nové a zemi novou, o níž se mluví v Písmě.
Neboť není lidského slova, které by kdesi nemělo svůj obraz.
A není lásky, která by se kdesi nespojila svýma úbělovýma rukama.
A není utrpení, jež by kdesi nedošlo osvobozujících slz. Ať je to tedy beznaděj nebo víra, co spájí naše dny, oči příliš dlouho přivyklé tmám opět prohlédnou, byť by to bylo prohlédnutí tmou, a poznají-li, že tma je černá, vykřiknou-li o tmě své svědectví, budou-li mluviti očima, ústy a rukama a vším, vším, co je, o chuti této tmy, tma bude popřena.
Neboť je-li než tma, jakpak by světlo nebylo v ní skryto? Jde o ně.
"Viděl jsem smrt v každé podobě, kterou na zemi přijímá; viděl jsem, jak odcházejí přátelé a padají vůdci a hynou národové, viděl jsem nestálost každého štéstí a klamání každé naděje a ochutnal jsem hořkou sedlinu v každém nápoji a tajný jed v každém jídle a trpěl jsem sporem obcí a pošetilostí i osvícených osob a ukrutně lhostejným tokem času po této zemi bolestí přetížené, a poznal jsem nicotnost všeho majetku a věčnost všeho bytí, a naplnila mne touha
po lepší hvězdě, kterou nádherné slunce čistěji prozařuje a ušlechtileji oduševnilo.
Tato, na níž žiji, jest snad Bohem zapuzena."
Viděl jsem, jak trhlina, zprvu neznatelná, každou, každou věcí posléze prorůstá, přerůstá, naplňuje ji.
Trhlino, trhlino, jak krásná jsi ve svém sevření, jak jsi mlčelivá ve své práci, jak jsi nepřekonatelná ve svém díle! James Branche Cabel:
A Chiméra je teď už stará a všichni se jí posmívají.
"A byla Dorota, kterou jsem v mládí miloval, také jen tvor pomyslný?"
"Ubohý Jurgene, ty, který jsi kdysi býval básníkem! Ona byla tvé mistrovské dílo. Neboť zde byla jen mělká, hloupá a vrtošivá slečinka, nosila nos vysoko a měla světlé vlasy, a nevypadala nijak pozoruhodně krásná - a uvaž, co udělala tvá důmyslnost z látky tak chudé! Měl bys býti na sebe hrd."
Krásné mládí
Ústa mladé dívky, kterou našli v sítinách, byla tak rozežrána, až z toho šel strach. Když její hrud otevřeli, jícen byl proděravělý, v dutině pod slezinou objevili hnízdo mladých krys. Ty jejími játry a ledvinami živily se, pily studenou krev a pobíhaly tiše sem tam po tom krásném mládí. Jejich lidská sestra byla mrtva navždycky. Ony smrt také tak krásnou a tak rychlou měly. Všechny najednou do vody naházeli. 0, jak křičí jejich něžné tlamičky! Gottfried Benn


Přímka		 29. 4.
Slovíčka ne a ne mé žaly
ať v prach jde co jsme milovali!
Vše nechávám si v sobě skrývám hloubku svých zakousnutí
Hloubka mých zakousnutí z obsáhlého čtverce života
z tohoto čtyřikrát zalomeného života od dítěte až k smrti
přímku chci vytvořiti
A po ní šlapu jako kdysi když na básníka hrávaje všechno velké jsem rozměnil si do skrovných šlápot naděje
Je to již dávno zahálko má kdy veliká jsi bývala
ale dnes o píď více doma jsem stejně vzdálen bezmála Jenomže odtud přímou cestou lze letět vzhůru do výšek
kde ukrývá se bílé mésto
kde ten kdo chce být vyslyšen říká si: slova ne a ne mé žaly ať v prach jde co jsme milovali před velikostí písniček!
Viděl jen toto; z krvavého jícnu vylézaly mladé bytústky a nazývaly se lidmi. Nazí a drobouncí, osamocení a bezbranní vylézali za utrpení matčina bolestně z jedinečného vězení, byli rozeni, ano, rozeni, jako matka zrodila jeho.
Kašpar Hauser [J. Wassermann]
29. 4.
Přísné předposlední minuty.
Přísná předposlední SLOVA, vždy jen předposlední. Přísné předposlední vyčkávání.
Vroucí nevyzpytatelná láska.
Vroucí nevyzpytatelné SPLNĚNÍ, vždy jen nevyzpytatelné. Vroucí nevyzpytatelná únava.
Zlomené nedočkavé srdce.
Zlomený nedočkavý TLUKOT, vždy jen nedočkavý. Zlomené nedočkavé bodání.
Přemýšlivá hravá naděje.
Přemýšlivá hravá RADOST, vždy jen hravá. Přemýšlivé hravé spalování.
Deštivá ukrývaná odpoledne.
Deštivá ukrývaná SAMOTA, vždy jen ukrývaná. Deštivé ukrývané ztichávání.
Bojím se, nedělní ráno, že se nepotkáme více.
(Po neradostných hrách)
Sen z 28. na 29. 4.
Jako bych byl předtím pospíchal, vcházím do místnosti v kutnohorském obchodě, kde jsem tak často vídával otce sedávati.
(Mám na jazyku slova "ve znamení zeleně" nyní, když tento pocit zapisuji, ale zdá se, že pouhá barva inkoustu mi je vnukla.)
Otec drží v ruce sklenku sytě červeného vína. Pije je s velikou rychlostí a kouří. Odvracím hlavu, jsem dotčen, nebot právé on mne naučil míti při takovém počínání pocit malého provinění, takže vždy, když piji, zdá se mi, že přestupuji zákaz, a bojím se, abych nebyl přistižen; odvracím hlavu a setkávám se s obrazem, jenž není zrcadlo, ale který přesně napodobuje to, co jsem viděl před otočením. Považuji to za napomenutí a hledím nyní na otce velice zpříma. Vidím, že opět zemře, je to příliš pochopitelné, než abych neměl lítost. Zemře potřetí, jsem o tom přesvědčen, zvláště když si mi stěžuje na jisté potíže, které má od rána. Je přitom bledý a rád bych ho opět uchopil za ruku jako kdysi, v kterémsi předešlém snu (vím o něm), ale odhodlávám se k tomu pozdě. Přichází matka z temného pozadí krámu a přináší misku podivného, kosočtverečného tvaru, která obsahuje horkou a nažloutlou tekutinu, z níž se kouří.
Skláním se nad miskou, beru ji do ruky a vdechuji podivné, omamující výpary, otec se propadává vždy hustší mlhou, matka, jako by mne chránila, drží nad mou hlavou rozevřené dlaně, mám v té chvíli moc zachrániti tatínka před smrtí, mám tu moc v jediném vítězném a vše objasňujícím slově, je však příliš těžké, toto slovo, tíží mi jazyk, ústa, hlavu, kterou matka marně se snaží zachytiti, namáhavě se Pokouším promluvit, sténám, vzlykám a slzy nevypláči, vím, že slzy jsou v souvislosti s léčivým slovem, a zatímco jsem probouzen hlasem zvonku, žel předčasně, zoufám si nad svou bezmocností.
Smrt lásky 	30.4.
Pojednou tušil jsem že o radosti vím seděla u mne skrčena
a to co jinde ticho znamená stalo se u ní tajemstvím
Vstal jsem bolestně odhodlán tajemství slovem přerušit
a poznal jsem že ani netuší smrt lásky znící ze všech stran
I přišel jeden z sedmi andělů, kteříž měli sedm koflíků, a mluvil se mnou, řka ke mně: Poď, ukážiť odsouzení nevěstky veliké, kteráž sedí na vodách mnohých, s kterouž smilnili králové zemé, a zpili se vínem smilství jejího obyvatelé země. I odnesl mne na poušť v duchu, a viděl jsem ženu sedící na šelmě brunátné, plné jmen rouhání, mající sedm hlav a deset rohů. Žena pak odína byla šarlatem a brunátným rouchem, a ozdobena zlatem a kamením drahým i perlami, mající koflík zlatý v ruce své, plný ohavností a nečistoty smilstva svého. A na čele jejím napsané jméno: TAJEMSTVÍ, Babylon veliký, mátě smilstva a ohavností země.
Zjevení sv. Jana 17, 1-5


Šeptáno 	2. 5.
Krev ano jenom krev dovede dobře bíti A ruce nepotřebny jsou
Tady je šatna Račte odložiti Vejděte měkce Tak by chodil mech A dívejte se jako stín se dívá
zpoza a málo jako namátkou
Staňte se duší lamp v nichž světlo dohořívá A zastavte se na hrobech
Štěrbinou jasu hudba sahá sem jak čekala by před koncertem A mrtví naplněni úžasem
zeleným divem trav jež vyrůstají z nich a rychlou prací hrobaříků
šeptají pro nás zpola žertem jiskérky slov jež přidány jsou k tichu poznání hřbitovních
A já ó mrtví také tam
po prázdné vnitřní straně hmatám já též se vzdávám samotám
Snad jenom vítr který po mně běhá je jiný nežli váš
Studnice života studnice vrchovatá zde je mé víko Ty je přivíráš
a ono stále nedoléhá
Není dovoleno muži, který se chápe pera nebo dláta, aby hledal originálnosti, neboť jeho jedinou vécí je vášeň a nemůže jinak než utvářeti nebo zpívati na způsob nový, poněvadž žádné neštěstí není jako druhé.
W. B. Yeats
Naše sny jsou děti, které dělají věncoví i z ubohých květin.
A láska, Magdaléno, toť hrozný pohyb, který povaluje Panny na louky.
Vsázím se, že svět je plný včel.
Ach, naši mrtví, proč jsme jich nelíbali více!
Charles-Louis Philippe
Ovšem, nasloucháme-li šumu mušle, zdá se nám, že v sobě chová moře, ale ona jen předstírá jeho varhanově věčný zpěv a hučí proto, že je dutá.
Wassermann
Ríká se, že se lidé bojí zastřené ženy.
Ch. L. P. [Ch. L. Philippe]
Úsměv		3. 5.
Na vše se mračí co se netřpytí
můj úsměv stočený do nahořklého koutku Co ještě zbývá dívkám vyšíti
až píšťalky se nadělají z proutků!
Rád potkal by se s těmi nesmysly jež melou jen tak páté přes deváté
A potom přijde den jenž čekal na svislý žal kterému se dáte
Tu zakymácí se svět jejž jsme milovali tak čistě jako Panna orleánská
a uvidíme kterak mizí v dáli nahořklá radost má a celá naše láska
Zlé počasí	4. 5.
Poprchávalo po dva dny na rty jež jiného cos chtěly na tvé rty žíznivé Což ale my se smíme ptáti po štěstí které nejdříve se na jablko zakulatí a potom rozplyne se jak vzpomínky které zčervivěly?
Což ale my se smíme ptáti na tento život důkladný jenž jenom zradu našeptá ti zradu tvým ňadrům zradu kráse a zradu smrti která nezeptá se která tě ztiší jako dítě
až jednou navždy vezme si tě
V pohybu úst	 6. 5.
V pohybu úst, která vytvořila slovo, byl počátek. Klam
si tehdy stoupl plnýma nohama na zem, jež se pro něj nepřestala otáčeti. Zároveň však sestoupila (vystoupila?) i víra, a ona pohání zemi a ona ji švihá, unavenou, když otálí.
Co slova udělala od těch dob, od té dávnosti, vyrovnané do úsměvů, poněkud ironických a hořkých? Slova se stala služebnicí víry a klamu, dvou sester, přijatých, jako se přijímá smrt.
Neboť co následuje plnosti, je prázdeň, a co chodí za láskou, je utrpení.
Což je možné, aby dva různí lidé měli týž sen?
Dostojevskij
Snad. Snad je nové to, že to vydržíme: rok a lásku. Květy a plody jsou zralé, když padají; zvířata cítí svou pospolitost a žijí v ní a jsou spokojena. Ale my, kteří jsme si předsevzali Boha, my nemůžeme být hotovi. Posunujeme svou přirozenost, potřebujeme ještě času. Co je pro nás rok? Co jsou všechny? Ještě než jsme začali Boha, modlíme se už k němu: dej nám přečkati noc! A potom nemoc! A potom lásku!
Rilke
Toužící dívka	 7. 5.
Chtěla bych brát!
ach kde jsou drobty jež vítr včera nasypal mým něžným kuřátkům? Kuřátka řekl prsy mé nesmíte uvadat
kuřátka řekl ale kam kam kohoutek se skrývá? po špičkách za ním chodíme po zrnku zrnko počítám
a on se nepodívá
Ó hřebínku až vyčešeš všechny mé vlasy zbylé
pověz to kohoutkovi! Buď tvrdý až mi řekne lžeš česej mne rozpustile
Ó větře větře rozvlň mne zazpívej za mne slovy!
To ticho je tak podivné můj milý asi slyší mne
už nesmím dlouho povídat
Ach kde jsou drobty kde jen jsou? jsou v klíně? chceš je sezobat?
a kam nás spolu odnesou?
Kuřátka čas je jíti spat
Na světě je více lásky zotročující než osvobozující. V člověku je ještě příliš mnoho zvířecího, žlab a stáje jsou mocnější než slovo prorokovo. A přece se zvířecí povaha zříká mláděte, jakmile si dovede nalézti samo potravu. Vím slovíčko, které by mělo být vyškrtnuto ze slovníku řeči, to jest: štěstí. Stěstí a život popírají se vzájemně. Kdo chce štěstí, ten chce smrt. Přitom je pouze štěstí žlabu, štěstí stájí, po němž lační, ono zločinné "dost" a "dostačí", ty musíš a já smím, já myslivec, ty zvěř.
První stupeň Oberlinův [J. Wassermann]
Skončily se tři dny bezdechého polykání stránek. Nejsou to ani tři minuty... Zachovával jsem klid až skoro ke konci: časem jsem přehlížel, co mi ještě zbývá. Trochu jsem se toho bál. Ale čtvrt hodiny před koncem se mé srdce rozbouchalo a nemohl jsem je již zastavit. Je mi teď, jako by ve mně doznívala rozkoš. Jako bych stál v krvi, poraněný od střepin skla, krev mi tíží víčka a mžourám pod nimi, usmívaje se, a ptám se po té cestě, kterou jsem před nedávnem opustil.
Zda není navždy ztracena?
Mé malé, útěšlivé básničky! Chtěl bych vás pohoupati v loktech a pohladiti vám vlásky. Vy to přece někdy také tušíte, kolik ošklivého zla se tají "venku".
Je to zlé, že kdosi, jenž byl tak daleko a kdo zemřel, nečekaje na nás, na nás, pro něž budoucnost je zatarasena mi najednou pohrozí prstem a pomůže mi k tomu, abych vzlykal.
9. 5. po "Případu Mauriciově"
Brno 4. května 1939
Milý Jirko,
jak mě všecko zkrušuje v těchto dnech! Sedím sám v dopolední, poněkud podmračené kavárně po jakémsi velice trapném a pokořujícím flámu a myslím na naši společnou sebevraždu. Ale rád bych na ni už myslil konkrétně: Přijde-li také Tvoje chvíle, napiš mi a já snad přijedu. Bylo by ovšem třeba, aby "plynová komora" nám byla zajištěna na dobu, která stačí pro umření, a aby v té době ani Bonek, ani nikdo jiný nepřišel na Kouřimskou 15. Netoužím po tom z žádného důvodu, jejž by bylo lze snadno označit. Netoužím po tom pro město palčivostí (ale jakých krásných), které jsem před několika dny opustil. Netoužím po tom pro protivnou, otravnou, stupidní prolhanost M. Netoužím po tom proto, že jsem zkrachovalý básník. Toužím po smrti pro součet všech těchto věcí, znásobený nicotou, prázdnotou a nesmyslností dní, jejichž mechanismus klape tak přesně, nevím pro čí potěšení. Jde o jediné, Jirko, datum!
Tvůj Ivan
Praha 11. května 39
Můj drahý Ivane,
předení, jako když kočka přede, to bývala má touha. Dnes už jen vždycky někdo odstřihne den, který skončil, a zůstane na něj vzpomínka jako na nějaký minulý život. Ale to, co Ti dnes píšu, není ještě pro datum naší smrti. Ó ta je možná dál, než myslíme. Ale "čím dál se zdá, tím je to blíž". Ne, ne! Chci být nejdříve hodně vážný. Když se nějaká touha splní, není z ní nic, to je jasné. Jen jedna splněná touha nezklame. No tak počkej. Strašně mne trápí ten M. Zítra odpoledne ho pošlu. Strašně mne trápí tisíc maličkostí, ale co vlastně s tím? Když jde rozkoš, už je pryč, člověk se má zbláznit. Ano! Dívenky jsou poněkud zdlouhavé ve svých vrtoších. Ale copak to nakonec není úžasné, ta jejich hebkost? Tak ať mluví, když nedovedou mlčet! Ale my, Ivane? My potřebujeme jablíčko a klíček, a to je jediná pravda. Rád bych, aby mě jiskra (je trochu neposlušná) už brzo zavedla třebas oklikami na Obilný trh. Má vyschlá hlava po včerejším pití by se dala ráda pohoupat od nějakých chápajících loktů. A nemysli si, že Tě zradím!
Jirka
Potkal jsem V. H. a řekl, že ses tu mihl. Řekl jsem mu, že jsi můj kamarád. A on se tvářil, jako by to bylo samozřejmé.
Hanba		12. 5.
Zahanbení když před málem běžím jak zloděj dětí a málo v srdci rozložilo se mi
Zahanbení když chtěl jsem něco pověděti zahanbení mluvící ústy těmi
Ten krásníček jenž neumí se rdít ta krákorka jež za nocí se sbírá když drobný déšť dopadá na sešit který se básní otevírá
Jak by to byla pohádková skála co otevře se třetím políbením
jak by to byla smrt již slova přilákala slova chvějící čtením
Neplaš ji zbůhdarma raději přivykni jí když přišla již ať s námi je
Ó hanbo ze zemření které láskou míjí a rozpouští se jako hostie!
Chvěje se mi ruka	 13.5.
Proč se jen pláče při bolesti když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí ach ano pláč je asi pro šťastné
Opravdu chtěl bys někdy plakat
Déšť na římse to je ta pravá nota máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá ty nevíš k čemu teplo je
k čemu je déšť co ti to říká
Ach teplo to je býti unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát když nikdo nepřichází aby slyšel a čísi hlas ti říká tiše
že čas je skoncovat
Hlas 		14. 5.
Volám zpět co bylo vysloveno
a co se neopakuje
volám zpět z čeho je pouhé jméno volám dětství své a volám pokoje ty tiché pokoje zasněním pokryté ty pokoje z nichž nelze utéci
ty pokoje o kterých nezvíte
Volám smutek svůj z nějž nelze utéci Já rty jsem k sobě dal
nechci je oddáliti
a žádnou zásobu pro stáří jsem si nenechal jen jedno slovo pro zabití
To slovo znáte vy kteří tak nenávratně dny svoje utrácíte
(když vyčerpány jsou do zapomnění chvatně jsou skryté)
Volám vlasy žen aby mne omotaly volám písničky a radost již jsem měl
volám své slovo ztracené které mne zvnitřku pálí a jež jsem dívenkám na ústech zapomněl
Pravda a stín
Načpak slova. Dlouhá prázdnota nedostává své naplnění. Nejraději viděl by ses na márách ale i máry bývají odporně měkké. Kde je jaká lavice, kde je jaká šíleně tvrdá lavice, jež by se pod tebou neprohnula? Cím dál tížeji dobýváš ze sebe výraz, jakýkoli výraz měkneš a odumíráš, není proč věřiti, že by to bylo jen jakési zoufalé a konečné
údobí, naskýtá se domněnka, že je to příprava k onomu konci, jak se jeví zatím po horkých letních měsících.
A tyto věty, jež měly být napsány přede dvěma dny s obsahem zcela jiným, s obsahem, jenž by vyjadřoval uchvácení jistou divadelní hrou (brouzdal ses v dešti a vlasy byly vlhké), a bylo jim zabráněno ospalostí přítelovou, jsou pravdomluvnější, než je obyčejem. Přede dvěma dny napsal jsi "načpak slova". Byl bys býval dodal: "Jsem němý, déšť mne zcela promočil a není mi líto ničeho." Ale dnes se důvod k radosti kdesi zatoulal.
19. 5.

Konec her	19. 5.
Radosti čistých tato zem nemá již příliš v lásce
A nevím jakým rozkazem je zcela němá tato zem - sirotek po otázce
Radosti čistých! ty to víš jak byla ústa tichá
Proč je však nyní opouštíš proč meč tvůj odpočatý již je bránit nepospíchá
Ach to je strašné zemi má sirotku po naději
tvé tělo červivět začíná a děti s rukama bílýma do sebe krvácejí
Z temného kouta		 20.5.
Vějířky kolem úst již nejste k ovívání Dřív ale když byl ještě mech
na velikánské stráni
a nenosili jsme svou starost na zádech tehdy jste byly k tancování
a dobrý chládek chodil s vámi Vějířky kolem úst již nejste k ovívání
jen malou zarant zalu jste nejpokornější zbraní
jež zcela tiše pláčem naroste
Z temného kouta myši vylézají ne pro změnu ne náhodou
pro kousek života jímž v děrách umírají z temného kouta myši vylézají
a za svobodou jdou
Ach nesmějte se jim vy kteří vídáváte své umírání jenom v zrcadlech
vždyť jako myši tajně k světlu pospícháte až k jedné holé stráni Na té
naroste jednou velmi měkký mech
Smutné vyznání		 22.5. 
Nejčistší světlo je když svítá
A přece přijde chvíle ta:
můj obraz ztratí se ti někde v dálce a nebude už ani ve tvých víčkách Protože moje srdce nelétá
a umí chodit jenom po špičičkách jedenkrát večer k tobě přicupitá a poznáš moje písmo na obálce Tu řekneš si že čehosi je škoda
tma nejkrásnější že je když se stmívá a budeš náhle stařičká a sešlá
Pak budeš plakat až ti slovo podá můj pohled který se už nepodívá a ucítíš že láska neodešla
Skřivanův let do ráje	 23., 24. 5.
"My děti nevíme, že se nesmí potmě choditi." Ch. L. Philippe
Jsem unaven, řekl skřivan, když se pohodlně usadil v heboučkém mechu a složil křidélka. Jsem unaven a cesta byla namáhavější, než jsem předpokládal. Sotva domluvil, přivřel oči (ač není zcela bezpečně zjištěno, zda tam, kde byl, nelze spáti s očima otevřenýma) a klidně, tiše oddechoval. Děti se nad skřivanem nakláněly. Dívaly se pozorné, neboť jim nic neunikne. A když za chvíli přece poodešly, neopomněly postaviti jednoho andílka u skřivana stráží. Skřivan byl v naprostém bezpečí, tam, kde se nic nezdá, kde nejsou žádné, žádné sny, protože všechno je, vše, nač si pomyslíme. Ale on přicházel odjinud a byl zde ještě cizincem.
Děti si hrály. Co jiného? řeknete s úsměvem, co jiného mohly dělat? Hrály si s andílky, ony samy byly andílky a létaly překrásně, asi tak jako létají malí ptáci. Když uslyšely hvízdnutí, které je svolávalo k procitlému skřivanovi, rychle a lehkými kroky se seběhly. A skřivan, načepýřiv se a očistiv si zobáček, jal se mluviti. Nejdříve mluvil očima. Říkal, že je šťasten. Děti se mu zadívaly do očí a trochu se jich bály. Potom mluvil křídly. Rozepjal svá křídla, která se leskla (vždyď bylo neustálé světlo), a zase je sepjal, jako spínáme ruce k modlitbě. To říkal, že nechce již nikdy odejíti. Ale děti dávno zapomněly, co je to modlitba, protože tam, kde byly, není třeba se modliti. A nakonec skřivan mluvil hlasem, a ten si poslechneme, neboť jemu jedinému umíme naslouchati, hlasu, jímž mluví slova kraje, který milujeme a v němž se modlíme, kde čekáme a sníme.
Milé děti, řekl skřivan jasným hláskem, jsem šťasten, že jsem se s vámi zase setkal. Není to tak dávno, kdy jsme se vídali každý den a věděl jsem o vás každou noc, když jste odpočívaly ve svých pozemských postýlkách. Ale od jisté doby neslýchal jsem váš hlas a nevídal vaše malinké stíny. Vy jste odešly. A já jsem zůstal. Nebylo mi bez vás dobře. Zdálo se mi, že svět je šedivý jako ošklivé, sešlé pláténko, a zdálo se mi také, že nemohu bez vás žít. Chci vám říci, co všechno učinila má touha spatřiti vás opět.
- Zpočátku jsem se šel porozhlédnout po tom, co zůstalo v Čechách, v té zemi, v níž jsem zpívával. Nalezl jsem vsechno při starém. Květiny a hluboké iesy, pole a malá, ukrytá jezírka, říčky, jež nikam nepospíchají, a ty, které se ženou bez zastávky po bílých kamenech. Nalezl jsem hory. Nalezl jsem své přátele, ubohé, samotářské vrabce. Nalezl jsem telátka, oslíky a všechnu zvěř domácí, polní a lesní. Nalezl jsem štíhlé ryby. Ale lidé! Víte, dětičky, víte, andílkové, jaké lidi jsem nalezl? Byli to stařečci a stařenky, kteří seděli doma a čtli ve starých, tlustých knihách, ale jen zvolna, protože jim oči nesloužily, a opatrně, aby si neublížili. Bylo mi smutno. A v Čechách byly studené, kalné dny. Vyšel jsem z domů. Kráčel jsem po cestách, plul jsem na řekách a létal nad horami. Nikde nebylo ani človíčka, který by na mne hleděl s hlavou zvrácenou a přimhuřuje oči, nikde nebylo ani človíčka, který by naslouchal mému zpívání. Nuže děti, byl jsem sám, vy jste však byly na nebesích ve svém ráji. Ach Bože, kde byly dívenky, kde byli hoši, kde byly maminky, kde byli tatínkové? Já jich nenašel, snad se do země propadli, děťátka, povězte mi, povězte mi! Pusto a ticho (takové vtíravé, zlé ticho), a tak jsem mlčel, byl jsem němý, jako by mi někdo byl zamknul zobáček. Ale kdo? Neznáte snad jeho jméno?
Jednou večer jsem tak stál v osamělé ulici, stmívalo se, byl večer, okenice byly staženy a lidé spali, a tu mne jala veliká touha. Poznal jsem, že nemohu bez vás být. Zdálo se mi, že jste zemřely, děti, že vaše tělíčka leží hluboko pod zemí a procházejí se po nich hrobaříci, zdálo se mi dokonce, považte, že vás někdo zabil, někdo, na koho nelze ukázati prstem a říci: Ty, ty jsi zabil děti a nyní musíš pykati! Ty, ty jsi způsobil, že nemohu již zpívat na této zemi! Chtělo se mi odejíti a zemříti, neboť jsem zapomněl, kde bych vás mohl nalézt. Ale pak jsem již nechtěl zemříti. To nic není, to nic není, říkal jsem si, musím také trochu hledat. Vzlétl jsem vzhůru nad českou zemi, z níž jste odešly, dětičky. Rozevřel jsem křídla, jak dokáži nejvíce. A stoupal jsem a stoupal. Pode mnou ležely Čechy, smutné a němé, začarované Čechy. Ale já jsem myslil jenom na vás a na to, že není možné, abych vás nenalezl. Svítalo, když jsem se dotkl nebe. Nebe se rozevřelo. Jsem u vás. Jsem tu s vámi. Nalezl jsem vás. Nikdy mi nebylo tak dobře.
Skřivan domluvil. Usmíval se na děti, ale ony mlčely a neodpovídaly mu. Nastalo dlouhé, měkké ticho (neboť tam, kde byli, není nikdy tma). A děti mlčely a hleděly na skřivana, jako by něco chtěly říci, ale nedovedly to, protože zapomněly mluvit jako lidé. Až potom jedna docela malá holčička vztáhla ke skřivanovi ruku, položila mu prst na zobáček a řekla pomalu, jako by se rozpomínala na slova, na každé české slovo, které zvoní a je těžké jako chleba a měkké jako peříčko.
Vrať se domů, skřivánku, řekla holčička, vrať se domů. Je tam asi smutno bez tvého zpěvu. Vždyť my se vrátíme také, viďte, děti. Vždyť my se vrátíme ještě dřív, než si pomyslíš. Že mluvím pravdu? A děti jí odpověděly: Ano, ano, my se vrátíme!
Letí skřivánek dolů do Čech, letí z vysokého nebe, letí tak, že mu křídla nestačí, a zpívá, zpívá, až se mu chvěje hrdélko. Neboť on ví, že se děti vrátí, že se jistě vrátí.
My, kteří nevíme nic, my, kteří chodíme po lítostivých nohách a díváme se lítostivýma očima, naslouchejme skřivánkovi. Vždyť on zůstane věčně s námi. Vždyť on čeká také tak horoucně jako my. Vždyť on nalezl děti a poznal, že nejsou mrtvé, že si jenom odešly na chvíli hrát, řekly mu, řekly mu, že přijdou!
Skřivánku, není třeba býti němý.
Trnitá víra 	26. 5.
Trnitá víra už je na krajíčku co nevidět se převáží
To je ta strašná víra z níž se stala kletba ó Pane můj ó ty můj Sýčku
mám věřiti že spravedlivé je tvé závaží když tíhy již jsem nosil s sebou všude jazýček stále nedbá
mám věřiti když ústa otevru-li hnisání neubude
mám věřiti když živý jsem jen způli?
Horoucnost dětí je to hráti si na Jóba
na jediném z mých boků nelze spáti Už bude brzo léto
jež se mi podobá
Vždyť po zemi jež palčivostí prahne (snad ji chceš Pane takto vyzkoumati) jdou také ostatní
z nichž žádný náklad neutáhne
Tak tedy vyhlížíš ty nejspravedlivější tak tedy vyhlížíš
jak zem jíž strašně je Chci odejíti již
neboť v krajině zdejší z trnité víry je korunka naděje
Ne neozdobím si
své skráně těmi trny raději vředy své chci všude viděti
ať se mi pomísí
s životem neúplným v horoucnost pro děti a vejdou do krve
Hle život pro příští: hráti si na Jóba
Já na svém smetišti se ve smrt vyklubám jež vzejde jediná
jež vzejde jako den
v němž nikdy nebudu strašlivě nemocen
v němž to co staré je se nikdy nevrátí
V němž ani naděje nemůže doufati
Vy tupci myslíte, že čistí jste? Já slyšel že žádná vina tak jak ta zde neznesvětí; já cítil, vina, jež nás z ráje vyhostila,
nám peruť dává, na níž duch náš vzhůru letí. Já dosud nezbled tak, že ličidel mi třeba,
nechť zná mě svět jak jsem a přijme bez prokletí.
August Platen


27. 5.
Těsně před malým odjezdem, jenž se však ničeho neodříká.
Milá, milá, k čemu je nádražní zvonec, ne-li k vyzvánění?
Šlápoty mé hluboké nejsou.
Nazvu-li tě královničkou, horšiti se budeš, neb jsi ještě dítě.
Nazvu-li tě modří, zajásáš a poskočíš, ale pak dostaneš lítost, že jsi sama.
Kdy poznáš, že já se začasté jenom dívám?
Krásná jsi, přítelkyně má, jako Tersa, pěkná jako Jeruzalém, hrozná jako vojsko s praporci.
Odvrať oči své od patření na mne, nebo ony mne posilují. Která jest to, kterouž viděti jako denici, krásná jako měsíc, čistá jako slunce, hrozná jako vojsko s praporci?
[Píseň písní 6, 4 - 5; 9]
Již odjíždím, usmívám se, vím. Byla jsi mi propůjčena.
Je ještě něco před námi?
Nemohu říci víc 	29. 5. doma
Nemohu říci víc mé krásné zahrádky
než to že jste se ztratily klíči který vás otvírával
A dveřmi kterými se do vás chodilo létají jenom vlaštovky a vrabci tamtudy vchází vše co se čistě dívá
a každá faleš vstoupit chce-li ihned se zapotácí tamtudy chodí co se navracívá
do země své
Ubohý opuštěný klíči bez zahrádek Ubohá opuštěná zemi má
Ubohý opuštěný hřbitove

Nemohu říci víc mé krásné zahrádky než to že brzo kdosi najde vás
a klíčem jenž je k ničemu klíčem jenž neotvírá
pozná že vaše krása nezrezivěla v zámcích svých skřípavých pozná že jeho víra
že jeho ubohá opuštěná víra má ještě hlas
Londýn 27. máje 1939
Můj milý, co Ti mohu říci. Mám hrůzu z domyšlení toho, co čtu denně, co jsi mi napsal. Jsi slabý, já jsem silnější nevědomostí, která vždy zkonejší tu bídu a láme trny zuřivosti obojím směrem. Vycházím trochu zhyzděný. Ale Ty, můj Bože, bojím se, až jednou po odkrytí jedné z posledních clon nebude se Ti dostávat tušení, bude jen repetice bez smutku, věnčeného úsměvy, a bude jen hora Tvého srdce nemocného pokorou nikým nevzatou, až jednou bude vše mezi Tebou a Tebou a světem, kam se jen uchýlíš, můj milovaný Jiří. Dal bych Ti vše, a mohu Ti dát jen trochu hlasu, který poznáváme, není-li den příliš blátivý, není-li noc příliš vysoká, nechť tedy zní nechť zní méně přísně než Tvůj kdysi, včera (dnes v noci). Nechť zní, aniž by vstupoval do uší, aniž by značil mou podobu, jen slabé cinknutí, že se někde bojuje a nemůže být po boji. 
Jiří, Jirko, zas Tě budou všichni prostřední nazývat sobcem, je to přece jedno, já vím, ale je to zježený obal skutečné výsosti, to Ti neříkám, to Tě utvrzuju. Londýn nic nechce, je to zkušenost, docházející u mne milé novoty - nic nedokazovat. Jsou prostě kouty, v kterých je také život, jen život. 
Nocenka, ta mi roste, už je víc než balzám utěšení, už je celý pohrdavý program mé duše, jednoho bojovníka mé duše, která trvá. Nakonec se budeme s nocenkou milovat a bude nám den právě tak k nepochopení, jako asi mladým rybám vzduch. Hrajem si se svítáníčkem na schovávanou a koketujem s podvečírkem. - Učinila mne bratrem.
Jirko, dálka zrodila velkost a mé prsty jsou konečně ostýchavy, nechci vidět nic, co bych nemohl spatřit duchem, duchem, který je očekáván na božím soudu. Blízkost se musí žít, tím "musí" je dáno vše.
Vyřiď pozdravení všem, děkuju jim, že na mne taky myslí (dostal jsem právě dopis od Zdenka s pozdravy), a dověď se nějak, jak hodně Tě mám rád.
Pepík

Pomněnko, tvá prostota jest záviděníhodná: i na talířku plesáš u rakve nemluvňátka. Družičky - rybičky.
Maceško, nikdy ses mi nehodila do kytičky ale kdyby smrtihlav neměl bytosti, která jej miluje, nežil by už. Kdopak zná všechna tajemství noci?
J. Deml
Nepojmenovatelná báseň		 30. 5. Praha
Ó kolovrátky v tichu ticha nedotknutelnosti v ranách ran ó zalykání v tom kdo dýchá cípe jenž zůstal nepojmenován
Ó chlade v prstech rozvášněných ó úkryte jejž kdosi zná
ó lásko v pohrdání ženy ó v ošklivosti líbezná Rozlitý lede v době léta chviličko štěstí kalící
ó lete který nedolétá
ó bdění bdění pro spící
ty bratříš se ty zajedno jsi
s kdejakým srdcem bez boje
Vždyť také dívkám jež tě s sebou nosí v sleposti jejich dáváš to co je
Opsal-li jsem si do modré knihy těsně před Nepojmenovatelnou básní dopis z Londýna nebylo to ze samolibosti. Kdybych řekl, že mne inspiroval, přehnal bych poněkud skutečnost. Spíše mne zbystřil. Kde je jeho pisatel a kde se ocitneme všichni za nedlouhou dobu? Odešel bratr, odešel jeden z přátel. Druhý přítel je prý nemocný. A pisatel dopisu z Londýna mne vidí lépe než vídával (nechci-li dojíti k plačtivým závěrům). Jaká je toho příčina? Domnívám se, že bez malých nehezkostí, zřených zblízka, se stáváme čistšími. Ale ani tehdy není obraz úplný. Ale ani tehdy neuzavírá obraz, abych tak řekl, celý kruh.
1. 6.
Ó buďte ujištěni, že Kolumbus nebyl šťasten tenkráte, když objevil Ameriku, ale když ji objevoval; buďte ujištěni, že nejvyšší okamžik jeho štěstí byl možná právě tři dni před objevením Nového světa, kdy bouřící se posádka v zoufalství div neobrátila koráb zpět do Evropy. Nejde tu o Nový svět, nechť se třebas propadne! Kolumbus zemřel, téměř ho nespatřiv, a v podstatě nevěděl, co objevoval. Jde o život, jen o život - v jeho odhalování, nepřetržitém a věčném, a vůbec ne v odhalení!
Dostojevskij
Smích důvěřivých	 1. 6.
Smích důvěřivých který zvoní nezkalen ničím ani temnem smích důvěřivých nezacloní
ani ta úzkost po poznání jemném že nelze nelze býti jako oni
Pláč důvěřivých jejich touha hráti si na dávání
pláč důvěřivých hrubosti se rouhá a ač je někdy zrazen maní mrkvičku neostrouhá
Smrt důvěřivých v jedné chvilce přijatá jako štěstí málem
jako zklamání při nadílce
je smutná asi tak jako když nepoznáme dívenku po košilce
Paul Verlaine: En sourdine 	2. 6.
(Překlad)
Tichnoucí polotmou stvořenou větvovím
dejme své lásce proniknout hlubokým tichem tím
Srdce a duše své své smysly vznícené
s tím co je matné a stonavé se smrky a keři smíchejme
Přivři své oči a zkřiž své ruce na hrudi
a ze srdce které spí ti již nadobro vyžeň vše co bdí
A přemluví nás nyní
to sladké vánku kolébání jež u tvých nohou vlní načervenalý trávník
Až poznáme jak se snáší
z černých dubů slavná tma hlas beznaděje naší slavíček zazpívá
Váhání		3. 6.
Po kamenných schodech dejte se přímo vzhůru
pak sestupujte opět po třech kamenných schodech přímo dolů ale ne až docela dolů
neboť tam musili byste se napíti
z pramene čistšího než byste snesli
a ostatně nevím do jaké výše jste předtím vystoupili a tak to bylo nejlépe
ó jinak nemohlo býti!
Zůstaňte státi kdesi uprostřed neříkejte si však že stojíte tady věčně neříkejte si že nepůjdete dál
řekněte si že je to jen na chvíli a za okamžik že zase vykročíte
nahoru nebo dolů a možná že na obě strany a tak to bude nejlépe
ó jinak nemůže býti!
Řekl jsem něco o kamenech?
už dávno vím že nikdy nelze říkat cokoli o hmotě z níž stavěno je nad zem ach ano co je pod ní
o tom je možno snít
ale říci ne říci nikdy ne
a tak je to nejlépe
ó jinak nemůže býti!
Nečekej, nevěř, nedoufej, věz, bude totéž, co je nyní. Mdlé oči zavřeny vždy měj, do veršů kouzla, čáry dej... Nastane čas, kdy šíj svou, slyš, katovu meči odhalíš...
Vladislav Chodasevič
Ze tmy		5. 6.
Podívej písničko jsi předem složená tak jako život Jen nota ti chybí
to co ti mohu dát jsou pouhá písmena
Ve světle vše se zdá světlem být a ve tmě ano ve tmě nevidíme
Jak je to prosté! sám sebe opustit... a přece je všechno jiné
Svět opouštěje neumírám svět opouštěje chodím dál
okolo přísných srdcí jimž chybí malá díra
A něco strašného mne napadá
Ospalé poledne		6. 6.
Co starých dešťů sluní se na střeše! Co kabátů si odpočívá v skříních! Svou starost svěřme teď matičce útěše
svou starost svěřme teď té měkké velké skříni
Kdyby se někdo ptal co je to příští den nikdo mu nesmí odpovídat
kdyby se někdo ptal zda smí být unaven řekněte že na tom nezáleží
řekněte že ten čert který nás stále hlídal
dnes kdesi jinde mešká
řekněte že ten čert který se na nás dívá neví nic o maceškách
A jenom únava jež v hlavě pobolívá ať naše kroky střeží!
Co starých dešťů sluní se na střeše! Já vím já vím že přijdou zase jiné Svou starost svěřme teď matičce útěše: vždyť ona u ní nezahyne
Lísteček! Po takovém slunečném dni! Co jsem dnes udělal kroků, ani bych je nespočítal! Do mnoha pokojů jsem vstoupil. Jeden byl prázdný a napsal jsem v něm na velmi cizím stole cosi o spravedlnosti. Styděl jsem se, ó jak jsem se styděl! Ale koupil jsem k tomu bílou obálku a teď to putuje. Pak jsem šel, s unaveným sluncem v zádech, sem, domů. Je to pokoj, v němž jsem dva roky a který zanedlouho navždy opustím. Je to tedy také domov. Na cestě jsem se stavil pro mléko, chléb, máslo a sýr. A pak, s tím vším v ruce, ten lísteček! Napsal jsem nedávno do modré knihy: "Odešel bratr, odešel jeden z přátel." To jsem tomu příliš nevěřil, spíše jsem byl v hloubi přesvědčen o opaku. A nyní tedy doopravdy! Chce se mi volat, volat je! Nebo běžet za nimi! Také tomu jednou nebudu věřit, až se rozhodne. Ale teď ještě na někoho čekám, jsem netrpělivý, zcela jinak, než bych měl být, toužím, to je velmi krásné, a příliš povídám.
6. 6.
Toť chvíle, v které dívky sunou kopejtka do střevíčků svých, kdy pro hru dlouze mnohostrunnou své vlasy ladí v prsténcích na papírky je stáčejíce jak na kolíčky v záři svíce - a nechápavě mužem chví na čistém vzpomínkovém plátně. Ač zralé už, jdou ještě špatně od stopky dětských tajemství.
V. Holan
Co jest básník: Viděl mezi "žabkami' neznámé mladé děvče, vysoké, štíhlé, zlatohnědé kadeřem, dlouhé štíhlé ruce a nohy, okrově žluté hedvábné šatečky na hnědém tele mulatky. - Nemůže již nikdy, nikdy zapomenout! - Viděl ve skupině japonských akrobatů pětileté děvčátko, žlutá pleť, tupý nosík, černé vlasy. Živá dětská hračka! - Nemůže již nikdy, nikdy, nikdy zapomenout! - Četl o překrásné devatenáctileté, jež beze vší příčiny se vrhla ze svého pokoje v třetím patře a zemřela. - Nemůže již nikdy, nikdy zapomenout! - Má jednu u sebe, docela, docela blizoučko, ve dne i v noci. Na tu však může zapomenout, zapomenout, zapomenout!
Peter Altenberg
Idiot
Chci vyprávěti o Idiotovi. Je krátce po poledni, právě
jsem dočetl Ramuzova Adama a Evu; je to kniha z mých... ale chci teď vyprávěti o Idiotovi. Dostojevskij se narodil před třemi týdny, pro mne se narodil. A mne na tom zajímá nejvíce to, jak se obrozujeme. Myslil bych jinak ještě nedávno, na všech stránkách jsou však zasunutá sklíčka, náhle se některé odloupne, vnikne světlo, jako teď, kdy vím o životě, který jsem žil já a který jsem nežil já, kdy vím o životě tmy, samoty, mlčení, kdy vím, že jsem již jedenkrát zemřel, že jsem se již dvakrát narodil že jsem již byl starcem, že jsem již jednou dosáhl nejvyššího zklamání. Ano, jako teď. Jsem plný slov, nevím kde uslyšených. Jsem plný lásky, nevím, kde se vzala. Dostojevskij se znovu narodil, či lépe narodil před třemi týdny, je z něj nyní dítě, které se učí mluvit, jsem na ně hrdý, neboť jsem je zplodil takřka sám a za ženu měl jsem to, o čem nevím, odkud to je, a je to dle všeho také z tohoto světa. Odcházím.
10. 6.
Dívenka na procházce	 11. 6.
Po cestách chodíme a kdekoho se ptáme zda neuviděl tu jež na malenky šla
Ten kdo se mnoho ptá odpověď nedostane a my jsme bosi též jistě se popícháme
a nedočkáme se té která odešla
Varhánky zpívání pěnkava pěkně skládá a není-li to ona je to sýkora
Z okna se vykláním a hádám co má ráda z okna se vykláním a nic mi nenapadá hluboko Vitoušek má slova zaoral
Obláčky nade mnou jsou kousky nemesie ten druhý kousek červený
to je snad srdce mé jež nedočkavě bije a ona odešla a možná neslyší je kterak jí dává znamení
Až bude znavena k zemi se tiše skloní a pak se náhle podiví
neb pozná že jsem s ní ve všem co kolem voní že s malou sýkorkou jí zpívám na jabloni
a čekám na ni v květu hluché kopřivy
O čem ví tesknota	 14. 6.
V přestávce mezi životem a tam tím kocourek s kamenem až na dně rybníka pomalu vražedné andílky polyká
a tam to nepřichází tam to má vždycky čas Vidíte kocourka? myslí si že se vrátí
Co přivázali mu to tíha nazývá se a luna již měl rád
do vody nahlíží a udivena zdá se že na ni nemůže zamňoukat neboť má oči obráceny jinam
A pije pije zvolna jako by se kál
za všechny stehlíky které dřív mordoval
za všechny okapy po kterých s deštěm běhal za všechny kočičky na které zapomíná
v přestávce mezi životem a tam tím co jde tak pomalu jako se chodí spát
když noc už minula a chtěl bys věčně spáti bez pomyšlení na návrat
Březnové jitro 16. 6. Děravá budoucnosti ó budoucnosti z děr v níž smrt je rána která poctí a které nemáš nikdy dosti děravá budoucnosti už je čas abych odešel Zdá se že dívka kterou sráží větýrek kdesi na zápraží a která ani nechápe že zezdola k ní letí vrána na čápa zhurta rozkrákaná když na bříško jí zaklape je také takto hluchá k světu a chodí jako po sametu a sní - sní dovnitř - nechápe... Tato pozvánka, u níž byla později vypuštěna poslední sloka a byla pak přejmenována na Březnové jitro, je jakýmsi zakončením období,jež začalo kolem prvního února tohoto roku. Básně toho období budou většinou tvořit Čítanku jaro. Tím nechci říci, že se změním ode dne ke dni. Ne. Nejsem kouzelník. Ale půjdu s postupem času trochu nachýleně, tuším jak. Pokud ovšem budu moci jít. Horizontálně, či vertikálně? Co myslíte?


16. 6.
Jaká to byla dobrá noc, ta včerejší! Byl jsem připraven nazvati ji s dnem, který ji předcházel, "dnem velkých zklamání a malých potěšení". Ale znáte to úžasné překvapení, když malinkosti strčí melancholii do pytle a zavážou (tak ovšem, aby se nezadusila)? Byl-li jsem šťasten? Nu ano, chvílemi! Kdo by prohlížel můj druhý malý kalendáříček (ten, jemuž se víc a víc odcizuji), nalezl by tam o včerejší noci tato slova, napsaná v čirém opilství rozkývanými písmeny: - A proč mě nemá nikdo rád, píšu to opilý, proč, za zády se mi všechno blízké páří, ale v co, v nevěru, a věra, jež by měla být věřena, utíká za roztomilostí, tou, co se odcizuje a nechápe, nechápe s uraženým podpatkem mou dolnost, jež se topí. A ruce navrch čouhají a zbytečně se ptají Pána Boha, jenž spí, je pozdě... - Nuže, není to dokonalé blaženství? Ale pak, hovořím nyní s tichou vážností, přišla chvilička, v níž jsem byl vdechován a dýchal jsem zároveň cosi mně nesmírně příbuzného. Minula, ovšem, proč by ne? Po ní bylo ráno jazyka těžkého, údů mdlých, roztřesené trpělivosti.
(večer)
Druhý hlas	 21. 6.
O čem sní jestřábi
když svoje marná kola krouží o čem sní loďka na Labi
a po čem úzkost v lásce touží co křičí bouřka na prostorném nebi které ji utěšuje
na co si myslí plachost ve všem vzdorném jak trpí kámen který kamenuje
Je klec tak malá pro kanárka jenž chtěl by jistě cosi říci
jsou oči Japonek tak úzké jako čárka mé oněmění zdlužující
A skanduji-li na opačném rejstříku ticha vzpomínám si na roztrpčení které začne viděti všechno z druhé krásy
Teď teprve vím, že nepřijdeš, Sine, Sine, Sine!
23. 6.
1
Počkejte, co vím, je strach. Zdá se být zatím zcela nepatrný, ale po neočekávaném obdržení lístku, jenž zní: "Pan J. O. nechť se dostaví, týká se výslechu atd.", strach prohlédl. Ovšem že se usmívám. Ale kdoví? Nenadálosti nikdy nezbývá. A tak jsem počal přemýšleti, co by bylo. Nepřišel jsem na nic. Nevím, oč jde, ale tím lépe. Mohu se nevrátit
a ať by to bylo jakékoli (mé tělo již předem odmlouvá) byl by to přece nový život. A těch není nazbyt v blížící se jistotě. Budou-li mne vyslýchat o lásce, velice se zarůměním. Vždyť jsem také nic jiného nespáchal!
2
Maličko slov o I.: Zpočátku jsem se poděsil. Uvědomil
jsem si hlouběji svou příchylnost k němu. Je mi blízký, jenže je opravdovější než já. (A což když mají obě věci nějakou souvislost?)
Očistec 	24. 6.
Ó co to ve mně tolik rychle roste do takového zlého ptaní?
Chcete snad říci že je po úzkostech když je po čekání?
Ale kdo říká že se dotoužilo? vždyť touha má jen nový plášť
Z té staré dosud po dvou věcech zbylo: marnost a marnost - každá zvlášť
Než skončí den, dovolte mi říci ještě toto z mých starých, vysychajících zásob:
Klíny dívek, klíny světelných dívek, které jste se narodily nedávno, klíny dívek, které jste se schovávaly, klíny dívek, které jste tolik viděly a všechno, všechno zamlčely, klíny dívek lepých a ošklivých, lepých a ošklivých v křivce a kulatosti, v hebkosti a něze, zdravé, silné, krásné, tiché, hluboké, moudré, vidoucí, tmavé, tmavé klíny dívek, co je příčinou toho, že vám není dovoleno odhaliti tajemství, když jste jeho dveřmi? Měkké a teplé klíny dívek, vějíčky rozkoše, té marnosti pošetilců, vějíčky klidu, té marnosti moudrých, vějíčky lásky, té marnosti mládenců! Co je příčinou toho, že byvše popsány, neumíte čísti písmo? Klíny dívek, k nimž přiklekají mužové, čemu se usmíváte? Jste hloupoučké, jako všechny dívenky, jste kruté, jako všechny dívenky, jste mstivé, jako všechny dívenky, jste naplněny až po okraj. Ale čím, to nevíte, vy nevíte, že smrtí jste naplněny, smrtí, jež není světelná.
Kterýsi den z počátku června. Opsáno z jiného sešitu.
Sen	 26. 6. doma
Pod zelenými bříšky žab
je teplo Pod zelenými bříšky
tak rád bych četl malé krásné knížky v nichž veverka si myslí na oříšky
Dívám se jaké je to pod zelenými bříšky a nic nevidím Jsem sláb
Bolístka 	29. 6.
Čti si mne, až tě bude něco bolet. Jsem teď v ní, uvnitř té bolesti, jež není veliká. A až přestane (přestane-li kdy), na nic nedej a vracej se sem a čti si mne. Jak dovede být duše roztržitá a slabá, jde-li o ujímání těla! Nerv se roztřásl v jednom zubě, jenž není celý, neboť dostal nedávno čepičku plomby. Něco se má stát. V jinotajích konečně usnete, líné myšlenky, a zůstanete nedomyšleny. Ale co si mám vymyslit, abych se zbavil takového utrpení, jež není schopno velikosti?
Mám bít hlavou o stěny? Pomáhá to? Či si mám říkat verše? Je to útěšné? Mám křičet? Ano, kdybych mohl! Tak mi zatím klouže pero po papíru modré knihy a ví, že by mohlo něco mnohem lepšího. Pane Bože, neprosím Tě už o nic. Prosím modrou knihu, aby se rozpomněla na lepší časy a řekla za mne slovo tam na věčném místě, kde je úřad zbavování bolesti a kde ten Nejhodnější dopřává dětem radovat se z prázdnin.
Jelene jelínku		27. 6.
Jelene jelínku kde jsi nechal laň jelene jelínku kdepak jsi nechal maminku? Teď krvácí tvá prostřelená skráň
a víš milenče lesa
který jsi zdíral břízkám sladkou kůru a ony opíjely tě svou štavou
že neuneseš s poraněnou hlavou svou bolest která k zemi klesá se všema čtyřma vzhůru
Utonulá		29. 6.
Za líc své něhy plula jsi na potocích mezi ztracenými břehy do krajin noci za líc své něhy Nespatřená a bludná zachytila ses krajů potopených u dna v záplavě tmy v záplavě bez okrajů nespatřená a bludná
Milenky končí za zábradlím tam neznáme tam něhy líc je roztříštěna tím co kradly ubohé vlny kráse smrtelnic
Ale ty prý ses dala jediným rozevřením klína vodníkům kterým bylo zima
Almužna lásky třeba malá ti ke smrti pomáhala
Poznámky	 29. 6.
Vybíráme si z každé krásy, z každého příběhu a z každé
cizí bolesti vždy jen své. Čtu-li o žárlení, zachvěji se pokaždé, jako by bylo pro mne.
Ale nejhorší jsou snad ty chvíle (o samotě, vše je daleko a nedostupné), když chodím kolem stolu, dotýkám se věcí, knih a hudby, jež hraje v rádiu, a nedostává se mi sebevědomí, nemám vědomí sebe. Sedám před čistý papír a svolávám slova. Vím předem, že zůstanu tam, kde jsem byl, že budu hlouběji, u nepravého a falešného dna, že se nepovznesu...
V toužení bývám opatrný. Mám je jaksi v zásobě, ale jako bych se za ně styděl. Jen ne obrazy, jen ne obrazy! Vzpomínky jsou často totožné, rovné lehké četbě. Uspávají, uspávají... Probírám se starými, popsanými papíry, v polospánku, mírně opilý vším, co bylo, ale bylo to takové, že ihned zapomenu, jakmile se dostaví sebemenší soustředění.
Opravdu, je třeba zdraví, abychom mohli být nemocni!
Leonhardu Frankovi schází do básníka právě tak drsnost, jako schází tomu, kdo se přespříliš rozplakal, něha.
Ivan mi dnes poslal lístek, kde jsou tato slova: "Když přijde nějaký Tvůj dopis, je to skutečně velká útěcha a všecko,
co mě trápí, všecko, co přináší marný, zoufalý kolotoč dní, pozbývá na chvíli důležitosti." Hochu, hochu, chce se mi říci, my dva víme tak asi stejně, co je to útěcha. Skepse, řekl mi kdysi V. H., skepse je mé zlo. V této skepsi se útěchy potápějí právě po bradu. Všechny útěchy, všechny, chlapče. Ale přese všechno: stojí to za tu chviličku malé radosti, ten dlouhý, nekonečný, utrápený den!
Lež ví přesně, kdy mluví pravdu; pravda to neví, neumí na sebe hledět, je příliš prostá; není pravdivé umění; jen láska může být pravdivá, chvílemi. Opak všeho je pravda, to kdosi napsal. Znamenalo by to, že ve chvíli, kdy jsem nejvíce ponížen, nejvíce na dně..., bylo by to krásné víc, než se smí, a jen velmi zřídka bych byl doopravdy smuten.
Kdo se směje, musil by se smáti za tmy, abych mu věřil! A tak dále.
30. 6.
Tělo, jehož duše je rozechvěna (očekáváním nebo nadějí), přijímá těžko to, co patří jemu: spánek, potravu, milování. Chvěje se ve vnitřnostech, jako by chtělo dokázat, že má také duši, svou, tělesnou duši, která soucítí.
Ten, který mi dal do počátku prázdnin onu osudnou naději (již podruhé), jistě netuší, co způsobil. A neví, že zklamání bude tak nepředstavitelné, zklamání, jež nechci, nechci, aby přišlo jako výsledek nějakého přesného počtu!
Báseň kamene	30. 6.
1
Kámen byl dán, kámen byl dán!
Toť chvíle, která promlouvá za všechno mlčící.
U hranic hřbitova zapalte hranici!
Svět živých
neviděli jste ještě zpod svých čel?
Ať shoří jako dříví na popel!
Přes ploty důvěřivých ať prach je rozmetán!
2
Kámen byl dán, kámen byl dán!
Toť chvíle, která odlétá... Snad chtěla říci o mrtvých, že jenom mrtví žijí...
Ó zdání hudby zasmušilé, zakleté do rafií,
co chtěla říci chvíle?
3
Kámen byl dán, kámen byl dán!
Ó střecho nebe, jaký je to dům, že dusíme se v něm?
Ó střecho nebe, ukaž jazykům na patře zbytečném,
kolik je dveří, které zbyly nám v tomto zdánlivém jase.
Vždyť každá láska, kterou počínám, již předem skončila se.
Vždyť nedozvíme se tu, kde je zahrada.
4
Kámen byl dán, kámen byl dán!
Ať nezastaví se v letu! Ať dopadá!
Mé verše a mé kresby na baliva jsou dobré, na kornouty kramáři a do záchodů, kam se špína vlívá. Co všichni panáci mně, sochaři,
teď pomohou? Jsem ten, kdo v bahně hyne, když moři prchnout se mu podaří.
A v bídu tu jen umění mne šine,
jež tak jsem cenil, jemuž dal jsem žití, chud, stařec, sloužím, když pán větší kyne. Tak zničen jsem, že přeji si jen mříti.
Z kapitoly, v které líčí své stáří a chorobu svou
Michelangelo Buonarroti
Vrána nosí smutek 	1. 7.
Vrána nenosí děti Vrána kráká
Z ničeho počal se odvíjeti marnivý haléř ze vzpomínek vyskočil na oblaka
a jako na oslíku na nich hopsá točí svůj marný mlýnek Vrána nenosí děti
Vrána je básník který navždy dopsal
Prší nám prší na slunce a než se nadějeme růžové štěstí neobuté
přeskočí rychle smutný plůtek
a pak se náhle vyčasí daleko odletí všechno čtené protáhneme se do krásy
a nahlédneme do slunce
Oslepneme!
Všem! Všem! Všem!
Mikuláš Lenin
Kdo jsou "všichni"? Říkám všem, jichž se to týká (v telegramech nemají takové vysvětlivky místa):
Budete-li mi ještě ve svých knihách a v čemkoli (umění, říká se) předstírat rozplývavost (rozumějte si) když chcete mluvit o rozkroku, nakašlu, nakašlu, nakašlu na takové umění. Je to širší než svět. Já vím, takový je svět, tím se vám omlouvám, vám všem, ale mluvil jsem k těm slepcům, kteří neví o NAD. Ó dívenky! Ó dospívání! Ó zimo na nahém mase! J'ai dit.
"Je možné, že jsou na světě mladé dívky, které přece také žijí?" říká Rilke.
Tam jsou dvířka.
< Píseň >	4. 7.
Jsem na polibek malý, povídal trávě zajíc, když přiběhl k ní zdáli. Léta mi utíkají, povídal trávě zajíc, a dobrýtro se mi líbí, přiběhl jsem až zdáli, dobrýtro se mi líbí. Přece tě nepolíbím, jsem na polibek malý, léta mi utíkají rychleji, než se chce, povídal tvávě zajíc. Léta mi utíkají tak divoce,
chtěl bych je dohoniti ještě než bude tma, povídal trávě zajíc. Chtěl bych je dohoniti. A střihnul ušima.
Na shledanou, skepse odpolední. Na shledanou, skepse. Je to rok, co jsem chodil po boul'Mich', tváře se, že to nic není. Ale co vědí nohy, když hlava si schovává! A nevěřím ničemu, ani tomu, že opravdu odjedu. (Jsou to prázdniny, jen prázdniny, upokoj se, knížko, budu ti vrácen.) A tak se tedy o rok vracím:
Napsáno chtěně, skoro násilně, ve velikém neklidu (nic se neděje), pohlaví má svůj "předobraz", ústa svou bázeň, prsty své sebevědomí (jen prsty) a srdce svou nedočkavost, nedočkavou nových zklamání. To vše říká: není zač děkovati, je si však ještě čeho přáti, slova dosud nevyschla, ale potřebovala by postrčit, rychlejší (už zas!) by potřebovala být! A těším-li se na co, je to pár vyvážených hodin tam kdesi na Moravě, jimž nevěřím, k nimž nedosáhnu. A pak ještě na něco, ještě na něco a ještě na něco. Nemohu, nemohu dál, modrá kniho, ty za mne dopověz knihám, mezi nimiž si odpočineš!
Dobrý den! Pero psalo minule hůř, viď? Aspoň to si polepšilo. Nebudu ti povídat, oč jsem zkušenější, snad to povím jinam, nezajímalo by tě to asi, jak jsem byl na zemi a jak jsem se vždycky opatrně zvedal, aby mne zase přišlápli. Pár lepších dní, jako obyčejně, pár zlých, kus ponížení, kus sebevědomí, tak se vracím. Chtěl bych tu nabýt klidu. Bylo by to dobré, posadit se na pár dní ke stroji a nevšímat si ničeho, mám ještě stále v zásobě ta nenarozeňátka, ale rady si s nimi dost nevím. Kolikrát jsem chtěl za ten krátký čas nebýt! A kolikrát jsem byl! Jak budu? Jak asi budu?
Ó modrá kniho, když jsem se k tobě vracel, toužil jsem po tobě jako po milence. A já už dnes vím, jaká je to nádherná touha!
29. 2.
V jinotajích se rozednívá, nyní je píseň tím, co zpívá.
Richard Weiner

Výpisy z druhého kalendáříčku
Sedím v novém (tak starém již!) parku, pero mi nepíše a myslím si o dívkách! Myslím si o nich hloupě a postaru, jak jsou marné, jak jsou málo - ne, přestanu. Bylo to 30. června, kdy jsem toto psal, neboť jsem nevyléčitelný hračkář. A někdo byl v nebezpečí, že ho svýma očima zradím. Ale naštěstí vidím již delší čas špatně - z přehrabávání se ve starých papírech se stane člověk nepříjemně citlivým.
To jsem již v Kunštátě, propotácím noc, nedotknu se nikoho, ale mne se dotkne přesný pocit zimy, pak dostanu krásný dopis, vše se promění, jako to bývá, v tomto životě.
4. 7.
Brno. Přece se nakonec všecko naučíš, i plakat. Bylo to nesmírné, chvět se v slzách, když jediný něžný pohyb uvolnil všechnu mou nashromážděnou lítost. 12., 13. 7.
Houpám se ve stromech, pak padám do potutelnosti, zlé, hnusné, jsem unaven, již bych odejel, tvá čistá tvář, jaké však špinavé okolí, že? A kdo pozná, jak mne ponižují? 0 nevím, vše zve mne na smrt, bylo-li třeba této kapky, pak vězte: kámen je prohlouben, jaká to bezesná noc mne čeká, procitnul jsem. (Byla to Moravská Ostrava, tyto dny, nesměl jsem do parků, ale potají jsem tam vešel, rozumíte?)
14., 15., 16., 17. 7.
Kdo neví, co je splín, ať se mě přijde zeptat. Nezakroutím-li krk tomuhle usychání, zakroutí mi krk ono a potom sbohem, mé touhy. 18., 19. 7. (K.)
Odjíždíme do Prahy, tam se nic nedaří, vadnu, jsem jed, ale tento den si pamatuji, u H., knihy, šílenství, ruch, básně, ale zlé, jsem na starých známých místech, kde kdosi již kdysi byl, trápí mne to, co mám dělat a jaká je budoucnost těchto horečných chvil. 23., 24., 25., 26. 7.
(Záznamy do deníčku nejsou literatura, říkám tam v náznacích pocity, které v daných okamžicích převládají nad ostatními.)

Krákání		5. 7. Kunštát
Vykrákej srdci není k ničemu v tlučení těchto dnů
vykrákej tichu není k ničemu v koncertu hafanů
Vykrákej smrti opozdila se je pozdě volat ji
vykrákej smrti opozdila se a žij žij raději!
Vykrákej slunci špatně svítí a je mu namále
vykrákej slunci špatně svítí na kolotoči zoufalém
Protože točit se je málo když chybí zastavení Na někoho se nedostalo a někdo tu již není
Na místě nejbídnějším	 10. 7.
Na místě nejbídnějším můj smutný údive dřív nežli půjdeš k ložím paní
dřív než ti maso vejde do dívání
na nejbídnějším místě se kolem podívej!
A potom v úžasu až zrak ti ustrne se spodním tónem žalu kráčej tiše odtud kde ze zpěvu se nářek vyhrne když zmrzačený strom nemůže růsti výše
Milostný dopis		6. 7.
Zrosená sklenička ta jež se časem pyšní nazlátlým vínem kterés pila s mými rty nemluví jako ty nepovíš mi jaká je vzdálenost která tě má má milá
zda umí milovat a zda tě pevně stiská když z okna vykloněna hledíš na ni zda dobře líbá tě ty vzdálená ty blízká v mém nepřejícném zadívání
V samotě bodláků rozbolestněných sladce jen málo klidu přáno je mi
v samotě bodláků se toulám po zahrádce a chci tě obejmouti celou zemí
tak aby ruce mé (ty temné lesy vzadu) tě nepustily již i kdybys chtěla
a ústa má (jaká čest pro zahradu!) aby tě celou provoněla
abys už nemohla mi nikdy odejíti tak nadlouho tak sama do daleka a abych stále viděl jak se třpytí tvá malá náruč (krásná čistá řeka)
Cvičení		18. 7.
Z tmy zvedá ruku do tmy jiné spáč malicherný spící po dni
jenž těžce upadl a leží v mdlobách z tmy kterou rozsvítíme
budete-li hodní
z tmy jež se noci nepodobá
Tak chtít to bolí nemůžeš-li vysmeknout včerejší a zvadlé pod čerstvou ránou zahojené jako jsou lásky které přešly
a vábí tě jen za zrcadlem a za kterými nepůjdeme
Co minulo vždy krásné bude a malé zítra na velké se změní zapomenem-li pamatovat
Z života víry neubude (víry již drtí ponížení
a kterou rozmělňují slova)
Jak je to veselé	19. 7.
Pokoj kde ostychu
jsem přidal trochu zpěvu je skoro u střechy
a nevidíte tam
jak zpívám potichu a takřka bezděky se směji při nápěvu a smutek odmítám
Jak je to veselé
být obrem pro mravence a nevěděti nic
o mladých dívenkách nemíti přítele
hráti si na milence a hledět na měsíc z šikmého okénka
Jak je to veselé
být věčně zasmušilý a pro budoucí čas
si chystat hrozný jed jak je to veselé vyčkávat každou chvíli že naplní svůj hlas slovíčko naposled

Říkáte, že papoušek má křiklavě barevné peří, a přece je stejně nehlučné jako vrabčí.
Přijdu k tobě a řeknu ti, že tě miluji. To znamená, že té chci mít pro sebe. Od nynějška budeš myslit ne na to, co se líbí tobě, ale co se líbí mně. Budu stát mezi tebou a tvým já, mezi tebou a Bohem. Není to hrozné tyranství? Láska je hltavost. Dovedeš si představit nebe a v něm lásku? Co je nebe jiného než láska? Nebe je sláva. Tam není vrkání a mazlení, tam nelne jeden k druhému jako veš k ovci.
Bernard Shaw


Lítost		21. 7.
Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme (tak hezká lítost to je
jako když dívka která dříme neví koho si ve snu zamiluje
a vzdychá tiše jako by se usmívala)
A je mi líto radosti že lhala
(to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí mladá a svěží zima
ta zima kterou vždycky doprovází úzkost jež započíná
už dávno před tím v srdci mladých matek)
Ach je mi líto nenarozeňátek že nepoznala smutek narození že zklamání a zradu neviděla že neklopýtla na veliké zemi
a do nebe se vznesla bez anděla
Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
V polospánku		21. 7.
Ó jediná má milá kam hlavu položíš
když na mé hrudi místa není již
Lehl si na ni pevně po celé šíři tlak
a možná že je pozdě i na zázrak
A možná že již více jej neshrne
to milující život to neopatrné


Zima		26. 7. Praha
Dne co den zima je maminka soucitu a smrti I když je teplo zima je
a na chvějivá hrdla zahraje skřivanům do zalknutí
Ó černí ptáci bez kraje
k čemu jsou křídla ne-li k ustřihnutí vždyť všude stejná zima je
poletíme i do ráje
s maminkou soucitu a smrti
A tam kde máte srdce svá tam největší je chlad
Ó vrabci žebráci domova čeho se dozpívat?
Marně se láska ptá když není odpovědi
a ze všech stromů štěbetá mráz který na větvích sedí
Za plotem obzoru 	28. 7.
Za plotem obzoru ó moje oči spící
je všechno co jsme chtěli když hledali jsme vrátka
Pojďme tam na výlet abychom mohli říci těm kteří štěstí poztráceli
a nevědí nic o pohádkách
že známe krajinu kde děti na procházkách svou radost zapomněly
protože měly druhou u maminek
že známe krajinu kde není žádná láska kde všechno co jsme chtěli
je zcela jiné
i naše ústa jsou tam náhle němá a to po čem jsme volávali
mění se do růžova
Ach zahleďte se do ztracena vy které láska pálí
vy kterým zbyla jenom slova
a pojďte pojďte tam otvírají se vrátka za plotem obzoru ó moje oči spící
to není smrt kam vedu vás
Jaký to bude let až smutni po pohádkách řekneme víčkům svým: spusťte již plachetnici všem bouřím napospas!
Může plamen srdce zhynouti v plameni hranice?
H. Ch. Andersen
Dobré slzy nám vytrysknou nikoli nad smutnou stránkou, ale nad zázrakem dobře umístěného slova.
Jean Cocteau
Doma
Dnes odpoledne jsem zase prohrabával staré papíry. Našel jsem básničky z prvních dnů mého pražského života. Je to teď tři roky. Kdyby v mé paměti nebylo několik ještě živých vzpomínek na tehdejší přátelství a na některá dívčí jména, neříkaly by mi tyto verše zhola, zhola nic. Ach, a co jsem asi nad nimi všechno prožil! Vzpomínám si, jak jsem býval zoufalý, když jsem nepsal. Je to tak podobné tomu, co žiji teď... A přece, tehdy to nebylo nic jiného než nevinná hra, jíž jsem přikládal větší důležitost, než jí patřila; a dnes - ano, jsem poněkud vybíravější v pocitech. Za některé verše napsané v době posledního roku se snad nebudu již po čase ani tak stydět. (Lépe řečeno: byl bych se nestyděl - rozumím dobře tomuto kondicionálu.) Ale lze věřit tomu, že se mladíček za tři roky zbaví své hlouposti? On našel sice kousek určitější touhy, ale ještě dnes si myslí, že by ho pravým básníkem mohla učiniti knížka. Sní o té knížce, sní

o básníkovi, který s ní půjde na procházku sní o malé, neznámé dívce, která si ji bude číst... Má-li jaké přesnější plány? Ano, má, jenomže se bojí, že je zradí, že je opustí, naskytne-li se nějaká záchrana. Záchrana, to ví, může přijíti v podobě dalekého a náhlého odjezdu v podobě stálejšího štěstí s milenkou a v podobách jiných nepojmenovaných. A nepřijde-li? Nuže, pak je takřka odhodlán odpověděti o svých dvacátých narozeninách, jež jsou nedaleko, jedním velmi hloupým, směšným, sentimentálním a patetickým gestem, podobným oněm papírovým gestům z dob před třemi lety. Tentokrát by ovšem byl papír nahrazen čímsi jiným. Tím, oč přece jen zestárl.
Mladíček půjde na procházku po svém městě. Bude si přitom říkat milé básničky, dívat se do tváří známých neznámých rodáků a snít o malých rozkoších nešťastných Mikulášů, jako onoho z advokáta Laudina. Bude to hezké a bezstarostné. Pak se vrátí, bude si číst, a převraceje stránky, zapomene. 30. 7.
Ohlédnutí 	30. 7. doma
Ó deště tichem rozšumělé
smutno je bez vás stromům v lese Pročpak vás vítr zase nepřinese
a nenechá vás na znaveném čele?
Jak nádherné to bylo stát
a býti mokrý od hlavy až k patě mít za knoflíčky kapky na kabátě s těžkými víčky dešti naslouchat!
Tenkráte mladé vrány z hnízda vypadly a za pršících teček
běžel k nim zmoklý mraveneček pozdravovat je tykadly
První den 	1. 8.
Stane se ticho Ty je uslyšíš zahrnut malou slávou dechu
Stane se čas že nebude již mít odvahu na útěchu Zbytečné věci zbytečných chvil pomalým prachem poprášeny cítí svou bolest Špatně je naučils rozmarům mladé ženy
Zbytečná touha zbytečných lásek kam šla tak opuštěna?
je bez tebe jiná? ach vždyť zdá se že ani teď svůj obraz nemá
Stane se závrať Ty schýlen pod ní chtěj mluvit za obraz
a ani teď ještě neuhodni svůj nejvlastnější hlas
Druhý den 	2. 8.
Ó marnivosti mládí ó boji chvíle té
s něhou jež vadí se vzpomínkami! Zde nepoznáte sami po čem šlapete?
Za chtěním pohledů oči otáčím
To ještě dovedu
Kdo to však na mne hlínu hází? Je málo světla Světlo čímsi schází Nevíte čím?
Jen nepatrná záměna úlisná jako hádka
Být navždy bez jména hle radost již mi nabízíš Přichází žena Je to matka! Dělá kříž!
Třetí den 	3. 8.
Mluví, mluví, a slova mu nestačí. Mlčí, mlčí, a je to trýznivé ticho. Co mu pak ještě zbývá? Jest něco mezi tím? ptá se.
(Ale ptá se jen tak poloužertem, protože je zpraven, knihy by řekly, že empirií zpraven, o zarytém mlčení odpovědí.)
Vidíte, že i veselosti se mu ne nedostává, je dokonce příznivě nakloněn i slzám smíchu, zvlášť doslechne-li se o nějakém hodně směšném příběhu. Už mu nesejde na tom, býti posmíván, jako nedávno. Jsou okamžiky, kdy byste řekli (řekli sami ze sebe, zalichotil vám, dotkl se vás), že je s vámi. Tak jak to má být. Tak jak to má být. A pochvalovali byste tento stav. Lhavost by však byla především u vás při takovém tvrzení, především vy byste byli právě při zvuku svých slov jinde.
Hle počátek, průběh i zakončení dramatu. Dramatu nečinného, protože jste o ném zpraveni, zpravováni. Dramatu, jehož nejste svědky, alespoň ne přímými svědky. Odehrává se na loži, ale k pikantnosti této scenérie chybí živé maso druhého, druhé. Je to pouhý monolog, jak by řekly knihy, pouhá samomluva, pouhá samota. (To už knihy neříkají, to je pro ně jaksi samozřejmé.) Nejde ostatně na těchto místech o příběh, o jakýkoli příběh, jde o vyznání, vyznání třetí, smí-li se tak plýtvat zkušenostmi. Čas dramatu, nelekejte se tolik toho slova, je časné ráno. Je zhašeno. (Je tma.) Kdo ji udělal kromě Boha? Kromě Boha on jediný, udělal svou tmu, neboť dobrodiním lidstva bylo mu umožněno neudělati ji, ale on té možnosti nevyužil.
Mnoho jsem slyšel vyprávěti o hlasech lidských, praví, ale spíše praví až potom, to jest myslí zároveň, nemluví totiž, není tu nikoho, kdo by mu naslouchal, ani obecenstva, jak tomu má být u divadel, mnoho jsem slyšel vyprávěti, skutečně, ale o takových hlasech ještě ne, o takových ještě ne. A pousmívá se k tomu záhadně, jako by prosil, aby mu bylo prominuto jeho pousmívání, když není pravdivé, když se jen a jen bojí. Co je však platno neusmívati se nebo usmívati, když svědka není. A nač to ostatně neustále zdůrazňovat. O nechte jej pokračovati!
Řekl, že svědka není, ale lhal. Svědek nemusí být zde, stačí, že je, již to stačí ke lži. Žel ten, kdo tu hraje, má takových svědků plné hrstě. Dále, protože není nutno uzavírat se do jedné myšlenky, praví ještě toto:
Ó minulé milosrdenství ovoce, ó živá šťávo ovoce, ó ovoce! Zda jsi i ty vědělo o mně všechno? Je-li tomu tak, pak chápu tím méně. Ale není třeba, mluvím-li k tobě (na stole leží mísa s ovocem, drama se rozvinuje), volat na pomoc ještě tajemství, neb ty samo jsi tajemství. Zde je ta myšlenka čistá a prostá. Vezmi si ji a neuteč mi s ní, až se započneš rozkládat. Zda rozumíš alespoň ty?
Což jsem nechtěl být básníkem? Což jsem nechtěl být básníkem nevěda, co to znamená? Což jsem nehrával pokoutně na kolovrátcích? To se neptám pro odpověď, to ve mně mluví a ptá se a neustává se ptát. Což jsem nechtěl být milenkou (zde je třeba několika vysvětlivek: kdo miluje, chce být tím, co miluje; kdo miluje, chce být onou láskou, která je mezi (nad) milováním, a ne-li být, tedy se dotýkat; jak je to prosté v srdci a nevýslovné v ústech!), což jsem nechtěl být milenkou nevěda, kde je milenka a kolik jí je, jak je lehká, jak bolí? Což jsem tyto dvě věci (věci marné) opravdu nechtěl? A odpovídá-li mi hlas (ten, který naslouchal prvnímu), že opravdu ne, že jenom tak, že skoro vůbec ne, komu mám, kterému mám potom uvěřiti? Nevím, zda ten, který by chtěl některému uvěřiti, je sám také hlasem. Nevím, nevím to. Nikdy nemluví. Pouze chce, ale nikterak se nedožaduje. Jako by čekal, ale tak ani čekání nevypadá, jako by čekal bez netrpělivého přešlapování; je to však ještě čekání? Jako by se smál. Hle, on se umí smát! Je tedy nesmrtelný!
Je něco mezi nimi? Mezi dvěma hlasy? Vím-li, že jich je nesčíslně, a nejenom dva, vím-li, že úmyslně zjednodušuji, knihy by řekly, redukuji nářek na pouhé dva hlasy, vím také, že to jeden z nich (ne ten třetí, ten není hlasem!) takto zjednodušuje a z kolečka se nevymotám, musím tedy zjednodušit. A naslouchám-li v touze po spravedlnosti a v bázni před oklikami sebeusilovněji, sebeúporněji, neuslyším plného hlasu, neuslyším, pouhé hlásky 
uslyším, i když jsou hlásky prosebné, i když jsou radostné, plné něhy, tajemství, plné vděčnosti a i když jsou chtivé dívek, slávy, i když jsou žárlivé. Co s hlásky proti hlasu tesknoty, co s hlásky proti hlasu touhy, co s tisíci hlásky, co s nimi se všemi proti dvěma hlasům, jež přehlušují tak, že skoro neslyším (neboť viděti nemohu v této úmyslné tmě). Tak to stojí myšleno, a chceš-li, živé ovoce, tedy sněno: tesknota býti básníkem, touha býti milenkou. Jaká veselost v tom všem! Jaká průzračnost v úniku!
Kdo poslouchal takto hrané drama (neboť již skončilo), přenesené daleko, daleko na papír básní, nepotřebuje větru, aby rozfoukal hrozné slovo, jež obyčejně značí tragédii v dramatu, nepotřebuje větru, aby to slovo přivál, nepotřebuje větru. Potřebuje sluch.
A on mluví, mluví, a slova mu nestačí. Mlčí, mlčí, a je to trýznivé ticho. Co mu pak ještě zbývá? Jest něco mezi tím? ptá se.
Čtvrtý den	4. 8.
Vidělas pavouka? Byl zamlklý Prosil abych jej neprozradil a ptal se mě zda ještě vyčkám i když se nenavracíš Ach pro lásku jsme nezmokli! A nezpívali nám ptáci! Ze všech stran syčeli hadi! Můj Bože pláču co to otloukáš? Je to píšťalička? Tak si teď hrávám Rýmy volají mě neboť jsou mámivé a chtějí pomoci všemu co opadává Snad není těžké mé břímě ale je tíživé a probouzí mě za noci
Pátý den	5. 8.
To zde je piano
a nikdo neumí hrát jdu tiše potají
chci jenom zabrnkat nevěř že zahraji
má přísná Morano nevěř že zahraji!
To zde je piano zakloněn trochu vzad na cosi čekaje
zkouším svůj těžký prstoklad Snad přece zahraje
má přísná Morano snad přece zahraje!
< Šestý den > 	6. 8. Praha
Nechci Tě utěšovat, ačkoliv to chceš, nezapírej, chceš to, a to je zase
má útěcha.
(Z dopisu)
Je kdesi druhá strana smutku, kdo by o ní nic nevěděl, nevěděl by o ničem. Opatrně, opatrně k ní musíš, je snadno ji vyplašit, uletí, klopýtneš-li. Ona málo ví o strastech, málo ví o tom, co si překousáváš doma, protože jí to neumíš povědět. Ach, nelze o ní vždycky vědět, i když ji znáš. Býváš někdy jako jednooká vrána Richarda Weinera, která letěla nad močály, ale neviděla je, protože svým jediným okem hleděla do luk a na květiny. Ano, u tebe tomu bývá naopak. Oko radosti máš přivřené a druhým okem kdejaký chatrný žal do sebe přijímáš.
Útěcha, to je zapomenutí na chvilku. Je krásná, jako je krásná noc nebo obejmutí. Ale ty o ní víš, že odejde, a toužíš po trvanlivější záruce života, toužíš po druhé, daleké straně smutku.
Sedmý den	 7. 8.
Navštívil mě jas
Jen na půl úst jej smlčím: půl stud půl okřání
A ústy druhými
mu padnu do náručí
Ach jase dotýkaný má druhá ústa - oči tě dávno tušila Ach jase dotýkaný vnitřními prsty rány
těmi co bílé jsou po milenčině těle těmi co dovedou do nekonečna růsti po něze ňadérek
A navštívil mě jas Přátelskou lží jej vítám nedočkavými ústy:
ach navštívil mě jas a už mě neopustí
Dřív než přejdu opět k uvědomělejší práci, zúčtuji s tím, co pro mne mělo literárně znamenat jakýsi souhrn, výsledek a uspořádání dosavadního, a na co zcela prostě nestačím. Bylo to pochybená myšlenka, pochybený záměr. Těch sedm dní bych chtěl zapomenouti, nebyly z valné části šťastné.
Propříště: není třeba, jsem-li šťasten, psát o tom, že jsem šťasten, opravdu toho není třeba. Právě tak jako v zoufalství lze jenom křičet, a ne hovořit nebo zpívat, jak jsem to poznal už dávno při Štědrém dnu. Není-li zbytí, kousej se raději do prstů, ale mlč, mlč a pamatuj si. To jsem chtěl říci. Nebudu zneužívat modré knihy. Zůstane-li z těch sedmi dnů pro budoucí dni pár veršů, bude to velké štěstí.
Ale teď už bez otálení k tomu, co je nejvlastnějším domovem: drobné pocity, které někdy, za štastného setkání náhody s prostotou, přesně zazpívají.
8. 8.
Podobenství	 8. 8.
Přítelem být milencům co se trápí často si myslíváš
za hodin bděných nebo spaných tisíci drápy rozdrápaných
tisíci drápy
(či kolik jich má život náš?)
Tak asi mohla myslit skála když ucítila hůl
jíž do ní kdosi bez zázraku
tloukl jak srdce polapených ptáků když vodu nedávala
každému kdo si zamanul
Jak to jen bylo? Má slova byla opilá, ne já. Bylo to silné a na krok od skutečnosti. Viděl jsem,jak uhýbá, držel jsem jej jaksi v rukou a vedl jsem ho tam, kam jsem věděl, že musí jít, ač se bojí. To, co jsem říkal, neříkal jsem pro něho. Ukazoval jsem mu cestu. Když jsme odcházeli a padlo jméno, když začala padati jména, věděl jsem: teď jsi tam, teď se konečně blížíš. Jako bych chtěl pokoušet osud, rychle jsem se rozloučil, odběhl a naskočil do tramvaje. Cítil jsem, že nepřijde-li za mnou, bude se soužit déle, než by mohl snésti. Pak seděl náhle vedle mne, já jsem se usmíval a on říkal ta prostá slova, na něž jsem čekal celou tu dlouhou dobu. Byl jsem v té chvíli vítězem. Vždyďjsem ho donutil, aby se přiznal! Ano, ale nedonutil on mne, abych přiznání vyslechl? Chvěji se, vzpomenu-li na to, jak jsem jej očima vyzval, aby mne opustil. Zdálo se, že jsem raněn jako srna, která se stydí za své poranéní a běží dál svými plavnými skoky, aby padla kdesi mimo zraky střelce.
10. 8.
Dým	 11. 8.
Jak nesmát se! Očima nemocnýma jak nevidět
vláček jenž odjíždí a dýmá na celý svět!
Pro radost dětem pro potěchu holčičkám nemocným
a pro dům který nemá střechu stoupá ten hodný dým
Chudákům dává a zlým bere vše co mít neměli
Je soucitný jak oči které se navždy zavřely
Píseň o radosti		12. 8.
1
Máš tajemství a do záhybů svých vlasů skrylas hádanky radosti má Já vím že skrytě učíš mě písni která vypoví tě jako bych spatřil štíhlou rybu na dně hluboké studánky
Ale já chodím v noci zřídka tam kde se dějí zázraky kde děti jako světlé tečky dovedou bdíti za ovečky
a za slunce a za medvídka a za lásku a za ptáky
kde hospody jsou otevřeny a vedou nohy bloudících do světla to jest do jistoty kde nože mají ulámané hroty kde říkáme sladkými jmény hospodám srdcí svých
Ale já zapomněl jsem cestu jež vede k ložím děvčátek tu cestu tance při šalmajích na které pyšní pištci hrají pro sudy vína pro nevěstu pro koláče a pro svátek
zapomněl jsem jak chutná dálka jak voda v níž se koupeme
po prsou k jiné vodě stéká takže jsme most jímž kráčí řeka Nechal jsem duši na obálkách kam psal jsem jméno milé mé
Ach dopisy které jsme psali čísti vás znova po létech
a zeptat se jak se vám dýchá
v zásuvkách plných zlého ticha kde jsou ty co jste milovaly
a kterak nyní žijete
Už dlouho stará něha dřímá a ta která ji přežila
potají také dohořívá
ach co mi zbývá co mi zbývá? Ztratil jsem úsměv radosti má po kterém jsi mě vodila
a chodím v noci jenom zřídka tak kde se dějí zázraky
kde děti jako světlé tečky dovedou bdíti za ovečky a za slunce a za medvídka a za lásku a za ptáky
2	13. 8.
Ó čase procházek a poutí
ó čase paní náhody
dovol mi v tomto jitru říci ty čase smutku nepřející
že chci na tebe vzpomenouti jako blesk na hromosvody
Tak jako blesk tak nevědomý jsem býval čase procházek nevěděl jsem že náhle sjedu
po strmé tyči tam kde mluvit nedovedu kde stojí némě vrátké domy
nad proudy skrytých řek
kde tvář se potom nepodobá té dřívější té šťastné dřív
kde jako bleskem rozpůlené stromy stojí dva chlapci nevědomí
jeden je dítě ale oba nevědí který z nich je živ
zda ten co oplakává štěstí zda ten co neví o slzách ptají se větru ptají slovy vypůjčenými z bájesloví
z veselých písní pro nevěsty a pro princezny v pohádkách
Jsou ještě draci nad loukami je ješté sníh jenž netaje
jsou ještě rybníky v nichž loví ohnuté pruty rybářovy
jsou ještě perníkářské krámy je ještě cesta do ráje?
Kam padá padající listí
kam padá hudba kterou slyším hrát kam padá dívka jež je nahá
kam padá ruka která nedosahá kam padá báseň již chci čísti kam padá listopad?
Ó čase radosti a spánku prohledal jsem už každý kout kde bys snad mohl býti schován a nemám slova nemám slova
ó ty který jsi na kahánku abych si mohl vzpomenout
vždyť ztratil jsem i onu cestu jež vede k ložím děvčátek
tu cestu tance při šalmajích na které pyšní pištci hrají pro sudy vína pro nevěstu pro koláče a pro svátek
Čekání		15. 8.
Čechy za oknem smutných duší obzore můj já vidím vás
ze svého žalu nejčistěji
až v hloubi jezer jež se chvějí
Čechy za oknem smutných duší čekání dané napospas
k minulosti se usmívati
s tím co jsou slzy v úsměvu vědět že láska ráda mučí nežli ti padne do náručí vědět že hlas se tehdy vrátí až vyučí se ve zpěvu
A jenom nepatrná zmínka dříve než zmlknu na chvíli: kdo ještě žije nemoc přečká a musíš myslit na Palečka na bludičky a na Ječmínka že také bloudili
Formulace pohledu 	15. 8.
Onehdy jsem si ujasnil v rozhovoru o roztříštění osob
nosti a hledání, resp. nalezení dvou základů, od nichž se rozbíhají nitky zdánlivě nesčíslné, svůj čistý základ to jest ten, na němž mi záleží, o nějž usiluji. Řekl jsem tehdy, že onen druhý hlavní základ je ten, na němž mi musí záležet, ten, jenž mi byl dán, a že zápas lidského života je zápasem o harmonii mezi tím, co bych chtěl, a tím, co musím. Teď chci pokud možno přesně formulovat poměr postoj, pohled k věcem, takový pohled, o nějž usiluji a který vyjadřuje Dostojevský v Karamazovech dokonalým slovem "nazírání":
Jakákoli věc je viditelná pouze z jedné strany; je viditelná pouze v okamžiku, kdy nás zaujme svou neobvyklostí, svým vychýlením z obyčejnosti, z konvence (byť to často byla právě obvyklost, obyčejnost a konvence). V oné rozmluvě jsem hovořil o slánce. Opakuji to: slánka jako předmět ze skla mě zaujme například (je to prchavé) v té chvíli, kdy je obrácena dolů a otvory z ní padá sůl; není možné, aby bylo zabráněno vyprázdnění slánky, slánku drží čísi pevná ruka "hlavou dolů" slánka pozbyvá se zoufalou jistotou náplň svého raison d'etre, neboť tehdy, až bude zcela prázdná, bude slánkou jen svým jménem, bude slánkou bez krve soli, bude mrtvou slánkou.
Příklad o slánce je, mohlo by se říci, poetickým příkladem nazírání. Mimo poezii to bývá neurčitější, zlomkovitější, prchavější. (Ale tu je právě jedna z definic poezie: určovat neurčité, říkat, to jest zastavit prchavé.)
U mne je to tedy (dnes, dnes, dnes, možná ještě zítra...!) soucit k neodvolatelně ztracenému, soucit k neodvolatelně nenavratitelnému, oč usiluji v čistém pohledu. Jde o věci zcela malé nebo zcela velké a mohu právě tak dobře cítit nesmírnou lásku k přečteným novinám, novinám odhozeným, jež už nikdy nikdo nebude čísti, jako k dešti, který v této podobě už nikdy nespadne, nebo jako k věčnosti, že je tolik, tolik věčná!
18. 8.
Přišel ošklivý den, přišel hezký: co oba znamenaly pro noc? Bylo lhostejné, kolik mi dají, protože stejně také končily, i když jsem tomu nechtěl uvěřit.
Jak utíká tenhle srpen, smrt se vzdaluje na míle. Zdá se (a jsem o tom dnes již skoro přesvědčen), že nedohraji tuto hru právě proto, že je tak vážná a ani trochu veselá. Nemusím se stydět před modrou knihou (přece jen připravuji půdu pro slovo rozhodné), protože ona ví a často víc než já (ale to jsem také já). Na počátku byl úmysl, na konci bude čin, a ne provedení úmyslu.
Mé jméno se opět rozštěpilo. V kterém středu je jeho pravý zvuk, zbývá prozkoumati mně samému, ať mluví zatím něco jiného než jméno, jehož čas ještě nenastal.
Bolest z konce června se vrací a bude dle všeho větší. Je to tak lépe, alespoň se o ní mohu přesvědčit, alespoň ona je, když vše ostatní utíká, alespoň ona byla stvořena jen pro mne a už pro nikoho jiného, už pro nikoho jiného.
Čísti si večer		 24. 8. doma
Tady jsou knížky čti si
jako ty mají polámaný hřbet čas tíží je a v sobě cítí krásu
Ach kéž by přišla Bubu z Montparnassu a odvedla mě s sebou na výlet!
Tady jsou knížky čti si
Ne nemohu jsem příliš slabý dnes krajinu vidím kde spí Francis Jammes Usmívám se a vzpomínám
na Kláru d'Ellébense
Ó malé mrtvé tanečnice
hluboko pod zem ukryté mým rtům vás chtěl bych nyní čísti!
Je to však marné: milujíce jsme jako spadalé listí
a nemůžeme zpátky ke stromům
Končiny štěstí		25. 8.
Končiny štěstí, končiny ticha,
kde končíte, kde končí konec váš? Jako se žije, jako se dýchá, milenku čekáváš.
A ona přichází a chce ti něco říci o tajemství, jehož má plnou hlavu a které, jako všichni kouzelníci, schovala do rukávů.
Neumíš uhodnout, až potom, když ti mizí, pomalu pochopíš,
že moudrá dívenka zhola nic nenabízí, neboť vše dala již.
Dívka jež pláče		27. 8.
Stojí a pláče a stojí
v ramenou slzy a v ústech slzy a ty ji Bože necháš takto stát a ty se o ni vůbec nestaráš vždyť ona neví co ty víš
vždyť ona vůbec neví
Večer obživují podivné věci jsou živé jako byly vždycky člověk má strach
člověk spí a neví taková tma všude
a není možno cokoli učinit
A ráno ach ráno tehdy věci umírají je jí líto že umírají
jaký to bude smutný pohřeb bez hudby bez hlíny
a bez maminky
Zdalipak ty někdy pomyslíš na okna otevřená v zimě
a na letní sklepy v ošklivém horku? Strašně rád bych se to dozvěděl protože mně - a jsem jenom člověk to nedává spát
Ach podívej se přece na ni pohlédni na ni jak je utrápená ty musíš vědět kdo jí ubližil ona je příliš malá
bojí se cvrčků a bojí se ticha bojí se lásky a tebe se bojí
Ó velikánský Bože
který se umíš tak záhadně usmívat který nemáš z ničeho strach
ani z noci a ta je přece zlá
ani z velkých ptáků a jejich křídel vezmi tu malou k sobě do učení!
Poznámky	28. 8.
Ó dome, kam jsem chodíval na hodiny houslí! Pan Pudil se jmenoval pan učitel. Byl hloupý a mnohomluvný, ale když začal hrát, tehdy umlkal a zapomínal na mne. Vedle v kuchyni byla jeho špinavá žena, která často omdlévala.
Měli dostat dětátko. Ty housle, na něž jsem skřípával, kde nyní jsou? Věděly o mně hodně.
Dvě myšlenky z včerejšího snění před spánkem: Každý, kdo mluví jinou řečí, než je jeho mateřština, hraje divadlo. Kdyby mohl vidět sám sebe! Je to, jako by tančil tanec domorodců z kteréhosi exotického ostrova.
Při vzniku sebenepatrnější bolesti na lidském těle se okamžitě tělo soustředí na místo, kde to bolí, a samo o sobě přestává vědět. Je jen ta bolest, přehlušitelná jenom bolestí větší. Jak je to s duší? Usínám.
Potřebuji teď aspoň několikaminutový odstup od básně, již jsem právě dopsal a již si chci pak přepsat do modré knihy, a zaznamenám si pocit, jenž se mne dotýká ostatně již dosti dlouho a který jsem poprvé slovně vyjádřil v nedávné pražské rozmluvě s G. S.:
Velicí romanopisci milovali příliš hrdiny svých knih, než aby oni hrdinové mohli být skutečnými hlavními postavami jejich románů. Aljoša například z bratrů Karamazových: je on opravdu nejlépe napsanou postavou? Zdá se mi, že Dostojevskému jaksi náhodou a pod rukou unikl Míša jako kdosi, kdo nejvíce žije. Aljoša je (alespoň pro mne) stranou, přihlíží, "nazírá" román. Právě tak je pro mne v Laudinovi víc Mikuláš než Laudin, v Oberlinovi víc Hanna než Oberlin, v Kristiánovi Ruth, v Karlovi a Anně Richard, a tak bych mohl vypočítávat dál. Jsou ovšem výjimky, jako Idiot, Kašpar Hauser, Tommy z Barrieho románu atd., ale ty jen dotvrzují, co jsem napsal. -
Několik minut uběhlo, mohu si teď znovu přečíst svou báseň. Odpusť mi, modrá kniho, byl-li jsem ti piespříliš bodrý a rozšafný, ty víš, že jsem myslil něco opravdového a jenom z vysílení jsem to řekl slovy tak kostrbatými.
Jak nazveš básničku? Nazvi ji: Konečně, slova!
Konečně, slova! 	28. 8.
Do nekonečných nohavic je navlečen náš cit
tak nepotřebný jako věc která je pod poklicí
a jako socha (také byla živá) mlčíme vždycky nakonec jen o stín studu víc chceme-li promluvit
A potom Ucho (otrok hlasu) musí říci že neslyší že odpočívá
Ó mějme slitování s tím co nevidíme! S duší již velké tělo stíní
s Bohem zakrytým oblohou
s červem kterého schoval plod
a se svým srdcem plným zmatku Vždyť ústa která mluvit nemohou by také chtěla konat dobrodiní
alespoň úsměvem - a když se probouzíme do času zpátky chceme o překot
a stačí k tomu píseň z kolovrátku
anebo třeba pouhé vlasy štěstí
na něž jsme také dlouho nepohlédli a které zatím spalo pod očima
jako tam spí už dávno tolik snů a hádanek a malých prohřešení a toho ostatního co jen klímá Jsem tiše již a oči mé se zvedly s úžasem hledí za bolestí...
Do jablka se zakousnu
a budu věřit že tím něco změním
Ospalá, vlídná, krásná, smutná, zlá, hodná, usměvavá, moudrá, růžová, snědá, barevná, štíhlá, mladá, oblá, svěží, ruměná, zarmoucená, radostná, krutá, nelítostná, jediná. To jsou všechno přídavná jména, jež mne náhodně napadají a jež říkám do větru. Ale řeknu-li: čistá, tu se mi zatají dech a vím, že to stačí k životu, toto jediné, neopakovatelné, přesné slovo, že není většího daru. Je nutno stále pochybovat?
září 39
Dva sny z 28. na 29. srpna 39 		29. 8.
První sen:
Jsme s V. v divadle s kruhovitým hledištěm. Nevím, co se hraje, mám podivné předtuchy. O přestávce vycházíme po schodech vzhůru. Říkám V.: "Je to, jako bychom šli ze sklepení na čerstvý vzduch." Když se vracíme, spatřujeme náhle herce, který se za velikým květináčem chystá převléknout do fraku. Květináč je pestře pomalovaná španělská stěna, jako živá, myslím si. Herec je hubený, na hlavě má úzký cylindr a pravou rukou rozvazuje svou černou kravatu. V. se se mnou domlouvá očima, a zatímco já záludně oslovuji nic netušícího herce a o cosi jej prosím, bleskurychle se převléká do jeho fraku a ubíhá dlouhými lehkými skoky do sklepení - hlediště, kde se zatím již zase setmělo. Jdu zvolna za ní, stydím se, co jsme to provedli, ten herec teď přece nebude moci hrát, hledám očima V., nevidím ji, usedám zneklidněn na své místo, tu však cítím, že ona sedí za mnou, ale ne na sedadle, sedí na opěradle mého sedadla, má nohy široce rozevřeny, nohy, oblečené do černých frakových kalhot ubohého herce. Bere mou hlavu mezi své nohy, stiská mi hrdlo, dusím se, nechápu, že ona, že právě ona mi může způsobovat takovou bolest, stydím se však rušit průběh představení, nekřičím, jenom jaksi do sebe pláči a probouzím se.
Vstal jsem a s očima napolo ještě zavřenýma a slepenýma spánkem jsem si zapálil nedopalek cigarety. Sen ve mně ještě dozníval, dozníval jako rozkoš, zaznamenal jsem si jej v hrubých rysech na papír, který ležel na stole, ale ráno jsem tento papír marně hledal, je možné, že k zaznamenání nedošlo, protože si už také nemohu vzpomenout, jak jsem si zase lehl a zda jsem vůbec udusil cigaretu a zhasl světlo. Byl jsem v té době mezi dvěma sny jako v bdělém bezvědomí, mé tělo se mechanicky pohybovalo, ale duše setrvávala ještě ležíc na loži a připravujíc se již k druhému snu.
Druhý sen:
Má dva díly. Zpočátku jde o byt, jejž jsme si pronajali společně s bratrem a který opouští B. B., což mne mrzí, neboť si říkám, že na mne budou kladeny větší požadavky.
Náš pokoj je skoro u střechy vysoké budovy, jejíž všechna okna jsou zastřena, a od okna jaksi sklouzá dolů, jako by vrávoral. Přicházíme s bratrem vedouce se za ruce a jsme opilí. (Toto je zmatený pocit snu, jsem opilý a projevuje se to verši, které říkám a které mne uchvacují.) Kolem našeho pokoje, zvenčí, ale potom zase jakoby ne zvenčí, vedou schody ještě kamsi vzhůru, říkáme si, že musíme dobře zamknout, aby na nás nebylo vidět. Pak se svlékáme, jako tomu bývalo kdysi ve skutečnosti doma když bratr přijížděl na jednu noc a při svlékání jsme si prohlíželi prsa, kdo z nás má více vpadlý hrudník. Nyní si je neprohlížíme, ale víme, že jsme si je měli prohlédnout, máme radost, že jsme přelstili onen starý zvyk. Uléháme, zhášíme, ale v příštím okamžiku se vztyčuji na loži s nesmírným strachem z otevřených dveří. Křičím na bratra, že dveře jsou otevřeny. Praví: "To jsou jiné dveře." Upokojuji se. Je ráno. Bratr má na očích brýle, podobá se B. B., ale není to on. Vyprávíme si ležíce naznak a s rukama za hlavou, co jsme dělali po tu dobu, co jsme nebyli spolu. Vypráví o L. M. Mlčím nechtěje se svěřovat. Pak se mě ptá, kdy ho může L. přicházet navštěvovat. Odpovídám, že odpoledne nebo večer. Vyčítá mi, zcela bezdůvodně, že si počínám jako kuplíř. Mrzí mne to, s pláčem opouštím pokoj a podotýkám, že tedy odpoledne nebudu doma, jen aby si přivedl L., že nepřijdu ani večer, že jdu pít.
Druhý díl snu počíná vědomím schůzky s V. Pospíchám, abych nepřišel pozdě. Scházíme se v zeleném údolí, jímž teče potok. Topoly stojí těsně u sebe, bojím se, že se mi mezi nimi V. ztratí. Tu ona přichází a beze slova mne vede na jakousi zahradní slavnost. Je rozladěna, zdá se, že proto, že nemůžeme jít odpoledne ani večer do mého bytu, když je tam bratr s L. Ale kdo jí to prozradil? Vstupujeme do slavnosti, hraje dechová hudba, hnusí se mi to, zlobím se na V., mlčím. Náhle potkáváme u pouťového stánku její matku. Ta mne ignoruje, bere V. za ruku a vleče ji do domku, navlas podobném pavilónku pro dechovou kapelu. Jdu za nimi, V. pláče a kývá na mne. Přicházím do čtverhranné místnosti se stolem, na němž leží pečivo. Sedí tam V. otec. Sedám si bez vybídnutí, V. s matkou odchází. Její otec si mne prohlíží, klopím oči. Říká mi, jen abych se nebál, mluví rozšafně a jako by se mi posmíval. Praví: "Byl jsem včera s Borisem Pasternakem, ptal se mne na vás. Řekl jsem mu, že v mých novinách je místa dost pro vaše básně. Co tomu říkáte?" Blednu hněvem, neboť poznávám, že se mi vysmívá. Tu se
vrací V. s matkou a s jakousi tlustou paní, v níž poznávám herečku N., V. matka s ní hovoří, jsem svědkem tohoto odporného rozhovoru, jaký se může vést jenom mezi ženami. Matka: "Půjdeme k nám, můžete se u nás zase vykoupat, jste-li špinavá." N.: "Půjdu s vámi, posledně jsem byla u X., která je však tak ohyzdná, že se mi udělalo špatně, když se svlékla. Zato vy, vy jste pěkná." Hladí ji po bocích. V. se na mne poprvé za tak dlouhou dobu otáčí, udobřujeme se pohledem, jsme čistí. Matka pak mluví ke mně. "Pojďte s námi také, nu tak se již nezlobte a pojďte s námi, máme doma koláče, to si pochutnáte." Odpovídám, že nepůjdu, že jsem zadán jinde. Ptá se kde. Říkám, to že je moje věc. Tu se vrhne V. otec ke světlu, zhasne, je tma, křičím V. jméno, hledám kolem sebe rukama, je mi úzko a těžko jako před smrtí, nalézám žárovku, jež se pod mýma rukama rozsvítí, ale nikoho nevidím, všichni zmizeli, hudba umlkla (toužebně si přeji, aby alespoň ona byla zůstala), jsem sám v širokém, prázdném prostoru, bez jediného topolu, jak si říkám. Jdu smutně domů, k bratrovi, odhodlán se zabít. Ale pak si uvědomuji, že bych doma vyrušoval, když tam je L. Chodím kolem věže kostela, vysoké, vysoké věže se zastřeným hlasem zvonu, stále dokola, stále dokola, bolí mne nohy, ale nesmím ustat v chůzi, protože jinak, myslím si, bych se probudil.
Když jsem pomalu procital, zněl z věže svatého Jakuba zvon, jako každého dne o páté hodině ranní. V pokoji bylo šero. Vstal jsem a chodil zvolna kolem stolu. Pak jsem se zastavil před oválnou fotografií onoho šťastného dítěte, jakým jsem kdysi byl. Hledělo na mne s takovou něhou a s takovou čistotou, že potom, když jsem se náhodou pootočil a spatřil svůj obraz v zrcadle, bych býval nikomu neuvěřil, že toto, tento zděšený a ospalý mladík jsem také já.
Jako slon slonovinu svoji
tak já mám v ústech vzácný kov. Ó smrti! - Slávu vykupuji
za cenu melodických slov.
G. Apollinaire: Slon
Bez názvu	 30. 8.
Tak tupě a tak pracovitě
žije můj tep
Ó z pavučin jsou také sítě! A ze zrní je chléb
Tak tupě a tak pracovitě tím zrním živím se
Od něho zpátky tančí dítě Kupředu neví se
Tak tupě a tak pracovitě Ach kým byl zván?
Od něho zpátky miluji tě Kupředu klopýtám
Tak tupě a tak pracovitě žije můj tep
Ó z pavučin jsou také sítě! A z lásky kočár na pohřeb
Hle, nač jsem čekal. Tři noci špatného, těžkého spánku, měsíc neklidu a rozechvění, rok předsevzetí.
Hle, čeho jsem se dočkal:
Probuzení bylo ošklivé, již v polospánku jsem poslouchal, až matka půjde po schodech s poštou. Dlouho nešla. Vstal jsem rozechvěn a byl jsem skoro hotov s oblékáním, když se objevila. Dopis od Věry z 28. srpna. Dvě různé atmosféry. Její, ničím nevyrušená, moje, kdoví nač připravená, po čem toužící. Jinak nic. Zklamání. Matka mi vtiskla padesát korun. Nevím proč, ale cítil jsem se ponížen. (Za hodinu jsem jí peníze pod jakousi záminkou vrátil.) Napsal jsem dopis Věře. Krátký, mohla z něj v náznacích vyčíst mé zklamání. Šel jsem k holiči. Pak na procházku kolem Barbory a čítárny, kam jsem zašel. V Přítomnosti pitomý článek o Holanovi, ve Světozoru vzrušující fotografie. Domů. Prohlížím sedmý ročník Hosta. Bohatý oběd. Po obědě do jídelny... v této chvíli obrat. Přijel mne navštívit Ivan. Je to teď jediná věc, z níž se mohu těšiti, a dokončení těchto poznámek nechávám osudu.
30. srpna, o dvacátých narozeninách
Ano, tedy po obědě do jídelny. Tam báseň, ostatně chybnou a nabubřelou. Wassermannova Ztracená léta. Do parku. Zpět. Počínám psát tuto zprávu, náhle Ivan. Mám radost, náhlostí citu jej objímám. Je rozpačitý. Jdeme na procházku na Vrchlici, večeříme, u Šašků pijeme krapet vína, vracíme se, po celou dobu máme hlavy plné veršů, alespoň já, je to upřímné. Chvílemi vznikají pauzy, jsou ale také dobré, čte si dopisy, které mi psal, já čtu krásnou povídku jeho otce v Hostu, jdeme spat o jedné hodině.
Čemu se to uhýbám? Měl jsem přece vysvětliti, co se stalo s mým předsevzetím! Raději až zítra, potřebuji nabrat dechu. Napsal jsem dnes také dopis Věře, který neodešlu... budu psát víc podobných dopisů, co je to vše platné...
31. srpna
Nevím, zda jsem opilý. Světe, světe v jakékoli podobě, třebas v podobě zajíkání, které mne v tuto dobu drží ve své stydlavé hrsti! Světe Věry, jež kdovíco teď dělá. Je půl jedenácté. Je kdesi venku? Či spí? Ach, kéž spí! Kéž se čistota svažuje mírně, zcela mírně, abych nepodklesl náhle v kolenou! Nechť čistota nemá postranních myšlenek! Ó světe Věry, do něhož vstoupiti nesmím, leda smyslem vzníceným, a to ještě tápu, to ještě se táži, jako pomatenec jen neskutečně důvěřuje vypůjčené úloze milencově. O světe Věry, jež touží! Kam se postavit, aby mne touha zasáhla, abych jí patřil, abych se mohl dát? Ó světe Věry, jež je cizí, neboť i ona, i ona pochybuje, to jest mé přesvědčení: k tobě mluvím. Hrají Debussyho, Malou suitu hrají, a já poslouchám. Jak neumím poslouchat! A ty o mně pochybuješ, že neumím. Ty bys chtěl, abych uměl. Ó Bože, udělají dvě myšlenky jednu myšlenku, jako udělají dva polibky jeden polibek, anebo jsou dvě myšlenky, dvě různé, jedna klamavější druhé? Ó Bože, vezmi můj hlas, aby ta holčička konečně slyšela! Ať propukne v pláč, ať propukne v smích, ať mi padne kolem krku celou svou nezměrnou lehkostí, aby toho tlukoucího motýla konečně uslyšela, neboť je to mé srdce, a nebude, nebude už dlouho tlouci, ať ta holčička nezmešká, Bože, ať nezmešká!
31. 8. v noci, opilý
A 2. září: na jakémsi vyšším stupni, ten vliv by byl asi blahodárný, necítil bych se aspoň tak nicotně. Ale dnes se nedá přimlouvat se u budoucnosti, ta má jiné starosti. Včera jsme si hráli hru na poslání básniček, bylo to žertovné, "obsadili" jsme spoustu časopisů. Ráno jsem dostal dva dopisy, jeden expres, zarazilo mne to, s jakou samozřejmostí a prostotou jsem vyváděn ze svých hloupých pochyb, a reagoval jsem na to podivně zle, zmínil jsem se v odpovědi,že jsem přemýšlel o tom, že již nemiluji. Je to ovšem zbabělost, protože vím, jak to bude Věru trápit, a pro mne to bylo východisko z touhy.
Kde je tedy smrt? Tušil jsem to od počátku sprna. Toužím ještě po lecčems a s onou neuvěřitelně trvanlivou skepsí čekám zvědavě na nevyplněné touhy nebo na její vyplnění se zklamáním. Ale co to tam dole přece věří? Ale co to tam dole hoří pro čistotu (jíž jsem odhodlán říkati věrnost)? Ale co to tam dole popírá smrt její neznalostí? Za tím teď chci jít a jako proutkař lákati písničky ven z jejich úkrytu.
3. září
Hovor do dálky		2. 9.
Sedni si ke stolu, dej ruce do klína a poslouchej mě chvíli.
Je tady útulno a nemusíš se bát mé krve, ta je klidná.
O městě pohádek ti budu povídat, jak mě to špačci naučili.
Je jako ty, je štíhlé, s tajemstvími, jichž ústa nemluví,
nedáš-li jim svůj hlas, svůj hlas, svých snění pád.
Kolikrát po sněhu, po poezii zimy, jsem viděl zimu tát.
Tak je to vždy. Jsme vroucní, díváme se na chrámy spodních řek,
na zahrady, pro něž jsme příliš krutí, a pak se vracíme
Ó neostýchej se, až stříbro ukradnu ti z městečka pohádek.
Proč to vlastně ještě jednou opakovat?
Aby ti někdo věřil, že žiješ, stačí dobrozdání pulsu. Aby ti někdo věřil, že miluješ, stačí dobrozdání...
Aby ti někdo věřil, že jsi užitečný, stačí být jako onen osel, který celý den pracoval svým zadkem a padaly z něj dukáty.
Teď několik otázek sobě samému:
Je to práce, když se prodává celý den v krámě, pracuje celý den na poli, sedí v kanceláři, a to vše kromě eventuálního sobeckého, soukromého potěšení jen proto, aby už byl konec a ukradla se životu volná chvíle?
Ne, ne!
Patří peníze a) k lásce, b) k poezii, c) k radosti, třem věcem, mimo něž je jen úzkost?
Ne, ne, ne!
Je zahálka práce? Ano!
Jak to?
Zahálím; ale přitom nezavírám oči, a zavírám-li je, jsou otevřeny jinak. Nenudím se!
Jsou písničky všechno?
Ano, ano! Ještě nikdy nebyly praktické. Chtěl bys, aby ti někdo důvěřoval? Ano, ano, ano!
To však chceš příliš mnoho.
Jsem už šestý den zase v Praze. Nedělal jsem nic, kýchal jsem, kašlal a trápil se. Po tom všem jsem chtěl dnes už zas odejet. Bylo toho na mne až až. Měl jsem tedy odejet. Pak mne však zadržel hlas v telefonu. Nikdy neuniknu tomu hlasu. Dnes jsem odeslal korekturu své sbírky. Připadá mi, že ode mne nikdo nic nečeká. Proč se tedy tak pachtím? Jsem směšný. Ztrácím svůj "předobraz". Chtěl bych být daleko a sám. Chtěl bych se schovat. Chtěl bych neplakat. Chtěl bych zapomenout na všechny chvíle, kdy mi lidé, které jsem měl rád, brali život. Kdyby o mne někdo zavadil, upadnu.
9. září, jednou nohou v hrobě
Báseň pozdního léta 	10. 9.
- Dovedeš úlohu? Je šťavnatá jak ovoce trhané o málo,
jen o malinko po dozrátí.
- Dovedu. Oblohu chceš přivolati, píšťalo? Chtěla bych přivolati!
Co po mně pomněnka chce?
- Tak pískej modrou, pískej růžovou
a nestarej se o květiny.
A mraky zapískej, s kterými připlovou slzičky Mariiny.
Ubohé slunce -		12. 9.
Ubohé slunce, jaká samota odvedla kroky luny plaché
až sem, až sem, kde trčí pahýly? (a je to přece zase jenom ta,
ta, jež jsi ty, chladné a zbledlé strachem). Ubohé slunce, kdo na tebe svítí,
koho ty musíš pěkně poprositi tak, jako my jsme tebe prosili?
Něha je dál a dál. Něha je sama. A já zakletý do rozpaků nemohu přijíti a rychle přivolat
to, co bych nejvíc chtěl. Volal jsem na havrana, na těžká křídla všech neúprosných ptáků,
aby se rozpjala široko, nejšířeji a aby přikryla lehýnce beznadějí
vše čisté na světě, vše, co jsem míval rád.
Co je to vlastně? Odpověz čtyřem slovům, slovům mírně rozkolébaným vínem. Jako bys to byla jenom ty, věto, která mne vedeš po stránce čtyřsté padesáté osmé, a jako by to byla zase jen hra, vedená mým skromným opilstvím. Ale ne: bázeň (bázeň je strach, víš?) mi sedí v zátylku a směj se, směj se, směj se mi, že nevystačím dívati se po straně, musím ke středu, tam je škvíra, tou nevidíš, vidíš, nevěříš, věříš, že padneš. Dnes přišla o půl hodiny pozdě a večer šla do divadla. Mezitím se povoluje láska. Ale já, co já? Ostatek prochodím, propiji a prohraji, copak se to má? To se nemá, zítra nebuď prosím učesaná, holčičko, buď v nepořádku, nedbej o sebe a já ti všechno prominu, jen mě nauč věření, nikdy ti to nezapomenu a nemám, nemám, nemám tolik se usmívat. Dosti, dosti těchto opilých řečí! Málo víry.
13. září, půlnoc
Sny z 13. na 14. září
S maminkou na procházce na fotbalovém hřišti. S námi ještě dva neznámí, starší manželé. Dívají se, zatímco já s malými chlapci hraji kopanou, můj malý bratr. Odcházíme z hřiště. Náhle si všímám malého, světlého houfu mravenců, o nichž vím, že je to (tento houf, ne jeho jednotlivci) syn mé matky a můj bratr. Ženeme houf, jsme na něj něžní jako na malé dítě. Pojednou se stmívá, ve tmě rozeznáváme, že se objevují ze všech stran nové a nové houfy, divím se matce, že je tak bezstarostná o osud svého syna, a trochu jí to zazlívám. Na hladkých, černých kládách, po nichž jdeme, si uvědomuji zánik onoho světlého houfu, neboť se na něj vrhlo tisíce mravenců tak, aby se světlí mezi černými ztratili. Matka zatím o ničem neví, na okraji cesty s kládami je zábradlí a za ním se odehrává představení, jehož vyjednavateli jsou oni neznámí, starší manželé. Muž s kytarou zpívá podivnou píseň, ale když dokončí, nikdo z obecenstva netleská. Z toho poznávám, že píseň byla krásná. Tu teprve se matka dovídá, že ztratila syna. Ale nejsem to já, jsou to oni malí, světlí, něžní mravenci. Sedí se svislýma rukama a s očima úplně vyprázdněnýma, neschopna života.
(Po krátkém snu, v němž se míhalo gymnázium, divadelní sál, jakýsi hotel a tváře mého bývalého némčináře, E. F. B., A. I. a jisté dívky, na jejíž bližší určení si nemohu vzpomenouti, se mi zdál sen o Šípkové Růžence, jejž bych chtěl vyvolat ze tmy. Říkám mu sen o Šípkové Růžence ze záhadných důvodů, toto označení mi napadalo již ve snu, když jsem utíkal od člověka k člověku a poznával, že jsou všichni neodvolatelně mrtvi.)
Týž den, tedy včera, jsem napsal prózu "Co se zdálo Šípkové Růžence" (Lumír 39 - 40, č. 4). Četl jsem ji odpoledne Věře. Seděli jsme v židovském oddělení kavárny, kolem nás cizí, cizí tváře. Nedíval jsem se při čtení na ni. Až pak, po dokončení, řekla několik slov o formálních chybách. Byla trošku zmatena, jako ten, na němž chceme víc, než má. Občas si teď myslívám, že by se mnou nechtěla a ani nemohla snášeti útrapy, bídu a nebezpečí. Zdává se mi, že já nejsem pro ni ještě ten, pro nějž se nasazuje život, nedbá se o zevnějšek, nejsem pro ni ještě krev. Ach, vždyť má před sebou celý život! A já se s velikou hrůzou učím loučit se. Má v sobě něco z Kerkhovenovy Marie. Tu přímost; tu samozřejmost odevzdání. Ale Marie byla také ta, "co se neptala po tom, co si budou mysliti obyvatelé sousedních hnízd". Zbytečně takto mluvím. Jenom dítě a ten, kdo velice miluje, může poněkud změniti sám sebe. A já (kéž by nebylo jiných věcí) dýchám-li, vdechuji také ji. Je to skutečně pravda a je to možné? Možná že můj vybíravý rozum by si často přál čehosi jiného; ale co je všechen rozum světa proti této ruce tak křehké, tak čisté, proti tomuto tichému pohledu, proti tomu, zač jsem vyslovil její jméno v bláhové pošetilosti a důvěře hned za stromy a déšt.
15. 9.
Druzi mí odběhli, o samotě sotva již slyším smích jejich veselý zaléhat zpátky; a ty, ty jsi vypadl z hnízda, není tu matky, jsi mladé ptáče, zobáček žlutý, žluté drápky a veliké oči, a tolik je líto mi tě. Příliš je široká dlaň má, když uchopí tě! A já ti prstem donesu kapku z lesního zdroje, jak chtivě ji chytíš a zhltneš, tě sleduji s napjatostí a cítím, jak tepe srdce tvé i moje, a oboje z úzkosti. R. M. R. [Rilke]

Opuštěné dvojspřeží	 18. 9.
Ulice jako bič. Ulice, potůček, do něhož liják hrne nové penízky vody, po němž plove lesk dlaždic zrcadlících stěží
vůz s bandaskami. Na dvojspřeží déšť padá, zdržen o krůček.
Ó písni plískanic, jásote přesladký, s milenkou tiše nasloucháme drnčení tvému. Nepřestane
pro smutné koníčky? Hleď, jsou tak sami. Alespoň na chvíli měj slitování
také s těmito dvojčátky!
V ústech	19. 9.
V ústech, na měkkém patře, na růžovosti chutnání,
tam, kde se rozplývá vše, co je za námi,
kde vína jako luny ubývá,
kde už jsme tolik slz nadobro spolykali, v ústech, na měkkém patře,
na růžovosti dásní,
tak jako plamen, jako plamen stálý cítím tě, básni, bratře.
Cítím tě, básni.
Až půjdu položit
svůj život za smrt (čekám na ni), kéž slyším ještě znít
tvé doznívání.
Daleké svítání		20. 9.
Vzdálené světlo. Strach. A cosi zlého nese. Tělo, má přetvářka, to napovídá rytmy, jež oddalují pád. Vy zaposloucháte se a neslyšíte nic. Jen náznak. Úzkost. Přítmí.
Promnu si oči. Bdím. A na kávové lžičce muj spánek po kapkách čeká, až vezmu jej. Krátce a blízce je. Nemohu modlitbičce svěřit, co slyšel jsem, že řekla: poslouchej,
jak se mám rozednit? Myslí si na jitřenku tělo, má přetvářka, nad kterou smiluje se nějaká hospůdka, která mne volá zvenku. Vzdálené světlo. Strach. A cosi zlého nese.
Malá elegie		21. 9.
Přátelé odešli. Má milá v dálce spí. A venku velká tma je.
Slova si povídám, jsou bílá od lampy, a napolo již usínaje
na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka. Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše,
co nyní asi dělá maminka.
Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka,
k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše, má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se, ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše, ruce si sepne, myslí na otce,
který je mrtev již,
a potom pro mne loupá ovoce. Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš, Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal.
Jaká je venku tma! Co jsem to povídal? Ach vím, já chtěl jsem říci
za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal, a za všechny své drahé spící,
že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí, neumím býti sám jen s lampou, která svítí,
že sil jsem proso na souvrati a nebudu již žíti.
Když jsem napsal tuto básničku, cítě ještě tíseň včerejšího večera, ale skoro již osvobozen, jel jsem do Prahy a bez uvědoméní, jako ve snu, jsem koupil dva výtisky básní Anny Achmatové. Teď jsem se zase vrátil, jsou dvě hodiny odpoledne.
Přečetl jsem si celé Bílé hejno jako kdysi před rokem. Tentokrát jsem byl mnohem přístupnější, mnohem otevřenější. A mám jedno velké přání. Kéž jednou, až budeme od sebe vzdáleni, já a Věra, kéž jednoho večera sáhneme současně, nevědouce o tom, po oné knížce. Věra po té, kterou si dnes odnese domů, a já po své. Bude tichý, podzimní večer a budeme sami ve svých pokojích. A pak si na sebe vzpomeneme, v téže chvíli, jako bychom se umluvili. A spojeni těmi teplými, chvějícími se verši budeme opět spolu.
"Já skromnějším v přánich stal se?" Ne, ne v přáních. Jenom úzkostlivě přistupuji k oknu své budoucnosti a dýchám na jeho průhledné sklo, abych nemusil vidět onu jistotu, která je tak viditelná. Jenom chodívám teď mnohem raději v naprosté tmě a cítívám se v ní bezpečněji než ve světle. Jenom se bojácně držím těch posledních okamžiků lásky, které mi ještě jsou a budou dopřány.
Zdá se, že chybí jen málo, aby se mi zase vrátila stará přátelství. Ale jsem k nim nedůvěřivější než dříve.
Zdá se, že nevím ani o jednom kroku kupředu, zda se při něm nezřítím do propasti.
A potom se také zdá, že kdyby mi bylo dovoleno ještě žít, byl bych opatrnější na svůj život a na vše čisté, co mi přináší.
21. září
Dramatický monolog pro dívčí hlas 	22. 9.
Neodcházej! Neodcházej! Princi! Nenechávej mne tu samotnou! Princi! Princi! Neopouštěj mne! Vezmi mne s sebou!
Odešel. Odešel a už se nevrátí. Jak dlouho tu byl? Ach! Byla to věčnost a byl to okamžik. Jak to jen bylo? Vzpomínám si stěží. Jednoho večera, ale snad je to právě dnešní večer, jednou, kdy jsem byla hrozně smutná, ale snad je to právě teď, jednou, kdy jsem plakala, ale možná že i teď pláči. Seděla jsem tady, na této židli. Měla jsem hlavu v rukách, chovala jsem si hlavu, jako mi ji kdysi chovávala maminka. Náhle jsem se zachvěla, neboť za otevřeným oknem, tady, tady za tím oknem se objevila tvář. Polekala jsem se zprvu té tváře. Bála jsem se jí, jako se bojíme strašidel. Byla to strašlivá tvář. Splývala s tmou, ale náhle jsem zpozorovala, že je zalita podivným jasem. Zavřela jsem oči, zavřela jsem oči a čekala jsem. Něco se dotklo mé ruky. Vykřikla jsem a podívala se, co to je.
A byl jsi to ty, ty, můj milý, milý. Neříkal jsi nic, hleděl jsi na mne a já jsem poznala z tvého pohledu, jak jsem krásná. Již jsem se nebála. Usmívala jsem se. Řekl jsi potom, že jsi mne hledal a že jsi mne nyní konečně našel. Vzal jsi mne za ruku. Jak podivuhodně měkká byla tvá ruka! Jak byla bílá! A jak byla silná! Dívala jsem se na tebe, trochu jsem se chvěla, ale když jsi mne políbil, sem, na tyto rty, zapomněla jsem na všechno. A pak jsem ti vyprávěla, jak jsem na tebe čekala. Víš to, víš to, milý, jak jsem na tebe čekala? Po všechny hodiny svého života, po všechny dny a po všechny noci. Svěřila jsem ti, že jsem si často o tobě říkávala jednu malou básničku Anny Achmatové, a ty jsi mne poprosil, abych ti ji řekla. Styděla jsem se trochu, ale řekla jsem ti ji, abys věděl a abys mi uvěřil.
Svit západu rozlil svůj žlutavý jas
a v dubnovém chladu něha se chvěla. Ty o deset let ses opozdil as,
a přece ti patří radost má celá.
Pojď blíže, můj milý, a posaď se sem: v tvé veselé oči se dívám tak ráda.
HIe, modrý ten sešit - a víš, co je v něm? Mých dětských veršů celá tam řada.
Ach odpusť, že v zármutku žila jsem jen a ze slunce zřídka jen radost jsem měla. Odpusť mi, odpusť bláhový sen,
tak mnoho dřív jiných že za tě jsem měla.
Zesmutněl jsi, když jsem doříkala básničku, ale já tě hladila po vlasech a po tváři a po ústech, hladila jsem celou tvou drahou hlavu, a ty ses počal usmívati, jako já jsem se usmívala, zdá se mi, zdá se mi, že jsme byli oba velmi šťastni.
Potom jsi však vstal od mých nohou a řekl jsi, že musíš zase odejíti. Jak to, jak to, odejíti, věřila jsem, že zůstaneš věčně se mnou! Proč jsi řekl, že musíš zase odejíti? Kam, kam bys chtěl jít, tvé místo je přece u mne, zde, u mého těla a u mého srdce!
Nepromluvil jsi již a zvolna, malými krůčky jsi ode mne pozpátku odcházel, tam, k tomu otevřenému oknu. Ještě ses na mne díval, ještě jsem viděla tvé oči, tvé tolik jasné oči, miláčku. Ach kde jsi? Kde jsi, milý? Princi! Můj princi, neopouštěj mne, navrať se, princi, vezmi mne s sebou! Je mi tak těžko bez tebe.
V lásce třeba mužům tvarů a barev; chtějí mít obrazy. Ženy chtějí jenom vzruchy. Milují lépe nežli my, jsou slepé. A myslíte-li na lampu Psyché, na kapku oleje, řeknu vám, že Psyché není žena, že Psyché jest duše. To není jedno. Je to pravý opak. Psyché byla dychtiva vidět, a ženy jsou dychtivy jenom cítit. Psyché hledala neznámo. Když ženy hledají, nehled~jí neznámo. Chtějí jen znovu nalézti, toť vše; znovu najíti svůj sen nebo svou vzpomínku, čistý vzruch.
Kdyby měly oči, jak bychom si vysvětlili jejich lásky? Anatole France
Píseň o vlahé čistotě 		23. 9.
Když rozhlédnou se, jsou v svém kraji. Radostně štěstí rozdávají
a jejich zpěv a jejich let dovede všemu odpouštět. Teď vstanu. Za nimi se vydám. Píseň mi tajně napovídá.
Kdo je to? Odkud znáš tu notu? Ach bojovníci za čistotu,
jitra a malé studánky
a nebe lehké skřivánky.
Teď vstanu. Za nimi se vydám. Píseň mi tajně napovídá.
Tam nad smrtí a nad močály ti, kteří marně milovali,
se naklánějí stále níž.
Znáš kouzla, když je zachráníš.
Teď vstanu. Za nimi se vydám. Píseň mi tajně napovídá.
Řeknu jim, že jsou kdesi ženy lehounkým větrem odnášeny až k dětem, spasitelům svým. Že je to krásné, řeknu jim.
Teď vstanu. Za nimi se vydám. Píseň mi tajně napovídá.
Příroda nestrpí lehkých věcí, neboť shodivši ze sebe snopy, ovoce a obilí, odívá se vichřicemi, lijavci a ledovým krumplováním.
Kdo jest velice šťasten nebo velice nešťasten, nebojí se strašidel.
Z masa je srdce mé. Tiká jak hodiny, Bůh je zavěsil
na stěnu mého těla, které se jim odcizilo, a proto se bojí...
Jakub Deml
Průhledný obraz		 26. 9.
Obraz je průhledný. Ubohá malovánka. A přece, přivoníš-li
k zdánlivým chryzantémám, jichž barva citrónová
svou šťávu ztratila,
cítíš mé dny, mé dny, a obrací se stránka.
Z jedné jsme kdysi vyšli. Druhou dosavad nemám. Z jedné zůstala slova. Druhá mne zradila.Ach co je za obrazem? Povězte, paní má, těm nočním květinám, že dopadl jsem na zem, že teprv začínám,
že dopadl jsem na zem!
Ach co je za obrazem? Je příliš průhledný...
K zdánlivým chryzantémám voní mé dny, mé dny,
jež odevzdaly se ženám, jimž chybí příčina.
28. 9.
První den v pokoji v Košířích, v Arbesově ulici. Penzión
se jmenuje "Arosa", pokoj je v podkroví, s velikým oknem přes celou stěnu, s nízkým stropem a dveřmi bez prahu. Sedím u stolu na rozviklané židli, je pozdní večer, chvíle poté, kdy jsem doprovodil Věru k jejímu nedalekému domovu; poslouchám hovor domu, konejšivý hluk výtahu s bolestivými nárazy v každém patře, kroky na schodech, otevíraní a zavírání dveří, hlasy tramvají a lidí a modlím se takovouto tichou modlitbu:
Kéž tu smím zůstat navždy takto v klidu a samotě, s milými věcmi kolem sebe a s milými lidmi, kteří o mně vědí. Kéž se tu dočkám šťastnějších chvil, než kde jinde jsem se dočkal. Kéž trpím smutkem jen málo, a když, tedy sladce. Kéž se nedočkám oné velké díry, která mi tančívá před očima pokaždé, když na ni již již zapomínám. Kéž mne odtud nevyženou pro nějakou ošklivou hloupost.
Tvůj život, muj nový pokoji, se začíná. Přeji ti hodně radosti a jenom nepatrná zklamání. Chci ti pomáhati. Chci, abys mi zůstal.
Zalkni se, špíno 	29. 9.
Zalkni se, špíno, tím, co jsi, prolhaným smutkem, nocí zdánlivou, jíž černě málo nedostává se,
zalkni se (darmo neprosím)jediným mávnutím křídel dvou, která se tlukou v marném zápase.
Ta marná křídla, příliš živá,
v nichž maso a krev a zpěv (víš? pták!) pro volnost žijí, proudí, zpívají,
jsou zazděna a nedotkla se zdiva. A místo nich poletí do oblak vycpaní ptáci, kteří slamou mávají.
Zalkni se, lži, zalkni se v pravdě let, zalkni se, smrti, bylo tě už dost
na zemi mé, z které jsem život sál. Ti lživí ptáci nesmí k nebi doletět, já prosím lásku, prosím budoucnost, ty zlá, ty krásná, zamkni nebesa!
To je trápení! Den je sotva v polovici a už je tak nešťastný tak nešikovný tak se mu nic nedaří! Kolik těch dnů již bylo! A dnes - takové ošklivé, zarmoucené pondělí. Hořko v ústech a palčivě v nose (to od síry, kterou mi tu pálili proti jistým nepřátelům), chodil jsem celé dopoledne po všelijakých zbytečných pochůzkách. Byl jsem také u pana Petra, prý teď dráhy jezdí hrozně pomalu. Je to kulatý mužíček s bílými zuby. Zatím ho nezařadím do seznamu svých známých, na který jsem myslil (ale jen z dlouhé chvíle), že si jej pořídím pro modrou knihu. Můj Bože, bude-li čekání zkráceno, proč ne? Jen tomu nepřikládej důležitosti, chlapečku! Mí známí se tedy dělí na tyto kategorie: - (v této chvíli se mi naštěstí zazdálo, že mne kdosi udeřil do tváře. Proto zavírám opět modrou knihu a sahám po povídkách H. G. Wellse. Jsem již tak daleko, že neumím "se zaťatými zuby" přežít pár plahočivých hodin? Ať odkapává voda do vodovodu z kohoutku veskrze uvolněného!)
2. října
Tři spánky	 3. 10.
Kameníš od spánků, děvčátko plačtivé, ale ne od takových,
co s větévkami žileka se zrníčky sněhu bývají kamarády. Ty spánky nejsou, nebo se jen zdají, jsou šťastny nejdříve,
toť vše, co báseň poví, samy se sladce uspávají
a potom spí, spí bez košilek,
jenom tak, nahé, s hebounkými zády.
Kameníš od spánků, děvčátko plačtivé, ale ne od takových,
co ve dne, když se procházíme, pod naším bděním spí.
Ty spánky nejsou, nebo se jen zdají. Když odpoledne smutkem zakýve
a je nám ještě zcela nový,
tu naši mdlobu lehce přikrývají a říkají, že spíme.
Kdo pevně uvěří, snad pochopí.
Kameníš od spánků, děvčátko plačtivé, a já, jenž sám to vím,
znám chuť, když láska odumírá,
v očích ji znám a znám ji po hlase. Ty spánky jsou, ach tolik jsou a mají zavřené oči. Znám je za živé,
jen napovědět smím, co praví hřbitovy, že sudy bez vína strašlivě zaznívají,
že v bodě prýštění je jenom mrtvá díra, jíž prázdné, slepé oko dívá se.
Stojím na nároží ulice, je válka. Šero, mlčící zástupy, na cosi se čeká. Konečně se objevují první vozíky. Jsou to lehké dvoukolky tažené malými koníky. V každé z nich sedí dva muži, již ztratili ve válce zrak. Nepřehledné množství slepců. Hledí neurčitě, většinou se usmívají, mají hluboké, šedé důlky. Stojím a chvěji se. Ptám se hocha, stojícího vedle mne: Což ti lidé vidí, že jsou slepí?
(Sen z půli října)Cvičení před spaním 3. 10.
Bludičky, spát!
Jsem špatný kamarád. Ale tak míti na svém čele namísto vrásek za přítele srpen a listopad,
to bych si ani neodpočal, přeskočil poušť a přešel močál, se srpnem trpíval bych rád
a s listopadem pad, až k zemi pad.
Ale já bývám sám. Jen těžce usínám.
A měsíce se bídně plouží. Přeskočím plot a přejdu louži a potom ustávám.
Do vodovodu odkapává za kapičkami moje hlava. Přeji to kapičkám. Bludičky, klam!
Všechno je klam.
Ten, kdo se stará, kdo pečuje, kdo promění svůj život ve mne, kdo upustí od sebe samého, kdo miluje bezmezně. Člověk, kterého jsem hledal. Najdu-li, říkal jsem, proměním se jistě také já. Neboť on bude také přijímat mé nešikovné a zdráhavé dávání, také on mne přijme do sebe. Láska, říkal jsem, je nález člověka a sebe samého. A neříkal-li jsem, snil jsem tak. Budu-li chatrný a slabý, budu silný láskou. A budu-li silný, jak to bude krásné, rozdat svou sílu. Dívčí sílu, říkal jsem.
Kdybych měl dnes říci, jak mi je, neřekl bych, že jsem unaven, ani že jsem střízlivý. Rekl bych, že se mi hrozně motá hlava a srdce a všechno a že teď, právě teď přišla ona chvíle, kdy potřebuji důkazy člověka. Potřebuji vědět, každou minutu svých dní a nocí vědět, že jsem milován. Potřebuji činy. Nevím, zda je to těžké, ode mne takovou věc nikdo nikdy nechtěl, míval jsem a mám takový přebytek lásky, až mne tíží. A já ji potřebuji podepříti. Nevím, kolik hodin zbývá do okamžiku, kdy budu opět sám, tak sám jakopřed rokem, ale nyní tíž, hloub a vědoměji. Ať se stane cokoli, ať jednám jakkoli, ať se zachovám sebehůř: není to má vina! A vina říkám nedostatku lásky. Jediný, jediný dárek snad by mne zachránil. Myslím na to celý měsíc. Jediná obět proti rodině, morálce, povinnostem, a já bych byl možná vrácen štěstí. Co je teď? Ne, to není napětí. Já čekám.
Je noc. Vidím svou tvář v okně, v onom širokém, zimním okně. Pár kroků ode mne je plynový kohoutek. Chci se s ním nejprve spřáteliti, chci nejprve dopsat svou stránku, chci nejprve okusit z dobrodružství samoty, nové samoty, jíž si nepřeji tak, jako si nepřeji zestárnutí. Ale stáří mi asi nebude dáno. Ten, kdo přichází neustále, kdo zná dvojakost mých slov, mých pohybů, mého života, kdo věří mým pochybám, kdo miluje bezmezně. Člověk, kterého jsem hledal.
4. října o půlnoci
Jitřní píseň	 5. 10.
Úsvite, světýlko, kolečko zlomilo se,
přines je, můžeš-li, na něžných ramenou, já nejsem jako ty, nekoupal jsem se v rose, dívám se na tebe, jsem schován za stěnou, nežli se na nebi zlé mraky přeženou.
Vidíš mne? Nespal jsem, mám oči zčervenalé, také jsem cosi psal, snad list, snad lístek jen, myslil jsem na lásku, vyhýbá se mi stále,
na podzim myslil jsem, na podzim, na říjen, tiše si říkaje nejdražší z drahých jmen. Úsvite, Věruško, kolečko zlomilo se,
proto jsem nepřišel, proto jsem slabý byl, já nejsem jako ty, nekoupal jsem se v rose, celou noc nespal jsem a o tobě jsem snil, Pán Bůh mne jenom to, jenom to naučil. Úsvite, Věruško, až se mne otec zeptá, zdali jsem miloval, a až si vzpomene
na pláč a slzy mé, na píseň, již jsem šeptal, jen málo, řeknu mu, jen málo, více ne, však vidíš, tatínku, mé srdce zlomené?Vítr		9. 10.
Neumím mluvit. Smutno je mi. Slyšel jsem vítr naříkat.
Za věcmi táhl alejemi. Má židle, tolik nevědomá, mu neodpustí jeho chvat.
A já byl doma, doma, doma.
Ó neplač už, že neuneseš
můj stůl, já na něm verše psal. Jsou ještě přece stromy v lese, rozhoupej je a v korunách
jim hvízdej jako do píšťal. Na mojí židli sedí strach.
Chtěl bys jej vzít a ukázat mu svůj kraj, svůj podzim studený? Listí mu řekne: hle, já zlátnu
a padám, že se láskou chvěji. A než jsou dny mé skončeny, větrné prsty mne nadnášejí.
Jsi v nás	11. 10.
Mlčící stádo střech, zlámané lomenice
a štíty, které nezaštítí. Když mluvím, na ústech zůstává mnohem více, než mohu promluviti.
Stůněš, jsi stonavá, to něha studila tě
a dech tě příliš hřál. Dešťová záplava končívá v samém blátě. A já se blátem protloukal.
Ó odpuštění, zemi, veliká malému
a sladká v těchto hořkých dnech.Z radosti vyhoštěný už nezapomenu,
co třeba smlčet na ústech.
Jsi v nás, my schovali tě až u čirého dna
a žádný kal tě nalézt nemůže. Ach vždyť jsi byla dítě
a nyní počkej, nevěrná, počkej si na muže!
Apokalypsa. Jsou opravdu možné takové chvíle? Ovšem, být stále postavou z apokalypsy, nevěděl bys o tom. Takto, když lze časem pohledět zpátky, máš jakousi příjemnou hrůzu z oněch nevědoucích vášní, z oněch mrákotných snů, procitlých, bezpečně procitlých, a přece snících. Neboť je to dobrodružství představivosti, onen splněný pohled. Mačkáš cosi v rukou, čehosi se dotýkáš hrudí a tělem, cosi ti utkvívá. Cosi je v tobě. Hleď, proto na druhé straně tak bázlivě a křečovitě střežíš každou obrazotvornost onoho přídechu. Střežíš v jiném svou lepší část. Je to stále ta zoufalost tíhnoucí ke klidu, k bezpečí, k nezčeřeným hladinám. Víš-li, že to nejde, nevzdáváš se ještě?
Nemohu se vzdát. Vše by se zřítilo. Jsem čistotou podpírán, uvolním-li ji, spadnu, nebude tu už nic, co by mohlo zadržet můj pád. Nehodím se do apokalypsy. Vím, co je soucit, co je něha. Vlastně se děsím vášně, která mne přitahuje. Chtěl bych ke studánkám a napíti se z nich.
11. 10.
Něžný sníh	 12. 10.
Hlaďte mne, vločky! Z okapů jsou těžké boží vlasy.
kdosi mne líbá. Nechápu. To on se zmýlil asi.
Ó jako by se otáčel
déšť peří, měkký, světlý, a žertem hrozil na spáče hebounkou srstí metly.Ó jako bych se sněhem stal a hladil vše, co nelze míti, jako bych sladce roztával
na rtech, jež nesmím políbiti.
Dívka a strom		15. 10.
Co brání dívce, aby utrhla si zelená pláňata,
čím je to zajata,
co ji to ruší při trhání? Je sama na veliké pláni.
Vítr ji tiskne ke štíhlému stromu, vítr ji má.
A dým, jenž zadýmá
z dalekých komínů, ji zahaliti chce. Ona však zdráhá se utrhnout ovoce.
Rukama větví se a v nekonečné touze hruď plodům nabízí.
Planina plná rzi.
A nakloněný strom ji k sobě přijímá. I on, i on ji má.
Drsně ji stiská, do koruny vlasů jí smyčku zaplétá.
Útlým hrdlem ji přitahuje.
Ach ne, má naděje, ach ne, to není túje! Dívka a mladý strom. Podzimní paleta.
K tobě jsem přiběhla, strome, a čekala jsem, že celou vezmeš si mě.
Viď, nejsem těžké břímě.
Jsem lehká jako dým, jak dým, jenž zadýmá a potom zmizí zase. Planá planina.
Vétev se sklonila. Cosi ji strašně tíží. Cosi ji zlomit chce,
ale ne dozrání, ale ne ovoce.
Když zvolna přicházím, v očích mi jemně splývá jakési kývání. A kývá, kývá, kývá.Podzim		17. 10.
Stromy se tajně kadeří. Dešti se stýská po mamince a zámek visí na dveřích. Zámek a tajnost, to je hřích. Do listí měkce udeřil nejlepší malíř, zlatá mince.
Ptejte se dívek, povědí vám, co je to číhat na vrásky. Bronzová hruška z Itálie,
ta také hnije, také hnije
a rozpadá se, až z ní zbývá jen smutný červík bez lásky.
Co si má počít, kam má běžet, když vše se pod ním propadá? Nemá ho ráda, změnila se
z plnosti v ránu v černém mase. Ten krásný plod mu nenáležel. Starost mu skáče na záda.
< O písni >	19. 10.
Když z nářku temného se nápěv rozjasní, všechno bys chtěl, snad všechno, jenom být ne. Ošklivá hodina. Poznáš ji po básni,
jež často zaklopýtne.
Těžko je po pláči písničce tancovat, těžko je zapomínat.
A myslí na vůni (nikdy ne na slova!) a chtěla by být jiná.
Tak bývá popsána nejedna čistá stránka. Píseň však smutná je a ztratila svůj smích. Chce se jí ke studánkám
a napíti se z nich.Ach co je za obrazem? Povězte, paní má, těm nočním květinám, že dopadl jsem na zem, že teprv začínám,
že dopadl jsem na zem!
Ach co je za obrazem? Je příliš průhledný...
K zdánlivým chryzantémám voní mé dny, mé dny,
jež odevzdaly se ženám, jimž chybí příčina.
28. 9.
První den v pokoji v Košířích, v Arbesově ulici. Penzión
se jmenuje "Arosa", pokoj je v podkroví, s velikým oknem přes celou stěnu, s nízkým stropem a dveřmi bez prahu. Sedím u stolu na rozviklané židli, je pozdní večer, chvíle poté, kdy jsem doprovodil Věru k jejímu nedalekému domovu; poslouchám hovor domu, konejšivý hluk výtahu s bolestivými nárazy v každém patře, kroky na schodech, otevíraní a zavírání dveří, hlasy tramvají a lidí a modlím se takovouto tichou modlitbu:
Kéž tu smím zůstat navždy takto v klidu a samotě, s milými věcmi kolem sebe a s milými lidmi, kteří o mně vědí. Kéž se tu dočkám šťastnějších chvil, než kde jinde jsem se dočkal. Kéž trpím smutkem jen málo, a když, tedy sladce. Kéž se nedočkám oné velké díry, která mi tančívá před očima pokaždé, když na ni již již zapomínám. Kéž mne odtud nevyženou pro nějakou ošklivou hloupost.
Tvůj život, muj nový pokoji, se začíná. Přeji ti hodně radosti a jenom nepatrná zklamání. Chci ti pomáhati. Chci, abys mi zůstal.
Zalkni se, špíno 	29. 9.
Zalkni se, špíno, tím, co jsi, prolhaným smutkem, nocí zdánlivou, jíž černě málo nedostává se,
zalkni se (darmo neprosím)
jediným mávnutím křídel dvou, která se tlukou v marném zápase.
Ta marná křídla, příliš živá,
v nichž maso a krev a zpěv (víš? pták!) pro volnost žijí, proudí, zpívají,
jsou zazděna a nedotkla se zdiva. A místo nich poletí do oblak vycpaní ptáci, kteří slamou mávají.
Zalkni se, lži, zalkni se v pravdě let, zalkni se, smrti, bylo tě už dost
na zemi mé, z které jsem život sál. Ti lživí ptáci nesmí k nebi doletět, já prosím lásku, prosím budoucnost, ty zlá, ty krásná, zamkni nebesa!
To je trápení! Den je sotva v polovici a už je tak nešťastný tak nešikovný tak se mu nic nedaří! Kolik těch dnů již bylo! A dnes - takové ošklivé, zarmoucené pondělí. Hořko v ústech a palčivě v nose (to od síry, kterou mi tu pálili proti jistým nepřátelům), chodil jsem celé dopoledne po všelijakých zbytečných pochůzkách. Byl jsem také u pana Petra, prý teď dráhy jezdí hrozně pomalu. Je to kulatý mužíček s bílými zuby. Zatím ho nezařadím do seznamu svých známých, na který jsem myslil (ale jen z dlouhé chvíle), že si jej pořídím pro modrou knihu. Můj Bože, bude-li čekání zkráceno, proč ne? Jen tomu nepřikládej důležitosti, chlapečku! Mí známí se tedy dělí na tyto kategorie: - (v této chvíli se mi naštěstí zazdálo, že mne kdosi udeřil do tváře. Proto zavírám opět modrou knihu a sahám po povídkách H. G. Wellse. Jsem již tak daleko, že neumím "se zaťatými zuby" přežít pár plahočivých hodin? Ať odkapává voda do vodovodu z kohoutku veskrze uvolněného!)
2. října
Tři spánky	 3. 10.
Kameníš od spánků, děvčátko plačtivé, ale ne od takových,
co s větévkami žilek
a se zrníčky sněhu bývají kamarády. Ty spánky nejsou, nebo se jen zdají, jsou šťastny nejdříve,
toť vše, co báseň poví, samy se sladce uspávají
a potom spí, spí bez košilek,
jenom tak, nahé, s hebounkými zády.
Kameníš od spánků, děvčátko plačtivé, ale ne od takových,
co ve dne, když se procházíme, pod naším bděním spí.
Ty spánky nejsou, nebo se jen zdají. Když odpoledne smutkem zakýve
a je nám ještě zcela nový,
tu naši mdlobu lehce přikrývají a říkají, že spíme.
Kdo pevně uvěří, snad pochopí.
Kameníš od spánků, děvčátko plačtivé, a já, jenž sám to vím,
znám chuť, když láska odumírá,
v očích ji znám a znám ji po hlase. Ty spánky jsou, ach tolik jsou a mají zavřené oči. Znám je za živé,
jen napovědět smím, co praví hřbitovy, že sudy bez vína strašlivě zaznívají,
že v bodě prýštění je jenom mrtvá díra, jíž prázdné, slepé oko dívá se.
Stojím na nároží ulice, je válka. Šero, mlčící zástupy, na cosi se čeká. Konečně se objevují první vozíky. Jsou to lehké dvoukolky tažené malými koníky. V každé z nich sedí dva muži, již ztratili ve válce zrak. Nepřehledné množství slepců. Hledí neurčitě, většinou se usmívají, mají hluboké, šedé důlky. Stojím a chvěji se. Ptám se hocha, stojícího vedle mne: Což ti lidé vidí, že jsou slepí?
(Sen z půli října)
Cvičení před spaním 3. 10.
Bludičky, spát!
Jsem špatný kamarád. Ale tak míti na svém čele namísto vrásek za přítele srpen a listopad,
to bych si ani neodpočal, přeskočil poušť a přešel močál, se srpnem trpíval bych rád
a s listopadem pad, až k zemi pad.
Ale já bývám sám. Jen těžce usínám.
A měsíce se bídně plouží. Přeskočím plot a přejdu louži a potom ustávám.
Do vodovodu odkapává za kapičkami moje hlava. Přeji to kapičkám. Bludičky, klam!
Všechno je klam.
Ten, kdo se stará, kdo pečuje, kdo promění svůj život ve mne, kdo upustí od sebe samého, kdo miluje bezmezně. Člověk, kterého jsem hledal. Najdu-li, říkal jsem, proměním se jistě také já. Neboť on bude také přijímat mé nešikovné a zdráhavé dávání, také on mne přijme do sebe. Láska, říkal jsem, je nález člověka a sebe samého. A neříkal-li jsem, snil jsem tak. Budu-li chatrný a slabý, budu silný láskou. A budu-li silný, jak to bude krásné, rozdat svou sílu. Dívčí sílu, říkal jsem.
Kdybych měl dnes říci, jak mi je, neřekl bych, že jsem unaven, ani že jsem střízlivý. Rekl bych, že se mi hrozně motá hlava a srdce a všechno a že teď, právě teď přišla ona chvíle, kdy potřebuji důkazy člověka. Potřebuji vědět, každou minutu svých dní a nocí vědět, že jsem milován. Potřebuji činy. Nevím, zda je to těžké, ode mne takovou věc nikdo nikdy nechtěl, míval jsem a mám takový přebytek lásky, až mne tíží. A já ji potřebuji podepříti. Nevím, kolik hodin zbývá do okamžiku, kdy budu opět sám, tak sám jako
před rokem, ale nyní tíž, hloub a vědoměji. Ať se stane cokoli, ať jednám jakkoli, ať se zachovám sebehůř: není to má vina! A vina říkám nedostatku lásky. Jediný, jediný dárek snad by mne zachránil. Myslím na to celý měsíc. Jediná obět proti rodině, morálce, povinnostem, a já bych byl možná vrácen štěstí. Co je teď? Ne, to není napětí. Já čekám.
Je noc. Vidím svou tvář v okně, v onom širokém, zimním okně. Pár kroků ode mne je plynový kohoutek. Chci se s ním nejprve spřáteliti, chci nejprve dopsat svou stránku, chci nejprve okusit z dobrodružství samoty, nové samoty, jíž si nepřeji tak, jako si nepřeji zestárnutí. Ale stáří mi asi nebude dáno. Ten, kdo přichází neustále, kdo zná dvojakost mých slov, mých pohybů, mého života, kdo věří mým pochybám, kdo miluje bezmezně. Člověk, kterého jsem hledal.
4. října o půlnoci
Jitřní píseň	 5. 10.
Úsvite, světýlko, kolečko zlomilo se,
přines je, můžeš-li, na něžných ramenou, já nejsem jako ty, nekoupal jsem se v rose, dívám se na tebe, jsem schován za stěnou, nežli se na nebi zlé mraky přeženou.
Vidíš mne? Nespal jsem, mám oči zčervenalé, také jsem cosi psal, snad list, snad lístek jen, myslil jsem na lásku, vyhýbá se mi stále,
na podzim myslil jsem, na podzim, na říjen, tiše si říkaje nejdražší z drahých jmen. Úsvite, Věruško, kolečko zlomilo se,
proto jsem nepřišel, proto jsem slabý byl, já nejsem jako ty, nekoupal jsem se v rose, celou noc nespal jsem a o tobě jsem snil, Pán Bůh mne jenom to, jenom to naučil. Úsvite, Věruško, až se mne otec zeptá, zdali jsem miloval, a až si vzpomene
na pláč a slzy mé, na píseň, již jsem šeptal, jen málo, řeknu mu, jen málo, více ne, však vidíš, tatínku, mé srdce zlomené?


Vítr		9. 10.
Neumím mluvit. Smutno je mi. Slyšel jsem vítr naříkat.
Za věcmi táhl alejemi. Má židle, tolik nevědomá, mu neodpustí jeho chvat.
A já byl doma, doma, doma.
Ó neplač už, že neuneseš
můj stůl, já na něm verše psal. Jsou ještě přece stromy v lese, rozhoupej je a v korunách
jim hvízdej jako do píšťal. Na mojí židli sedí strach.
Chtěl bys jej vzít a ukázat mu svůj kraj, svůj podzim studený? Listí mu řekne: hle, já zlátnu
a padám, že se láskou chvěji. A než jsou dny mé skončeny, větrné prsty mne nadnášejí.
Jsi v nás	11. 10.
Mlčící stádo střech, zlámané lomenice
a štíty, které nezaštítí. Když mluvím, na ústech zůstává mnohem více, než mohu promluviti.
Stůněš, jsi stonavá, to něha studila tě
a dech tě příliš hřál. Dešťová záplava končívá v samém blátě. A já se blátem protloukal.
Ó odpuštění, zemi, veliká malému
a sladká v těchto hořkých dnech.

Z radosti vyhoštěný už nezapomenu,
co třeba smlčet na ústech.
Jsi v nás, my schovali tě až u čirého dna
a žádný kal tě nalézt nemůže. Ach vždyť jsi byla dítě
a nyní počkej, nevěrná, počkej si na muže!
Apokalypsa. Jsou opravdu možné takové chvíle? Ovšem, být stále postavou z apokalypsy, nevěděl bys o tom. Takto, když lze časem pohledět zpátky, máš jakousi příjemnou hrůzu z oněch nevědoucích vášní, z oněch mrákotných snů, procitlých, bezpečně procitlých, a přece snících. Neboť je to dobrodružství představivosti, onen splněný pohled. Mačkáš cosi v rukou, čehosi se dotýkáš hrudí a tělem, cosi ti utkvívá. Cosi je v tobě. Hleď, proto na druhé straně tak bázlivě a křečovitě střežíš každou obrazotvornost onoho přídechu. Střežíš v jiném svou lepší část. Je to stále ta zoufalost tíhnoucí ke klidu, k bezpečí, k nezčeřeným hladinám. Víš-li, že to nejde, nevzdáváš se ještě?
Nemohu se vzdát. Vše by se zřítilo. Jsem čistotou podpírán, uvolním-li ji, spadnu, nebude tu už nic, co by mohlo zadržet můj pád. Nehodím se do apokalypsy. Vím, co je soucit, co je něha. Vlastně se děsím vášně, která mne přitahuje. Chtěl bych ke studánkám a napíti se z nich.
11. 10.
Něžný sníh	 12. 10.
Hlaďte mne, vločky! Z okapů jsou těžké boží vlasy.
kdosi mne líbá. Nechápu. To on se zmýlil asi.
Ó jako by se otáčel
déšť peří, měkký, světlý, a žertem hrozil na spáče hebounkou srstí metly.
Ó jako bych se sněhem stal a hladil vše, co nelze míti, jako bych sladce roztával
na rtech, jež nesmím políbiti.
Dívka a strom		15. 10.
Co brání dívce, aby utrhla si zelená pláňata,
čím je to zajata,
co ji to ruší při trhání? Je sama na veliké pláni.
Vítr ji tiskne ke štíhlému stromu, vítr ji má.
A dým, jenž zadýmá
z dalekých komínů, ji zahaliti chce. Ona však zdráhá se utrhnout ovoce.
Rukama větví se a v nekonečné touze hruď plodům nabízí.
Planina plná rzi.
A nakloněný strom ji k sobě přijímá. I on, i on ji má.
Drsně ji stiská, do koruny vlasů jí smyčku zaplétá.
Útlým hrdlem ji přitahuje.
Ach ne, má naděje, ach ne, to není túje! Dívka a mladý strom. Podzimní paleta.
K tobě jsem přiběhla, strome, a čekala jsem, že celou vezmeš si mě.
Viď, nejsem těžké břímě.
Jsem lehká jako dým, jak dým, jenž zadýmá a potom zmizí zase. Planá planina.
Vétev se sklonila. Cosi ji strašně tíží. Cosi ji zlomit chce,
ale ne dozrání, ale ne ovoce.
Když zvolna přicházím, v očích mi jemně splývá jakési kývání. A kývá, kývá, kývá.

Podzim		17. 10.
Stromy se tajně kadeří. Dešti se stýská po mamince a zámek visí na dveřích. Zámek a tajnost, to je hřích. Do listí měkce udeřil nejlepší malíř, zlatá mince.
Ptejte se dívek, povědí vám, co je to číhat na vrásky. Bronzová hruška z Itálie,
ta také hnije, také hnije
a rozpadá se, až z ní zbývá jen smutný červík bez lásky.
Co si má počít, kam má běžet, když vše se pod ním propadá? Nemá ho ráda, změnila se
z plnosti v ránu v černém mase. Ten krásný plod mu nenáležel. Starost mu skáče na záda.
< O písni >	19. 10.
Když z nářku temného se nápěv rozjasní, všechno bys chtěl, snad všechno, jenom být ne. Ošklivá hodina. Poznáš ji po básni,
jež často zaklopýtne.
Těžko je po pláči písničce tancovat, těžko je zapomínat.
A myslí na vůni (nikdy ne na slova!) a chtěla by být jiná.
Tak bývá popsána nejedna čistá stránka. Píseň však smutná je a ztratila svůj smích. Chce se jí ke studánkám
a napíti se z nich.
Milá modrá kniho, dnes konečně vyšla Čítanka jaro. Byl jsem již trochu netrpělivý a přestával jsem věřit. Ale na tuto sobotu byly šťastné předpovědi, které se také splnily. Nuže, na dnešní den jsem čekal, vzpomínám-li si dobře, necelé čtyři roky. To od těch dob, od toho jara, kdy jsem začal popisovat haldy papírů řádky nestejné délky. Mnoho, mnoho zklamání a ještě více nedůvěry mne provázelo. Potom, když před rokem se počalo cosi splňovat, když začalo cosi souhlasit, čekal jsem bůhvíco. Dne 13. března, dva dny před oním strašným dnem, jsem se chtěl s tebou rozloučit, ale nedovedl jsem to, vrátil jsem se. A tady mne máš, s nuceně zfalšovaným, ošklivým jménem a s autorskými knížečkami na stole. Nu, a co je? Jaký veliký okamžik, není pravda? Tak poslouchej: jednu botu mám děravou a teče mi do ní, protože je bláto; bolí mne hlava; ráno jsem byl celkem šťasten; teď je odpoledne, jsem sám a hrozně rád bych s někým promluvil slovíčko, ale protože tu nikdo není, říkám tobě, modrá kniho, která jsi tak často poslouchala: je m'en fous!
21. 10.
V mamince
Žíti, tak jako všechno tady, trpně a s malým svíráním, jež říká: mysli na zahrady, co na jezera změnily se,
a mluví řečí čistých kapek. Zahrady, ano, hrady nitra, zahrady slov, jež přijdou zítra, klubou se ze skořápek.
1. Tolik to zní		 22. 10.
Tolik to zní, - ach uslyšet
a ústa přiblížit a vonět, vonět dlouze a otevřít se, dál už není nic,
jen láska, úplná a pevná,
jen chutnání, největší doušek, ten, co jsme si dali,
co jsme měli píti,
tak spolu, tak sami, tak navždycky, matko,
tolik to zní,
já slyším, raněn ve své bolesti,
já zním, já také zním, já odpovídám,
chci jíti za hlasem, chci utíkat, chci pádit, ze světa, odsud, za přesladkou vůní, moci se vrátit, navrátit se,
matko, tolik to ve mně zní, ten jasný nápěv žalu, v hrdle jej cítím, tisícerá slova...
doleji, doleji, matko, kde už není nic, nic, nic, matko, jenom ty,
tma tvého života, kde tě nejlíp znám, tma tvého života, ta něžná, teplá klenba, tvá vnitřní krása, matko, která věčnější je, než všechna slova, která život říká,
aby se zbavil mlčenlivé smrti.
2. Veliký pohyb 	25. 10.
Veliký pohyb. Sladké kolébání.
Děťátko mysli. Čemusi se brání.
Co je to spánek? Ptá se, hýbá rtoma, co je to světlo? Pověz, maminko má, já vím, co ty jsi, tebe dotýkám se,
jsem s tebou svázán, v tobě jsem, jsem v jase tvé lásky, která má je a nás oba chrání veliký pohyb. Sladké kolébání.
Tajemství světla. Světlo. Cosi svítí. Je třeba uvidět. Je třeba odejíti.
A to je smrt? Tvá měkká ruka na mé?
Ta radost a ten jas? To po čem toužíváme? Milenko, matko, ženo má, má krvi,
jsou ústa jenom to, co nepromluví?
3. Jízda	26. 10.
Tam zvenku měkce t'uká nějaká cizí ruka
a říká: pojď již zemříti!
A hošíček, jenž nedovede jí odpovědět, z temna jede. Chtěl by se nenaroditi.
Ale on neví, ještě čeká a s krví, která nevytéká, loučí se douškem posledním. Musíme jíti. Jíti za ním,
za světlem, za tmou, za poznáním a zklamati se s ním.
4. Vzpomínka 	27. 10.
Nežli se narodil, zaťukal do vajíčka
a ono otevřelo se.
Ó tenkrát, tenkráte, kdy všechno zdálo se,
že zdá se a že procitneme!
A potom žil, žil velmi dlouho v té teplé kulaté,
v té milované ústy, hrdlem a srdcem, srdcem dvakráte, v Dívence, čekající ženě.
Ó velký pro oči všech broučků, ó krásný v tváři maminky,
ó jediný, kterýs ji viděl
z opačné strany, strany křídel, ó mrtvý pro své vzpomínky!
5. Pod zemí 27. 10.
1
Překrásný hrobe maminčina těla, pod zemí očí jak tě uvidět,
jak vstoupit do tebe, jak proměnit se zcela a jak se zase vrátit zpět
a mluvit o tom všem, co v sobě tají hučení krve tvé, té řeky podzemní? Kéž moje slova dobře zazpívají! Kéž, třeba temně, dlouho zní!
To není matka. To je cosi zlého a zlého bez úmyslu, jenom tak,
žert Boha, neboť z hrobu překrásného nevzlétl anděl, ale chromý pták, matčina krev, jíž navždycky jsi svěřen, teď, když jsi v světle, proměnila se.
Jsi zcela sám a otevíráš dveře. A matka mlčí. Matka dívá se.
Z 12. 4. 39
2
Ó Punkvo, řeko ponorná a lstivá, pěkně si mě tu podplouváš,
ó Punkvo mého žalu, ty žádostivá, jež všemi otvory mými vyplouváš, dovedla jsi mě tam, kam jsi chtěla.
Když zastavil jsem se, tu jsi mne kupředu poháněla a dál mne ženeš, dále do své hloubky,
ty černý hrobe po holoubky,
ty ve všech věcech skrytá, ó ty dálko, ty všeho smutečního vyzvídalko!
Pod prsty mými daleko se valí,
pod prsty mými do mne hloub se tratí ta řeka, kterou kdosi Nenadálý
naučil zanikati.
6. Pláč		 30. 10.
Tolik to zní - ach ty snad víš,
sychravý podzime, plný vrásek a oken,
ty také, babí léto, jemuž jsme říkali hedvábí, ty též, jaro zimy, jarénko naše,
a ty, královno zimo,
jejímiž jsme milenci jako chlapec z Andersenovy pohádky s ledovou jehlou v srdci.
Tolik to zní, strašlivá ledová jistota onoho kolísání mezi neurčitostí a pádem. Ale vydávám-li já svědectví,
jež křiví mi ústa a zadrhává hlas,
chci říci životu, aby se nebál mých slov. Srdce je svěřuje prstům a prsty zdráhají se vydat je smrti, neboť dobře vědí,
že neoddálí její mlčenlivost.
Tenkrát, když cizí ruka měkce zaťukala na maminčino bříško, myslil si hošíček, že zemře.
Bylo to tak prosté, zemříti v matčině vnitřním náručí.
Ale tu náhle pocítil nesmírný tlak, který jej stiskl a poháněl kupředu,
do neznáma, do světa, do malé věčnosti. Měl zavřené oči a zavřená ústa.
Byl bledý.
A potom otevřel oči a otevřel ústa a nadýchl se
a uviděl svou smrt, smrt plnou světla a děsivých tváří.
Dal se do pláče.
Byl to jeho první pláč na tomto světě, neboť před tím nikdy neplakal.
Křičel a naříkal. Chtěl zpátky. Chtěl se vrátit.
Chtěl nazpět za přesladkou vůní.
To, čemu se později naučil říkat život, byla jeho smrt, smrt, jež prý končí smrtí,
ale on nevěřil, že zemře, když nyní nezemřel.
A jeho pláč
a jeho pláč, toť láska,
kterou proměnily slzy v cosi, co pomíjí, co umírá, co končí.
Co povídají hyacinty? Byly tři krásné sestry, úplně průhledné a jemné. Jedna nosila červené šaty a druhá modré a třetí úplné bílé. Ruku v ruce tančily na břehu jezera v jasné záři mésíční. Nebyly to víly, byly to dcery lidí. Byla tam překrásná vůně a dívky zmizely v lese. Vůně se ještě zesílila. - Tři rakve, v nichž ty tři krásné dívky ležely, sjely z houštiny lesní na jezero. Svatojánské mušky poletovaly kolem, svítíce jako třepotavá světélka. Spí ty tančící dívky, či jsou mrtvy?- Vůně květin praví, že jsou to mrtvoly; klekáníček vyzvání mrtvým!
H. Ch. Andersen		1. 11.
Krásná vrána
Tady mě zase máš, oříšku rozloupnutý, jsem jenom ochuzen o cosi krásného,
na kamaráda slov té prudké, těžké chuti si nyní vzpomínám. A čekám od něho,
že mi snad navrátí, co chutnal jsem tak krátce, ospalá zákoutí mladých a sladkých vran, jejichž čerň rozžíhá vše, co pak dokázat chce největší hrdinství, jak skvělý Korkoran.
Rút, čarokrásná Rút, pro vás bych do pagody také chtěl proniknout přes všechny překážky a donesl bych vám čutoru chladné vody
po čerstvou závratnost, již máte od vážky.
Rút, čarokrásná Rút, s tygry bych zápasíval a nejrychlejší laň bych polapit vám chtěl,
z nejhlubších pralesů bych lehký vánek přivál a na svůj zármutek bych navždy zapomněl.
Rút, čarokrásná Rút s rozpuštěnými vlasy, na váš klín myslím si jak skřivan na výšku, leč vše se rozplývá, vše na skončení hrá si. Tady mě zase máš, můj malý oříšku.
Listopadová knížka	 2. 11.
Po četbě Bouřlivých výšin od Emily Bronteové
Vlhko je v slatinách, Katynko Lintonová. S bažanty brouzdat se okolo parků z mlh, to je jak listopad, s nímž padají má slova. A teplo, vzdálené jak štěstí, které volám, u krbu zimního roztáčí mírná kola.
Vysoko na kopcích, kam kamzíci snad chodí, tolik zla spatřiti a tolik vichřic snést! Nejvýše nebe je. To jednou vysvobodí
jak teplo vzdálené, jež nyní k sobě volám, jak lásku ztracenou navždycky do minula. Ó běda malíři, jenž obraz domaloval!
Ó běda, běda mi, neumím se už smát! Vlhko je v slatinách, Katynko Lintonová. Lehké jsou listy knih, jež vítr srdcem žene, jak vaše střevíčky, docela promáčené,
a jako píseň má, již střásl listopad.
Sen z 2. na 3. listopad
Zatímco jsem tajně a s velikými rozpaky přiváděn do pokoje (jde se do něj značnými oklikami), kde nebudu dlouho trpěn, neboť mají přijíti jacísi řemeslníci s regály, pomaličku se stmívá, leč nepozoruji toho a vnímám stmívání jen podvědomím snu.
Otvírají se dveře a kdosi, jenž mne tu nerad vidí, stojí bez pozdravu mezi nimi, hledě upřeně na mne. Je to dle všeho žena, má modře (stmívavě modře) kostkovanou zástěru. Pravím "dobrý den" a hotovím se odejíti, ať se stane cokoli. Bude mi ostatně lépe o samotě, ač ve skutečnosti by
mi nemělo být lépe. Je to lež, přetvářka, již se marně snažím zakrýt sám v sobě, mistrně ji skrývaje navenek.
Abych byl sám o chvilku dřív, než bude možno, přistupuji k oknu. A tu se to stává. Jako na povel je tma. Cosi zhasíná, protože tma. Vím, že je třeba jednat. Nikdo nemluví a nehýbá se, ona, jež si nepřála mé přítomnosti, se však náhle rozhoduje a strká mne ven dveřmi, za nimiž stojí už připraveni oni řemeslníci s regály.
Celé město je zachváceno tmou, zmatek, shon. Nasedám do nočního vozu, jenž zvoní na poplach a střemhlav uhání roztřesenou ulicí. Žena sedí vedle mne, měla by se vrátit. Chci, aby se vrátila, nejde mi tak o to, že jí hrozí nebezpečí, toužím dosíci sám vrcholu svého nebezpečí.
Ve chvíli, kdy se křižují noční vozy, mne žena opouští, nedotýká se mne více, vůz se komíhá a letí kupředu, ona jde vozem, kymácí se, je míň a míň viditelná, zavěšuje se na konci vozu, visí ven, každý okamžik se musí zřítit, padne, žena padne na dlažbu, hrozí jí smrt a ještě cosi horšího, co tuším, nikdo ji nemůže zachránit, protože ji nikdo nezná, nikdo nemůže ani podepřít nebo zlehčit její pád, protože na nikoho nedopadne, kdoví kam dopadne.
Já však sedím dál, trochu se hrozím své bezohlednosti, ale také se usmívám tomu, že žena zmizela. Usmívám se. Něco jsem ztratil, ale teď je mi lépe, něčeho jsem pozbyl, ale zůstal mi tento úsměv, kterým se mohu usmívat.
Musil jsem ztratit ženu. Byla černovlasá, a já to nevěděl, neboť nastala tma.
Světlo 		5. 11.
S laskavou lampou (tiše vyslovím to slovo plné osamění)
jdi za město, kde stromy počínají olšovou dálkou střásat listí k zemi. Byla tu země, ale více není.
Jen přistup blíže. Samé hřbitovy. Hřbitove, řekni mlčícímu kraji. A zvedni lampu. Ruku pozvedáš. Do šíra pohleď. Hledíš na rubáš.
Ach dýchat mrtvé! Tatínku, to ty jsi? Ty, Františku, nešťastně zrozený?
Bolí tě rána? Čistá střelná rána? To vy jste, moji nenarození?
K zemi se skláním, malé jsou mé sny, chci se jich dotknout jako tenkrát, kdysi. Kde je váš hrobeček, studánka zasypaná? Kde je váš den, kde vaše jitro je? Dýchám je, mrtvy jsou. Nemají pokoje.
A nyní nazpátek, jako bys odpočíval, jdi krokem váhajícím,
na vahách měř jej, dobře, dobře važ,
jdi k městu spícímu a staň se také spícím, jdi zvolna k domovu a nic mu nechtěj říci, on všechno ví, on ví, neboť se s tebou díval. A zvedni lampu. Ruku pozvedáš.
Nedej jí klesnout. Ať je vztyčena! Ať není tma! Ať není tma!
Připraven dále hrát, připraven úzkostlivě dobře, chtěl bych se v nočním tichu vyzpovídat modré knize z několika nicotností, z několika stestíčků. Dívá se na mne z fotografie tatínek. Všechno ví. Nekáře mne, ani se ze mne neraduje.
Mám rád dlouhé, nenadálé noci. Čekám na zaklepání i teď, čekám, abych byl vyzván k dobrodružství. A zapomínám, že i ona, nenadálost, potřebuje svou přípravu, svou zkušební dobu. Poznal jsem, že je to tak v životě se vším. Jakýsi podivuhodný logický řetěz...
Včera jsem si četl v Maeterlinckově Smrti. Několik vět myšlenky, která patřila do té chvíle jenom mně, mi skoro podrazilo nohy. Jakým právem, jakým právem mi vzal mou myšlenku, učiniv z ní cosi vedlejšího, zbytečného? Můj nejkrásnější nápad! Ach proč jsem otevíral tu zlou, moudrou knihu? Nyní je vše zkaženo.
Zpovídat se, říkáte? Ano, ale kam se utéci, aby růměnec konečně zvěděl, na čí tvář patří: na tvář Boha, jenž si tak nesvědomité zahrává s našimi chatrnými osudy.
5. 11.
Ovocný trh	6. 11.
Zlo ne, jen zelí, mnoho krásných jmen, hořká chuť mandlí, barvy, plné brašny. Ach říkej si pažitka, celer, křen a rajská jablíčka, jež jednou k svátku dáš mi. Slyšíš, jak zvoní samá česká slova, vodopád vůně vane od kapusty, máš velkou radost, hruška sametová ti dává poznat milování ústy. Ó chutnej dobře, zahryzni se do ní, celou ji vysaj jako láhev vína, jsi opilá, motáš se, všechno voní, zelená, svěží, sladká zelenina.
Slovo		7. 11.
Slovo tak rezavé jako je rezeda, tak zimomřivé jako zinek, tak plné koláčů jak koleda, tak milující jako od maminek, takové slovo pošli mi, ó Pane! Mám velkou chuť být smělý jako smích a lodičky mých snů, uboze ztroskotané, na nekonečné vodě sní si o březích.
Neobmyslnost, egoismus, něžný soucit, krutost, utrpení ze styků, neposkvrněnost v prostopášnosti, směs mocné touhy po pozemských rozkoších a opovržení vůči nim, naivní amorálnost, neklamte se o tom: to jsou znamení toho, ce zveme andělstvím a co má každý pravý básník, ať píše, maluje, teše nebo zpívá. Málokdo to připustí, protože málokdo cítí poezii.
Básníks nesní. Počítá.
Jean Cocteau


[V. Holanovi]	 11. listopadu 1939
Odpusťte, drahý pane (to se stále bojím, že přijdu nějak nevhod), odpusťte, že Vás ruším. Chci Vám říci asi tak, jako bych měl na jazyku docela malý kamínek, že jsem velmi smuten z věcí na tomto světě a že jsem jim víc a víc cizí, až se otřásám, ale dukáty ze mne nepadají, jako z některých krásných lidí. Vy umíte poslouchat, ach pane, Vy umíte.
Podívejte se, proč dneska (a bývají to skoro vždy nepatrné a nicotné věci) si mi sedla na hruď a na všechno, co dýchá, zlá, hnusná deprese. Vzpomínal jsem, komu ji svěřit, aby mi bylo lehčeji, protože to někdy pomáhá, říci třeba dobrý den, nebo mnoho pozdravů, drahý pane, někdy to pomáhá, třebas ne vždycky. Vzpomněl jsem si na Vás a Vy mi odpustíte a nebudete si myslit nic zlého, jenom si řeknete, že Vám zase píši, a možná že si také řeknete, že je to dobře, že Vám píši. To bych byl hrozně rád.
Četl jsem dnes první recenzi o své knížce, to nic není, já vím, ale co jsem od ní všechno čekal! Čekal jsem, že mi někdo podá ruku a někam mne povede, přes nějakou propast, přes nějaký močál. A zatím... ale ne! Je mi teď mnohem lépe, když jsem Vám to napsal. A stačí mi k tomu, abych se trochu pousmál a řekl Vám (a Vy o tom víte), že není třeba žádného, žádného doprovodu ke zpěvu, když zpívá prázdným stěnám (na kterých jsou někdy také obrázky). A to je vše.
Zcela Váš
J. O.
Nesmí mne zmást stupidnost těch slov, která si přečtu ve všelijakých žurnálech. Ani zaváhat nesmím, ani se jich nesmím zaleknout. Zapomenout na ně musím a číst si je jako lehkou četbu pro nudná odpoledne, když je hlava nadmíru vyschlá a prázdná a není s to chopit se něčeho lepšího. Brzo už snad, budu-li mít čas, lépe vezmu do rukou své zdráhající se otěže.
12. 11.

Nahá dívka	12. 11.
Drží se stolu, stůl je v šatech, má staré básně v bříšku zásuvky a stojí pevně na svých nohách. Čemu se usmíváte?
Vždyť majíc za slůvky,
za zoubky slov, tak čistě bílých, růžový jazyk, vzácnou, mrštnou chvíli, má také Boha!
Ach znám ten úsměv! Stud. A jedna velká prohra, jíž život plody sráží,
ty plody okrouhlé a zralé. Dívenka s dlaní na ňadérkách, s chomáčky větru na podpaží a na klíně, jenž neznamená vždy to, kam vábí a co nemá,
ve strašné nahotě chvěje se neustále.
Pomalu bude tma, tma ostrá jako střenka, a ona bojí se a nevidí,
že zem, která se nepropadá, ze všeho nejvíc ji má ráda.
A okno, stůl a lože zemi závidí,
že na ni musí padnout na kolénka.
Pomalu bude tma, práší mi na písmenka, na boky práší těžký, hustý prach,
který se všude tiskne, který líbá lístečky květu, jenž se neohýbá.
Květina zázračná! Ach proč je tolik tenká tam dole, v lodyhách?
A čemu vy se usmíváte za zpěvavými slůvky, tam, kde máte Boha?
Drží se stolu, stůl je v šatech
a závrať na něj padá ze zásuvky,
ale pak stojí pevně na svých nohách.


Po básničce	 15. 11.
Rýmy, jsem opuštěn! Nic se mi nezdálo, dlouho jsem
čekal, věčnost. Rýmy, jsem opuštěn! Bojím se... Děkuji vám, já nevím, co mi to dáváte. Jak je to dobře, když si konečně mohu vydechnout. Napětí, tíha. Den dostane hned zlatou korunku, rozjede se, jako by mu někdo proházel cestu sněhem, den je zachráněn a vy jste zachránci. Jste vzácné, skrýváte se, dlouhá pouť k vám vede, už bolí nohy, jsem utrmácen, utrmácen, a najednou, když už zoufám, samy přijdete a zvoníte, až se celý rozveselím. Rýmy, jsem opuštěn! Neboť, jak je to? "Protož vzdálil se od nás soud, a nedochází nás spravedlnost. Čekáme-li na světlo, aj, tma, pakli na blesk, v mrákotách chodíme. Makáme jako slepí stěnu, a jako bychom žádných očí neměli, šámáme. Urážíme se o poledni jako v soumrak, u veliké hojnosti podobni jsme mrtvým. Mumleme všickni my jako nedvědi, a jako holubice ustavičně lkáme. Očekáváme na soud, ale není ho, na vysvobození, ale daleké jest od nás." (Izaiáš 59,9 - 11) A známe-li únik, jenž není únikem, ale návratem tam, kam prsty zla nezasahují, nejsme již opuštěni. Děkuji vám, rýmy!
Hrdlo písně 	15. 11.
Hle, na okně je dech,
zapomnělas jej tady, když hledíc na podzim zimu jsi dýchala.
Co viděla jsi? Dým, holubi odlétali, byla jsi ospalá.
Hle, na okně je dech, nikdo jej neodnáší, vždyť jistě schází ti, je u mne sám a sám. Ty musíš přijíti
a vzít jej do úst zpátky, ty musíš přijíti,
tvé oči o to prosí, chtějí mít navrácen ten pohled, co jsi dala křidélkům holubím, když s nimi odlétalas tam, kde je věčný dým, do ráje deště a rosy.
Křik	 15. 11.
Vás kdo by prosit chtěl,
vás, špíny poručníky, kéž by se zastyděl!
A z jeho studu, z černé země, nechť se ujme dobré zrno,
z ničeho všemu navrácené: spravedlnost!
Ať zvoní po Čechách, ať ještě jednou smíme smýt z duše nach, pro který nevidíme. Ať vraždí, třeba-li,
to, co jen mrtvé žije, mrouc, protože jsme čekali.
A ještě na zakončení tohoto dlouhého dne, plného malých zvratů, k tobě se podívám, modrá kniho, dnes už počtvrté. Dopoledne bylo hezké, přišel balík a zpráva o Otovi, první od vypuknutí války, pak jsem jel do Prahy na malou objížďku knihkupectví, lákán a odrazován vším možným, potom ke mně přišla V., cítil jsem něhu až v konečcích prstů. Odjíždím za kamarády, jsem přivítán chladem, řečmi ani jeden pohyb, ani jedno slovo, které by nás spojilo, bylo to smutné, pojedu domů. A tady sedím, utloukám čas, kouřím poslední cigaretu, za chvíli si lehnu s několika básničkami, budu se snažit usnout, nebude mi dobře, nebude mi dobře, potom snad usnu, ráno se těžce probudím, dopoledne nějak uplyne, přijde V., večer půjdeme do divadla, pak domů, spát..., mezitím nějaká báseň, nějaká knížka, pár polibků,
pár dobrých, plných chvil, něco stesku, něco veselí, něco něhy, něco lásky, nenechávejte si mne samotna já příliš miluji samotu, usmrtí mne jednou tato láska! A proč to všechno píši? Můj Bože, co si mám počít?
Ještě 15. 11., před půlnocí
15. 11. 39
Příteli 
vůbec jste nepřišel nevhod. Škoda jen, že já sám jsem v takových temnotách, že bych mohl (je-li to vůbec třeba) posílit někoho jen a jen nějakými vitamíny zoufalství.
Nevadí! Už to, že si na někoho vzpomeneme, ať je ta vzpomínka z bolesti nebo z jasu, pomáhá nám aspoň natolik, že píšící cit (byl-li hluboký - a on hluboký byl) ví naprosto neomylně, že bude čten, víc, že nebude zapomenut. To není málo.
A nebyl byste básníkem, a to básníkem světa tak něžného, kdybyste nebyl zranitelný na každém pulsu vědomého i nevědomého srdce! Věc známá! Ríkám to jen proto, že je někdy dobře uvědomit si, proč a k čemu je tady ten a onen a třetí a padesátý. A říkám to také proto, že existuje síla ze zranitelnosti. Ale to už jsme u práce, u bezohledné práce, nedbající nikoho. A když jste ji ukončil, potěší Vás (nebudete-li hnán Líticemi už zase docela jinam) nějaký spontánní hlas kdoví odkud, nebo i mlčení - a proto, když jsem ve Vašem dopise zahlédl něco o recenzi, honem jsem to přeskočil a četl dál. Tam Vám nikdo ruky nepodá a bylo by zlé, kdyby ji podal, a ještě horší, kdybyste ji přijal.
Cesta je jiná. Jednou v noci jsem si to naškrábal na stěnu: Ty s démony a opět sám,
ty váben od těch k těm,
když nevíš snad už kudy kam, dej se tím bludištěm!
Což všechno nejsou žádné recepty. Prostě: žil jsem - smím-li tak říct - oba Vaše dopisy.
Myslím na Vás. Váš V. H. [V. Holan]
Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího a na měsíc spanile chodící, tak že by se tajně dalo svěsti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?
Jób 31, 26-27
Skica snu z 16. na 17. 11.
Jsme vypovězeni ze své zelené vlasti pro jistý strašný přečin proti morálce. Na lodi s mohutnými plachtami zmítáme se uprostřed oceánu. Jsou na nás namířena děla. Kolik je nás? Sto? Tisíc? Milión? Co jsme to učinili, že nás vyhánějí? Proč se nám nikdo nepodívá do tváře? My sami si nevidíme do tváří. Dopustili jsme se něčeho již tím, že jsme? Proto ta loď, ten oceán, ta děla, ty plachty? Proto z břehu zeleného na břeh černý, kde nebude nic, jen trest? Proti jaké morálce jsme se to provinili? Proti morálce lidí nebo země, moře nebo jeho dna? Ještě však žijeme a paluba má nízké zábradlí. Vrhneme se přes palubu, neboť naše ruce jsou ještě schopny pohybovati se.
Skáči do vln. Vlny mne kolébají nazpět k zelenému břehu. Tuším kolem sebe mnoho spoluviníků. Ale trest je mocnější. Zasahuje nás prsty vln, jež nám vnikají do úst. Jsou slané a my toneme. Jsem kdesi nejdále vpředu, mohutná vlna mne uchvacuje, zvedá mne do výšky, točí mnou kolem dokola, vrhá mne proti jakési hmotě. Jsem zajat, chycen, spolu s devíti jinými. Ostatní utonuli. Co se teď s námi stane? Jsme tak ubozí, vlny nám svlékly šaty, jsme nazí, žízniví, je nás tak málo! Na tlustém provaze nás přitahují blíže k zelenému břehu, abychom viděli, čeho pozbudeme, abychom nezapomněli na to, co nám vezmou. A v příští chvíli přichází trest, jaký se ukládá vzbouřencům. Proti čemu jsme se však vzbouřili? Proti životu a proti smrti? Proti lásce? Proti tichu? Nevím to a pozbývám vědomí, abych procitl pod tíhou bláznivé skutečnosti.
Odvezli nás na širé moře. Nás deset. Vstrčili nás do desíti sudů s vyraženými dny a víky. Naše sudy jsou jeden podle druhého, v přímé lince. Před námi nekonečná voda. Za námi (ale tam se nemůžeme podívat) dřevěný ostrůvek s desíti domky, podobnými kabinám na plovárnách. V každé z desíti kabin bydlí dozorce. Všichni máme svého dozorce. Nesmíme zemříti. Kdyby někdo z nás zemřel, zemře i jeho dozorce. Večer nám přikládají k ústům pitnou vodu a chléb. Jinak nic, jen pocit vody a nadlehčení sudem. Jsou však také noci, nejenom dni. Co se stane, nezamezí-li naši dozorci příchod nocí? Co se stane s nimi?
Jedné noci praskají sudy kolem nás. Plaveme k dřevěnému ostrovu. Zabíjíme dozorce a hážeme je do vody. Jsme pány! Zvítězili jsme. Nikdo nad námi nevládne. Jsme dozorci, leč nemáme svých vězňů.
Na ostrově jsou dvě ženy! Byly tu tajně, dozorci je s sebou přivezli ze zeleného břehu. Jsem v pozadí, až v pozadí svého snu. Přichází ke mně mladá dívka a mluví o druhé dívce, jež je méně krásná, ale touží prý po mně. Ale kdo jsem já? Kdo jsem já na tomto vraku? Ach ano, vidím jakási obnažená břicha a dostávám prudké polibky na čelo, na prsa a na bradu. K čemu to? Hloupé, zbytečné vysvětlení našeho zápasu! My byli plni ponížení a já žil, neboť jsem byl nejponíženější. Toto, toto je však konec, mé dívky. Nepřál jsem si býti opět člověkem. Po něčem větším jsem toužil.
Listopad 	17. 11.
Vždy jednou za čas, za čas, který míjí
jako váš malý pláč, jak vaše touhy mladé, přichází starý pán a sklání těžkou šíji. Ztratil jsi něco snad a hledáš, listopade? Kotouče páry, zimy, kterou saje
zavátý park a všechny jeho stromy, s jehlami deště, který naříkaje rozehrál rozbité a dyšné gramofony. Co hrají? Hrají list, čáry, jež nečarují, list hrají, který se na slepé cesty klade, zatímco dívky spí u draků v černé sluji. Ztratil jsi, nenajdeš, ó běda, listopade!
Goha prosťáček		 19. 11.
Už dávno byla u mne, chodil jsem často kolem ní, často jsem ji otevíral, cítil jsem ji, tuto podivuhodnou, čistou, krásnou knihu. A přece jsem ji neznal. Stalo se, že jsem přečetl několik stránek, snad kdysi, snad včera, a odešel k jiné knize. Pak se však stalo, že jsem nemohl ustat ve čtení, nemohl jsem opustit Gohu. Věděl jsem, opustí-li on mne, že zahynu
já, nikdo jiný, neboť on je to, koho napodobuji v jistotě života. Když jsem toto poznal, slíbil jsem Gohovi velikou a svatou věrnost. Ano, jednou přišla také stránka, které se říká Poslední, ale to je něco jiného. Goho, ať se stane cokoli, ne já, ale ty budeš se musit naučit nesmírné shovívavosti, ne můj, ale tvůj cit bude zatížen obrovskými kameny klamu a pochyb a úzkostí, ne má, ale tvá čistota bude v sázce! Dej pozor, Goho, dej pozor na mé oči! Dej na ně pozor, jinak ti nemohu nic slíbit, dej pozor na mé oči, které se tě od dnešního dne už nikdy, nikdy nespustí, jejichž jsi pánem a které máš zákonnou a řádnou moc nelítostně vypíchati.
Jablka		21. 11.
Jdu sadem, bojím se, kde jabloň bezejmenná v nezměrném žalu mluví větvemi a dolů sklání se hledajíc to, co nemá, plod neutržený. Zatřes a přimkni se, pláč uslyšíš a nářek, zatímco ošatky plné až po okraj na cosi čekají, tak samy, bez sadaře, jenž oči zavírá, zatímco oko jablek, které straší děti, na bubáka si hrá a zmírá viděním a chtělo, chtělo by se někam zakouleti před zahryznutím tvým.
Mlha 		23. 11.
Břeh trochu schýlený.
Na udupaném mlatě,
na srdci zla, tam, mezi rameny,
znovu tě poznávám, ó dávná, znovu znám tě.
O malé berli jdu.
Ty, neprostupná, hustá, dno mého osudu,
mi nastavuješ ústa.
Proč ale také teď, na kříži kraje mého, na řece rozlité,
na hříčce neznámého,
ó mlho, mlho zlá,
ruce vztahuješ po mých? Studené dveře. To jsi nalezla. Studené, prázdné domy.
Zatmění 	24. 11.
Kdybych se rozplakal, ach slzy, slzičky mé,
říká si mrak, když spouští žaluzie ve starých oknech, o nichž víme,
že jejich průhlednost tak těžko v noci žije, kdybych se rozplakal, dětem by bylo lépe, zabil bych čerň, tu hrůzu pro papíry,
jimž žádný zlatník světlo nevytepe, aby se rozzářilo zbytkem víry,
kdybych měl více slz, ale již žádné nemám, říká si mrak a loudí, loudí smutek
pro tuto zemi, jež je rozdvojená tak jako stromy vpůli přeseknuté.
Starý, zasněžený den, o kterém víte, že roztaje. Věty jako by opustily svět nechce se jim ven, raději zůstat doma, dívat se, mít oči palčivé od dívání, při pomyšlení na ono známé utajované gesto, gesto chlípnosti, se zachvět ošklivostí...
Bylo to kdysi v mém dětství, odbýval se právě jeden ze čtyř výročních trhů. Kvečeru chodci odcházeli, kramáři sklízeli zboží z krámků, náměstí bylo plné nákladních aut, některá auta již odjela a zůstalo po nich prázdné místo, tehdy to bylo poprvé. Běhali jsme kolem dokola opuštěné slavnosti. Na jednom místě žena, již starší s vydutým břichem a černými vlasy, před ní muž s rudými tvářemi, nevzhledný, snad opilý. Slyšel jsem ženin vysoký smích. Lákal a vábil. Tehdy jsem to nepoznal, jenom se mi zdálo, že bych se měl schovat a dívat se potají, takové to asi bylo. Pak se žena pro cosi sklonila a mužova ruka, jako by se nejprve rozhlížela a váhala, stiskla ženu tam, kde je bázeň, stiskla ji významným posunkem. Byl jsem v té chvíli oslepen a utíkal jsem klopýtaje, zatímco se žena rozesmála podruhé, tentokrát jaksi určitěji... Ale dříve, ještě dříve než v čas této vzpomínky! V pokoji, kde je bratr s onou podivuhodně krásnou Eržou, již jsem jednou zahlédl nahou ve křoví, ale to byl čistý pohled, byla sama a zakryla si ňadra, taková nesmírná, řekl bych černá ňadra, ale byl jsem velmi malý a také jsem se bál, tehdy v pokoji oni dva, domnívají se, že ještě ničemu nerozumím, že není třeba být přespříliš na pozoru, vyměňují utajené pohledy, smějí se oba nečistě a také tak vysoko, pak odcházejí za záclonu a praví mi, abych si sedl ke klavíru a zabrnkal něco, já už teď vím, proč jsem tehdy plakal, Erža mi vyprávěla vždy u šicího stroje chlapecké příběhy, plné dobrodružství, nečekal jsem od ní, že je žena, potom, po dlouhé době, mi bratr vypravoval, že s ní jednou strávil noc za nevinného souhlasu matčina, ale že byl příliš hloupý... Ať roztaje každý sníh, Bože, který se jen tváří, že je sněhem, neboť sníh, který trvá, není sněhem, a zasluhuje si, aby byl bezohledně proměněn v bláto! Kdo mi to kdy mluvil o průzračnosti! Kdo mi to kdy mluvil o očistě zimou! Slunce, slunce!
25. 11.
Hrozné dni. Verš po verši, každý sám, každý na nové stránce a druhý se k němu nepřiřadí. Kéž bych byl ušetřen tohoto plýtvání sebevědomím! Kdyby alespoň lístek přišel, něco, co by povzbudilo, nějaké hodně veselé slovo, nějaká naděje, nějaká kniha! Nic. Jsem prázdný, mnu si ruce, nic nevymnu. Nemohu psát, Bože! A co mám dělat jiného, neumím-li čekat? Odejdu na malou procházku pokojem.
29. 11.
V. se mě chystá opustit, zatím jen nevědomě. Pomáhám jí při tom a působí mi to bolestnou rozkoš. To bude něco docela jiného! Pak jdu na Fausta, zkouška, jsem ve tmě a spiklenecky účasten divadla, vracím se domů, pokračuji v sebetrýzni, odjíždím na Černý vrch, více sám než kdekoli jinde, a doma potom nalézám ve schránce dopis od J. Zachránilo
mě to, už zase, jako tolikrát. Jsem zcela klidný, budu si číst básně a namažu si chleba zavařeninou. Také sním jedno nebo dvě jablka. A ještě tato malá básnička.
30. 11.
Takový smutný den	 30. 11. Jiřímu Klanovi
Takový smutný den, kolik jich bývá v roce, točí se pod mraky s talíři holíren.
Už brzo odjedu daleko na vánoce dotknout se radosti a okřát domovem. Dostal jsem dopis dnes, můj přítel ještě žije, můj přítel, bratr můj, co je mi podoben,
ach moci říci: dost, vždyť cosi smutnější je než družná samota, než tento smutný den. Ty nevíš, co to je? Chodí to kolem vody, voda to ráda má a dává tomu krev,
nu ano, deštíček, jenž sprchne na náhody, na vlasy, na rty žen, na lásku, na rakev.
Střepy 		1. 12.
Otřást se jako pes. Všechno to, čemu jsem říkal "ošívání", se zas vrací. Co to asi psi ze sebe setřásají? To, čemu se musí u stromů napomáhat? Zdá se, že se otřesou po ráně a jsou ochotni přijímat nové. Kdybych to uměl!
Představuji si, že svět je zařízen "strojově" a "na knoflíky". Jdu ke knoflíku, jenž pohybuje, nebo lépe, jenž je zapojen na bolest (například), a chci uvést bolest do pohybu. Vztáhnu ruku, ale okamžik před tím, než jsem se dotkl spojovacího bodu, nějaká cizí ruka (jinde, než stojím já, snad právě na opačném konci) zapojila pohyb, nebo se bolest pohnula sama, ujela mi pod rukou, a já stojím, stiskám křečovitě knoflík, zbytečně a marně, naprázdno.
Kdybych měl alespoň moc něco zastavit, něco přemístit, něčím posunout! Kdybych měl moc někým posunout! Ale poznání je čím dál blíž pravdě: věci jsou připoutány na své místo, na místo stálé a neměnné tak silným řetězem, že lidská ruka není s to jej přervati. Neboť vylovíme-li odněkud praubohý cípeček tajemství, jásáme už, že jsme je vylovili celé. A vidíme-li nahou ženu, to jest ženu zbavenou oděvu, toho, čemu se říká oděv, domníváme se skutečně vidět nahou ženu, říkáme: tuto ženu jsme viděli nahou! Jak směšné příštipkářství! Nemyslím, že by pomohlo ponořit ruku do otevřené hrudi, skutečné nahosti nepomáhá krev ani útroby. Nikdy neuvidíme na tomto světě obnaženou věc, vždy se nám naskytne jen jakási částečná nahost, cípeček nahosti.
Ó, je někde ryzí cit? Je někde ryzí výraz? Je někde co jiného než slova?
Poznal jsem jednu městskou ohyzdu, hluboko rozpolcenou na dvě části, na část politováníhodného smutku, citu na samém povrchu citu, srdce nemocného mělkostí, a na část politováníhodného hrubství, sprostoty a kalu. Kde je střed této ohyzdy? Ona má střed, jsem o tom přesvědčen! Je ten střed hluboký? Je vůbec středem ? Může střed nebýti středem?
A tak se zdá, že vše, nač mohu pomyslit, co si mohu představit, jsou střepy, roztříštěné zbytky čehosi nesmírného, střepy, jež slepiti není v mé moci a jejichž vzácnost poznati nedovedu.
Mikuláš 	2. 12.
Přijde prý Mikuláš, já myslím na oříšky
a na jablka pečená,
na ptáky za mořem, na vlaštovky a čížky, na srdce v zemi, srdce studená,
jak je jim smutno dnes, dnes, na ten krásný svátek, v kamnech jsou s teplem též uhlíky řeřavé
a země těžce spí, země, milenka matek, zem, láska pro mrtvé,
na nebe myslím si, na to, co říká duha, když rozklene se nad lesem
a spatří zděšena, že je teď sama druhá,
tak jako maminky, když cos v nich pohne se.


Je večer, nikdo nepřichází 	5. 12.
Vyprávěl bych o tom, jak se mi stýská po malém pokoji v Kutné Hoře, po dnech z počátku prosince, kdy chodíval Mikuláš. Vyprávěl bych, jak se mi stýská po tajemství dárků, po datlích, po fících, po oříšcích, po celém tom ovzduší trochu smutném, neboť vždy přicházelo zároveň s Mikulášem také malé zklamání, a skrýval jsem se v temných, studených pokojích, touže po nádheře dobrodružství a překvapení. O tom všem bych vyprávěl. A také o tom, že tam býval tatínek, který tak rád dělal radost, býval tam starší bratr, vážný, a přece trochu ještě dítě, maminka čekala na otcův úsměv a na naše výkřiky štěstí, - Bože, co tam všechno nebývalo! Řekl bych ještě, že se zdá, že to vše nadobro minulo, že se to nevrátí a že jsou nyní vážnější věci na obzoru. Tak. To bych všechno vyprávěl. A vyprávím toto: je večer, nikdo nepřichází. Na mém stole leží Nerudovy básně, Duhamelova Půlnoční zpověď, oloupané lískové oříšky (ó kouzlo skořápek!), čtyři jablka a hezký deník, který jsem přinesl V. Na plynu se vaří polévka. Jsme sami. Jak dlouho ještě smíme zůstat sami? Puklé dno. Dno, jímž se propadá do prostoru, jež má nové dno, jež má také dno, také puklé, kde to vše končí? Aby nikdo nepřišel, to si přeji říci, ani svatý Mikuláš, i ten bývá přestrojený, nemyslívá to doopravdy, hraje, hraje, nevěřte mu! Tento vrtošivý zármutek, tato samodruhá samota, toto nicotné čekání: znám papíry, na nichž si stěžujete (ne ztěžujete, k tomu jste příliš leniví!) do trpkého údělu, jejž vám udělil Bůh. Mělcí! Nízcí! Šťastní! Málo vyběraví! Nejsem již z vás, už dávno ne. A to je večer, den stále týž. Kdy jsem naposled mluvil s člověkem o sobě? Jsem zavřen: do něhy, do literatury, do mlčení. Něha, to je sladká stránka palčivosti lásky; literatura, to je trápivá stránka palčivosti ctižádosti; mlčení (nejsem-li sám, s tebou, kniho, a s knížkami a někdy na ulicích, nejčastěji kolem Vltavy), mlčení je poněkud mnohomluvné; nejčastěji si hraje na rýmy. Kam tedy? A jak? Aby nikdo nepřišel? Či aby přišel přece? Ať přijde neviděn! Ať přijde neslyšen! Ať přijde s řečí plnou a krásnou, takovou, jako je řeč oříšků, mluví-li.
Výpisky z Půlnoční zpovědi
Léta jsou krátká, ale minuty jsou dlouhé.
Když člověk začne mluvit o sobě, není nikdy hotov.
Jest bezpochyby přílišnou pýchou, domnívá-li se člověk, že jest schopen opravdové náklonnosti.
Padal déšť, takový, o němž by se nemělo říkati, že padá; neboť se zdá, že prýští z nemocného vzduchu, z věcí, z lidí.
Nebylo pomoci! Zapálil jsem si cigaretu a natáhl se docela s pažemi svislými, s nohama vydanýma napospas, s hrudí nastavenou. Zvíře připravené k vyvrhnutí. Pole obilí pro kobylky. Zdechlina pro havrany. Veřejné místo. Břicho děvky. Pojďte! Pojďte! Neostýchejte se! Čiňte, co vám libo. Čím jsem tam uvnitř? Kdo jsem tam uvnitř?
Lampa měla vyčerpaný vzhled; její plamen spal stoje.
Budoucnost? Neru-liž jí myšlenka, jež vám najednou napadne a jež stačí, aby změnila chuť světa?
Je to mojí vinou, mám-li jasné oko? A který hlupák řekl, že láska jest slepá?
Zejména, zejména mi neříkejte: "To vše žije jen ve vaší mysli." - Jen to platí, co se děje tam.
[G. Duhamel]
Pokusil jsem se zapsat si sen jinak, než si jej obyčejně zapisuji, jinak než v náznacích vět (které ostatně dají většinou smysl poněkud změněný). Palčivý pocit lože, na němž je cosi strašného a k čemu se musím neustále přibližovat, neboť jsem to hledal. Zdá se, že je to žena. Ale těžko je říci žena této hromadě hnusu a kalu. Bude třeba, abych pil, abych líbal, abych miloval. Chtěl bych se vzdálit, ale nesmím: "To jsi přece hledal a nyní si vezmi, co je tvé!" Koho se doprosit o milost? Koho znovu hledat a takovou dlouhou dobu? Zůstanu tedy a připodobním se té příšerné věci!
6. 12.


Sen		6. 12.
Kdo dlouho hledal ženu, nyní má ji. Jen si ji prohlédněte.
Klíčem svých klíčních kostí všechno odemyká. Před ložem, na němž spí, je položena dýka.
To její jazyk je, jenž řídké těsto hněte té vaší řeči milované,
té, která říká:
aj, Pane, chaternýť jsem, Pane!
A na loži je klín a ňadra chrobalivá, jakési hemžení, které se k očím blíží,
k očím, těm klamavým, k očím (to, co se dívá) a žádné víc než na smrt neublíží!
Ne víc? Ne víc? Kdo řekl? Ach ty lháři, ty proradný, ty zaprodaný ráji,
co tedy bude potom? --- Ale cosi září, to červi usínají...
Hle, ruce tvé, jež všechno čisté plení, zoufalství nedosáhnout, ustat, neskončiti, a ono místo na rameni,
kde deštná voda zteplala a ty ji musíš píti, je jako sliny, smysl převrácený
měl býti vyplivnut, měl skončit někde v blátě, hle, ruce tvé, jež všechno čisté plení,
hle, strašná věčnost, která poslouchá tě!
Kdo dlouho hledal ženu, nyní má ji. Takové sny se zdají...
Toto opilství, o němž mi vyprávěla majdalenka, majdalenka je nějaký brouček, plavalo asi po leknínech a po pupavách a po mečících, až připlavalo také ke mně, ted je opilé vůní a já jím posílám pěkný pozdrav jedné dívence, která spí, zatímco mě pero neposlouchá.
Týž den o půlnoci
Cvičení o sněhu		7. 12.
Podej mi tlapku, ty nevěrný, půjdeme spolu zticha zhasínat staré lucerny, půjdeme spolu na procházku zhasiti jednu starou lásku, která mě bolí, která mě píchá, podej mi tlapku, ty nevěrný.
Kdyby mě poslouchal sníh, tak jako poslouchá děti, když ze slov maminčiných ta nejhezčí říkají popaměti, poslal bych po něm malou báseň té, která neví, neví zase
o hořkých jádrech mých,
o tom, jak bolí každá řádka,
o tom, jak pláči, když tu není, o tom, jak trpí jinovatka
ve vlhkém probuzení.
Pozdní rozhovor		 8. 12.
Létavice, prchlá léta,
kolik je věcí z vajec vystavěno, tak jako Karlův most?
Vždyť to, co máme, je jen jméno a ze všech stran kdos o nás metá své kostky, čirou náhodnost.
- Ty aspoň někde jsi, tvá tolik jasná hlava, co z ní je, co je z ní?
Můj part cos rozhlodává, já skládám partesy, které už nedozní.
Rozhrnu hlínu, vložím je tam, přehraj mi něco, přeslechnu-li,

musím jít blíže, k tobě blíž, tatínku!
- Synu, mluvím zdůli, můj hlas, můj hlas je nářek světa, snad uslyšíš.
Myšlenka z usínání	 9. 12.
Snad je opravdu Bůh; snad je opravdu věčnost. A my, občané věčnosti, jsme posíláni do světa na zkušenou. Teprve v určitém stáří, teprve v určitém tvaru, "vyrušeni z chaosu" přijdeme sem, abychom se dívali, jako do školy. Jaký je rozdíl mezi pěti, dvaceti, osmdesáti lety? Bůh je důmyslný; vezme nám minulou paměť, vezme nám na čas zkušenosti z ostatních světů, vezme nám ono vznešené vědomí nesmrtelných, které nám právem náleží. A nyní, říká si, poznejte bolest, štěstí, utrpení, rozkoš, poezii z nejmenšího měřítka, z měřítka živočichů; uvidíme, k čemu to bude dobré. Musíme být pilní. Ten, kdo se špatně učí, dostane špatnou známku a bude dlouho živ na této zemi, musí stále a stále opakovat, než si vštípí do hlavy celou nepatrnou moudrost, celé nepatrné poznání, jež tu může učinit. Bude musit zešedivět a poznat, co je stáří, bude musit poztrácet všechno, co našel, drahé lidi i drahé věci. Ale ten, kdo si osvojí látku utrpení snadno a lehce, odejde brzo. Jsou prostě rozdíly ve schopnosti chápat, to je jasné. A proto ti, kteří umírají mládi, jsou vyznamenáni. Je tojistá útěcha pro naši děravou paměť. O nejchytřejší, nejšťastnější nenarozeňátka, která jste pochopila nejdříve! Dostanete knížku od věčného básníka!
Bílý obraz 	12. 12.
Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování. On nevěděl, on maloval
tu nahou zimu, její pevné kosti, údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti. Sněžilo na model.
Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu a prázdná byla paleta.
Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování, jež padá na plátna,
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani proč padat má!
Ta strašná bezmocnost zastavit prchající! Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci tomu, co roztává:
ó věčné proměny, taje vše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh, kde bude duše má, kde bude, v které ženě a v kterých závějích?
Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování. On nevěděl, on maloval.
Poslední slovo		 12. 12.
U tohoto stolečku, u tohoto posledního stolečku mi máš umříti, modrá kniho. Tvá smrt je připravena již dlouho, budeš pohřbena do nějaké zásuvky a po nějakém čase zapomenuta. Dnes jsem do tebe napsal poslední básničku. Dva roky bez jednoho měsíce jsi byla se mnou a tyto dva roky mi připadají dlouhé, delší než život. Co se všechno nestalo! Co jsem všechno nenašel a co jsem všechno neztratil! Kolika prázdninami jsme spolu neprošli a kolika trpkostmi jsme se neprodrali! Ó vzpomínky! Poznali jsme spolu několik drahých básníků, Francise Jammesa, Richarda Weinera, Borise Pasternaka, Rainera Maria Rilka, Jakoba Wassermanna, Fedora Dostojevského, abych jmenoval aspoň ty nejdražší. Poznávali jsme je a prodírali jsme se jimi a nyní na ně již nezapomeneme. Poznali jsme spolu několik lásek, ty malé a tu krásnou, která dosavad trvá. Poznali jsme spolu několik
přátelství, to jsme bývali zklamáni, zklamáni, ale přece jsme měli rádi, potom jeden přítel a bratr odešli, bůhvíco s nimi je a zda se s nimi ještě setkám, modrá kniho! Poznali jsme spolu, jak neúprosné bývají někdy verše, jak těžko se jimi klopýtá a jak je to krásné, když se řadí pěkně jeden pod druhým, přesně a čistě. Poznali jsme trochu, co je to bible, a snad se nám podaří poznat ji lépe. Poznali jsme úzkost a strach, naučili jsme se plakat, poznali jsme,jak blízké bývá štěstí a radost a jak lehce odcházejí, poznali jsme naději, poznali jsme odevzdání, poznali jsme lítost a soucit a ctižádost a pýchu a lásku a hněv, to vše jsme poznali, ale kdo může říci, že skutečně poznal? Zdávalo se nám, ach ano, často se nám něco zdávalo a byly to krásné sny a ošklivé sny, jak to bývá. A báli jsme se, že nikdy nic neskončíme. A hle, ty končíš, jak je to smutné. A kdybys nic neznamenala, kdybys byla prázdná i se svými písmenkami, kdybys byla hloupá a marná a zbytečná, nevzalo by mi to to, co k tobě cítím. Byla jsi nejvěrnější. Nuže,je něco víc, než věrnost? Jsem starší, než jsem býval, modrá kniho. Chce se mi svobody, protože jsem ji ztratil. Vím teď lépe, co je to svoboda. Dovedl bych ji lépe milovat. Neusmívej se, modrá kniho, ty, s kterou se loučím. Není mi do smíchu. Je mi, jako mi ještě nikdy nebylo a jako je mi vždycky. Ty víš jak, viď, s tebou není třeba hovořit jinou řečí, než dovedu hovořit. Děkuji ti.
Je zimní den. Na krajině leží sníh. Když jsem v poledne na okamžik vyšel (neboť ne často opouštím tento poslední pokoj tvého života), ucítil jsem v sobě plnost uplynulých dní a cosi matoucího, cosi nepokojného, cosi, co bylo kdesi právě na opačné straně onomu pocitu, který jsem měl v den tvého počátku. Je ti těžko, modrá kniho? Mně také není lehko. Zdá se mi, že bych byl rád, abys ani ty nekončila, protože já dnes také ještě nekončím. Snad brzo, snad později, což vím? Jak je dlouhá tvá poslední stránka! Jak nerado po ní píše mé pero, tolikáté pero tvého života, po modrých linkách tvé tíhy, v bílých dílcích tvé lehkosti! Hleď, to je mé poslední slovo tobě, to je mé poslední slovo, slovo mého jména, které jsem ti kdysi hláskoval se slibem, že je již nikdy nebudu opakovat. Splnil jsem ten slib? Splnil jsem své sliby, modrá kniho? To je mé poslední slovo. A co je za posledním slovem? Rozžíhám si poslední cigaretu a jen zvolna, s vědomím velkého okamžiku, jen zvolna, jako bych se zdráhal odpovědět, odpovídám: za posledním slovem je slovo nové, kéž je naleznu!